Stanislav A. Hošek
6. 11. 2019
Podtitul tohoto textu by mohl kupříkladu znít, sametová revoluce uskutečňovaná pod heslem vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. K čemuž hned na úvod tvrdím, že větší politický kýč jsem za celý svůj dlouhý život nikdy nezaznamenal. V uvedeném podtitulu totiž, mimo jiné, není ani jedno sdělení odpovídající realitě. Už samotné heslo neříká, zda pravda a láska jsou cílem či pouze metodou „revoluce“.
Sametová revoluce
Revoluce je termín, pod kterým si různě ideově zaměření lidé představují mnohdy až diametrálně odlišný společnostní jev. Jeho kontext se totiž od revoluce v Anglii z roku 1688 vyvíjel. V současnosti se asi lze dohodnout, že hlavními rysy zmíněného jevu jsou:
– Mnohostranná společnostní přeměna v politické, hospodářské, mocenské, sociální, ba i kulturní oblasti.
– Likvidace dosavadní, ustálené konformity ve společnosti.
– Vytváření systému, který historicky v dané společnosti dosud, alespoň v jedné ze zmíněných oblastí, ještě nikdy neexistoval.
Jsou autoři, kteří za rys revoluce považují rovněž aktivní účast lidu, třeba ve formě povstání. V mých očích jde o poněkud matoucí rys, protože pro mé chápání není jasné, od jakého počtu „lidu“ už jde o lidové povstání. Při mém způsobu myšlení jsou aktéři každé revolty lidé a nezáleží vůbec na jejich počtu. Úlohu „lidu“ vnímám spíše v tom, že naprostá většina společnosti se vůči prosazeným změnám nepostaví na odpor a formou pasivní rezistence je fakticky podpoří, i když s nimi nesouhlasí. Což bylo klasicky vidět v případě rozdělení našeho společného státu.
Kdo se ztotožní s uvedenou minimální definicí revoluce, musí konstatovat, že události zahájené v naší zemi 17. listopadu 1989, revolucí nejsou. Sice jde o skoro totálně všestrannou změnu stávajícího režimu, ale ta nebyla v našem regionu ničím novým. Naopak. Změna, započatá v únoru 1948 přinesla v naší zemi jevy, které v ní do té doby nikdy neexistovaly, takže je lze považovat za skutečnou revoluci. Potom změny z poslední dekády minulého století, provedené v naší zemi, byly ve skutečnosti kontrarevolucí. A podle některých jejích jevů dokonce revanšistickou pomstou.
Slovo sametová je rádoby poetické pojmenování vzniklé na samém začátku změny. Je prvním příznakem politického kýče a to i tehdy, pokud nešlo o záměrnou absurditu autora celého motta. Fakt, že obrovské přeměny se obešly bez ozbrojeného střetnutí, nesvědčí o celkové sametovosti. Změna systému totiž zmařila hodně životů i bez ozbrojeného boje. Jen kupříkladu jako následek divoké amnestie z Nového roku 1990. V dalším průběhu celá změna nebyla sametovou ani náhodou, pokud si uvědomíme, kolik lidí přišlo o zaměstnání, kolik majetku bylo odcizeno celé zemi a kolik nových konfliktů bylo změnou založeno.
Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí
Když Indira Ghándiová ve funkci premiérky Indie navštívila Československo, obdržela na Univerzitě Karlově čestný doktorát. V doktorandském projevu řekla větu, která mi uvízla navždy v paměti. Prohlásila, že i kdyby existovala jediná pravda, tak k ní vždy vede tisíce cest. Nejen z tohoto poznatku, alespoň podle mne, plyne, že nikdo nikdy nemůže tvrdit, že má jedinou, nadtož absolutní pravdu. Tu by mohla mít jenom bytost, která ví všechno i o konci budoucnosti, v níž se může ona absolutní pravda přece jenom projevit. Každý, kdo si je vědom, že historii ani náhodou není ještě konec, musí dospět k názoru, že politika je pouhopouhou cestou a jednotlivá politická rozhodnutí pouze milníky na ní, v žádném případě ne nezvratnými, a v žádném případě ne konečným cílem.
Každý, kdo o sobě tvrdí, že má pravdu, tak se fakticky dopouští klamu, nebo vědomě či záměrně v hrdlo lže. Ne, že by na cestě vývoje poznání neživého universa, či třeba i lidské společnosti, vůbec neexistovaly po dlouhé generace platné pravdy, ale vždy mají do absolutnosti daleko. Každý moudrý člověk by si měl proto umět připustit, že „pravda“ jeho přesvědčení je doslova nicotná, bude určitě změněna a podle toho se i chovat. Především být nanejvýš opatrný v tvrzení, že jeho pravda je nějakým definitivním vítězstvím pravdy s velkým P, nad jakoukoliv lží.
Užití slova pravda v hesle společnostní změny je v nejlepším případě matoucí a manipulativní propagandistický nástroj. V tom nejhorším pak vědomá lež. Příklad absurdního myšlení, v němž tvrzení o pravdě je lží. V každém případě jde o politický kýč.
Užít slovo láska v sociálním boji je pak už buďto absurditou na druhou, nebo drzým cynismem. Absurditou, která pak naprosto zákonitě musela přerůst v bombardování s jakýchsi pofiderních humanitárních důvodů. Kdo bojuje, tak své přesvědčení miluje víc, než životy odpůrců. Poněkud podivná to láska. Přesněji, je to ten nejvyšší projev sobecké pýchy.
Druhou absurditou je, že mizející láska je vždycky vystřídána lhostejností, nebo nenávistí. Nevím, jestli se někdy zkoumalo, jaké charaktery inklinují k té, či oné transformaci, ale obě jsou pro politiku nebezpečné. Lhostejnost se projevuje nezájmem veřejnosti o dění kolem sebe a nenávist naopak je ve svém důsledku sebezničující. Nehledě na to, že v průběhu dění je nenávist provázena celou škálou negativních jevů od vulgárního vyjadřování po zvrhlé přání smrti odpůrcům.
Pravda a láska tedy ve své podstatě ani nemůže zvítězit nad lží a nenávistí. Sama se v průběhu času totiž na ně změní. Nejlépe je to vidět právě na vývoji naší společnostní tranzice po třiceti letech. Havlova kýčovitá a snad jen naivní ideologie metody prováděné změny, zplodila, mimo jiné i doslova psychopatické následovníky a velmi nebezpečný rozvrat celé společnosti, který je zatím tlumen pouze pasivní rezistencí její obrovské většiny. Napsal jsem „snad jen naivní ideologie“, což by mělo provokovat znalejší osobnosti k přesnějšímu hodnocení úlohy Václava Havla nejen na změně započaté 17.11.1989, ale především vlivu jeho ideové konstrukce na následný vývoj až po dnešní dny. Do té doby já jeho vliv osobně považuji za sametovou lež.
