Fejkování po česku: Politická dadština

Vladimír Pelc

Vladimír Pelc
25.11.2019 VašeVěc
Výrazným nástrojem fejkování po česku je politická dadština. Její premisou je názor a z něho vycházející tvrzení, že vše, co bylo za socialismu, bylo špatné. A k dokázání takových tezí je nutné pomoci si čímkoli; a pokud to není pravda, tím hůře pro fakta.

Redaktor Adam Drda publikoval text „Komunismus a plná zaměstnanost. ČSSR jako obrovský tábor nucených prací“ ( viz , 23. 11. 2019). Nebudu komentovat celý rozsáhlejší článek; je uveřejněn s jediným cílem, totiž naplnit dadské označení pro minulost. Zastavím se u úvodního nepravdivého tvrzení p. Adama Drdy, z něhož další nepravdy plynou. Úvodní fejk redaktora zní: „Komunisté zavedli podle sovětského vzoru pracovní povinnost, která platila až do roku 1989.“ A závěr z tohoto nepravdivého tvrzení: „Kvůli všeobecné povinnosti mít jakékoli zaměstnání se Československo … stalo jakýmsi obrovským táborem nucených prací.“
Takže − jak to bylo s pracovní povinností na našem území pro skončení 2. světové války?

Všeobecnou pracovní povinnost v té době zavedl dekret č. 88/1945 Sb. prezidenta republiky o všeobecné pracovní povinnosti; byl účinný od 17. 10. 1945. Podepsal ho prezident Edvard Beneš; pokud se A. Drda domnívá, že E. Beneš byl komunista, dovolím si ho upozornit, že se mýlí. Pochybné je také tvrzení, že prezident E. Beneš převzal v této záležitosti sovětský vzor.

Všeobecnost pracovní povinnosti znamenala, že „k výkonu prací, jejichž neodkladné provedení vyžadují důležité zájmy veřejné, mohou býti přiděleni všichni práce schopní muži ve věku od 16 do 55 let a ženy ve věku od 18 do 45 let“ (§ 1). Tedy „mohou být přiděleni“; z možného přidělení byly mnohé skupiny osob vyňaty (ale to se podívejte na § 2 a násl. dekretu). O žádnou všeobecnou pracovní povinnost pro každého občana tak fakticky nešlo a spojovat citovanou normu výlučně s obdobím po únoru 1948 není seriózní a tvrdit, že pracovní povinnost platila až do roku 1989 je nesmysl (dekret byl zrušen 1. 1. 1966).

Není také pravda, že vyhýbání se práci bylo trestným činem příživnictví. Ustanovení § 203 (Příživnictví) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, znělo: „Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a opatřuje si prostředky k obživě prostitucí, hazardní hrou nebo jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ Podle dobových společenských maxim zákon postihoval občany, kteří si neopatřovali prostředky k obživě tehdy obecně uznávanými způsoby. Nenutil nikoho pracovat. Vzpomínám na tenkrát asi čtyřicetiletého souseda, který v sedmdesátých letech minulého století více než dva roky nikde nepracoval, do žádného zaměstnání nechodil, po tu dobu žádné aktuální pracovní příjmy neměl a den začínal mírně po desáté kávou a malým rumem v restauraci Na růžku… Nikdo ho nepronásledoval, pracovat nenutil. On uvedený zákon totiž nijak neporušoval, protože ty dva roky a kousek žil z peněz za prodej družstevního bytu, který zdědil, nepotřeboval, prodal… Znám případy padesátiletých vdov, jejichž manželé jako vojáci wehrmachtu padli na východní frontě (šlo o Němce z našeho pohraničí zabraného nacistickým Německem), které nepracovaly − dostávaly vdovský důchod z tehdejší Německé spolkové republiky.

Vždy si kladu otázku, proč současní ideologičtí fejkaři tvrdí věci, o nich se lze jednoduše přesvědčit, že jsou nepravdivé. Proč, když už potřebují lhát, nelžou alespoň sofistikovaně. Cílem takových textů je postupovat dle maximy: Vše co bylo za socialismu, bylo špatné. Ale takové primitivní paušalizaci přece ani občan s podprůměrnou inteligencí, a ani ten, co minulý režim nezažil, věřit nemůže.

Vysvětlení pro později narozené: Dadština je řeč dadů, údajně původních obyvatel našich zemí, kterou propagovali režiséři Vladimír Svitáček, dr. Radůz Činčera, zasloužilý umělec, a herec Miroslav Horníček, zasloužilý umělec (viz Hovory H); samozřejmě jde o řeč umělou. Slovo „minulost“ se dadsky řekne „vrrr“.