17. 9. 2019 RuBaltikRu, překlad ProtiProud
VASILIJ KOLTAŠOV vysvětluje, díky čemu se evropský totalitní superstát drží i přes rostoucí odpor při síle a přináší k tématu řadu zajímavých postřehů i úhlů pohledu
Evropská unie coby produkt politiků „staré Evropy“ se mění v nedemokratickou neoliberální entitu, která žije ze zdrojů své periferie – zemí východní Evropy, pobaltských států a Balkánu. K otázce, nakolik je evropská byrokracie vedená německou kancléřkou Angelou Merkelovou schopna prosazovat tvrdou hospodářskou politiku a zároveň zůstat na předních pozicích v EU, podal vysvětlení v rozhovoru pro portál RuBaltic politolog Vasilij Koltašov.
V Evropské unii došlo k výměně klíčových vedoucích funkcionářů. Mezi nimi však není ani jediný zástupce východní Evropy. Mají podle vašeho názoru skutečně země nové Evropy důvod k obavám o budoucnost? Je to pro ně významný signál?
Země východní Evropy jsou vnitřní periferií EU. Mají povinnost sloužit zájmům centra, plnit jeho příkazy, hlasovat tak, jak je potřeba – pokud tedy mluvíme o jeho představitelích. Musejí například prosazovat do popředí politiky, kteří budou projevovat absolutní loajalitu – jako například Donald Tusk (bývalý polský předseda vlády, který působil jako předseda Evropské rady). V tom je jejich účel.
Z ekonomického hlediska by státy „nové Evropy“ měly sloužit zájmům korporací evropského Západu. Především Německa, v druhé řadě Francie a dále pak některých zemí bohatého skandinávského severu. Východní státy musejí s chladnou hlavou obětovat zájmy svých vlastních ekonomik a svých vlastních občanů ve prospěch ligy evropských mocností.
Tak byla vycepována politická třída v celé východní Evropě.
Je třeba ale také říci, že Maďarsko dosud vzdoruje. Česká republika a Polsko jsou do značné míry pod vlivem USA a představují dvě privilegované země v rámci EU. Ale všichni ostatní, zejména balkánské země, se nacházejí v prekérním ekonomickém postavení.
Pokud země východní Evropy tvoří vnitřní periferii, kdo potom patří k té vnější?
Ta nyní zahrnuje Ukrajinu a Gruzii. Obecně také chudé země disponující v rámci dané politiky neperspektivní ekonomikou. U nich není patrný žádný euroskepticismus, naopak, převládá tam eurooptimismus. Tyto země očekávají, že jakmile budou oficiálně přijaty do Evropské unie, začne jim do klína padat nebeská mana.
Jejich optimismus je pro evropskou byrokracii dobrým argumentem namířeným proti všem, kdo mají tendenci se příčit.
Když skeptici ve Španělsku, Německu, Francii nebo ve Velké Británii říkají, že jejich život se po vstupu do EU zhoršil, elity odpovídají: jednoduše tomu nerozumíte. Evropská unie je jediné pravé dobro. Vyvíjíme se, a pohleďte, jak k nám každý chce.
Tato formule „každý k nám chce“ někdy vyvolává z pohledu evropské vládnoucí třídy velmi zvláštní reakci. Vzpomínám si na začátek roku 2014, kdy mnoho ukrajinských občanů chodilo po EU s unijními vlajkami, křičelo v různých jazycích „Ukrajina je Evropa“ – a jak se k tomu postavili vlastní Evropané, zejména v eurozóně?
Evropané hleděli na rodilé Ukrajince jako na blázny, jako na lidi, kteří nevědí, o čem mluví. Tito „uvědomělí“ Ukrajinci se přece nacházejí mimo kontext evropské politiky, nevidí problémy EU a působí vyloženě jako hlupáci.
Takto euroskeptici v EU hledí na pomatené nadšení v zemích vnější periferie, ale přesto nadšení, jehož evropské elity velmi aktivně využívají.
Jenomže entuziasmus zemí na vnější periferii nevyřeší vnitřní problémy EU. Jak se elitám daří udržovat integritu Unie?
Eurokracie dokázala sehrát řadu strategických vítězství, což pro tuto chvíli drží EU pohromadě.
Velkého vítězství bylo dosaženo v Řecku, kde unijní vládci vedeni Angelou Merkelovou dokázali srazit národ na kolena.
Na začátku své kariéry předseda politické strany SYRIZA Alexis Tsipras řekl: ukážeme Evropské komisi, že za námi stojí veřejné mínění, jednotný hlas Řeků, v EU musejí přestat dusit řecké hospodářství pod rouškou jeho záchrany.
Tehdy Merkelová a všichni ostatní odpověděli Tsiprasovi přibližně v tomto smyslu: „Uvědom si, kde je tvoje místo, chlapče!“ A Tsipras to přijal. Řecko tak bylo hrůzostrašně poníženo. Definitivně rozvráceno bylo v roce 2015.
Pokud by se Řecko odvážilo ke vzpouře, k roztržce s EU, ztratilo by německé turisty, bankovní karty Řeků by byly zablokovány v rámci celé EU a řecká ekonomika by ztratila podporu ze strany Evropské centrální banky. Návrat k drachmě by znamenal obrovskou devalvaci řeckého oběživa.
A co Brexit? Podařilo se Velké Británii tento systém překonat?
Ve Velké Británii se konalo referendum, v němž obyvatelé země (nikoli obyvatelé Londýna, ale obyvatelé hlavní části ostrova) řekli, že chtějí opustit Evropskou unii. Řekli, že před EU se jim žilo lépe, ceny byly nižší a platy vyšší.
Byl to také pokus místní elity ukázat eurokracii, zejména Německu a Angele Merkelové, že se britský lev nevzdává a vyžaduje uctivý přístup.
Britští konzervativci se pokusili vyvinout tlak na evropské špičky, aby zajistili privilegia pro britské obchodní společnosti.
Pokud Tsiprase zlomili rychle, potom britské konzervativce lámali pomalu. V té době probíhala ve Francii prezidentská kampaň Marine Le Penové, která měla dobrou šanci stát se prezidentkou. Britští konzervativci by se tak mohli spojit s Francouzi a uštědřit těžkou ránu eurokracii i celé EU. Ale to se nestalo. Le Penová volby prohrála a Merkelová naopak zvítězila.
Německo pochopilo jednu věc: Je třeba ukázat, že Francie je rovnocenným členem EU a že Německo a Francie společně utvářejí Evropskou unii. A je to třeba ukázat především Francouzům, kteří se cítili být velmi podceňováni.
A stalo se, a znamenalo to velké vítězství, protože porážku britských konzervativců. Ti tak zůstali na ostrově osamoceni.
Co se stalo potom? Theresa Mayová se nemohla domluvit s Evropskou komisí na odchodném, což mělo znamenat odejít a zároveň zůstat, čili získat nějaké výhody. Skutečné podmínky se ukázaly být značně přísné a nepřijatelné pro britské poslance a britskou elitu.
Co se dalo dělat? Obnovit rozhovory, nebo zvolit tvrdou cestu a odejít bez dohody? V tyto dny opouští Londýnskou City finanční kapitál a přemísťuje se do Frankfurtu a na další místa evropského kontinentu.
Velká Británie začala ztrácet svůj význam finančního centra a tento trend bude v příštích deseti až patnácti letech pokračovat. Tudíž i Brexit je bitva, v níž zvítězila Angela Merkelová.
