Alexej Zoťjev
17. 9. 2019 asd
Je pro mě nesmírně komplikované pochopit Vladimíra Zelenského. Pravděpodobně je na vině jeho nedůslednost. Vyzývá Moskvu k dialogu, doslova přemlouval Putina, aby usedli za jednací stůl a diskutovali o jednom z nejdůležitějších problémů dnešní Ukrajiny, válce na Donbasu, ale ale hned vyzývá Západ, aby se zřekl myšlenky snižování tlaku sankcí vůči Rusku.
Mluví o míru a přání ukončit všem zprotivený vojenský konflikt, ale doslova přemlouvá západní partnery, aby zavedli do jeho země trvalé dodávky zbraní. Zbraní, vyrobených výhradně pro válku.
Je nesmírně obtížné pochopit takového politika, protože je velmi nepředvídatelný. Buď je to náladový člověk, který se rozhoduje v souladu se svým emocionálním pozadím, jež ho postihne po probuzení, nebo Zelenský prostě neví, co má dělat, zmítá se z jednoho extrému do druhého, přičemž se snaží intuitivně rozhodovat na základě “operativní situace”. V každém případě téměř každý den poskytuje důvod k hodnocení, což mu bezpochyby umožňuje, aby nezmizel z informačního programu většiny médií. V čem to ale úspěch není?
Včera prezident Ukrajiny Vladimír Zelenský učinil nečekané prohlášení o nadcházejícím setkání vůdců normandské čtyřky k situaci na Donbasu.
Oznámil diskusi o “Steinmeierově formuli” na společné tiskové konferenci s finským prezidentem Sauli Niinisto v Kyjevě, informuje Evropská pravda.
“Steinmeierova formule” a všechny body Minských dohod budou posuzovat a řešit vůdci čtyř států”, oznámil Zelenský.
Nu což, překvapil, tak překvapil. Pokud si pamatujete chronologii vyjednávání o mírovém urovnání situace na Donbasu, určitě víte, že to byla právě “Steinmeierova formule”, která se stala kamenem úrazu, který neumožnil dvěma dříve spolupracujícím státům, Ukrajině a Rusku, přijít k nějakému společnému jmenovateli.
Frank-Walter Steinmeier je bývalý ministr zahraničních věcí Německa, za něhož byly podepsány Minské dohody. Byl jedním z aktivních stoupenců politického urovnání situace na Donbasu a měl svou vlastní vizi řešení tohoto problému. V roce 2016 navrhl následující model, rozdělený do čtyř fází:
1. Ukrajina přijímá zákon o zvláštním postupu uspořádání místních voleb na nekontrolovaných územích;
2. Pak se konají volby na území LLR a DLR;
3. Po jejich uskutečnění a zveřejnění zprávy OBSE, která potvrzuje demokratický charakter voleb, vstupuje dočasně v platnost zákon “O zvláštním postupu pro místní samosprávu v některých oblastech Doněcké a Luganské oblasti”;
4. Po změnách v Ústavě ohledně zvláštního statusu Donbasu a předání Ukrajině kontroly hranice s Ruskem nabývá zákon o zvláštním statusu Donbasu trvalý charakter.
Petru Porošenkovi a pracovníkům jeho administrativy tento postup buď nevyhovoval vůbec, nebo hovořili o jeho provádění ve zcela jiném formátu. Ukrajinští politici požadovali, aby jim od počátku byla předána kontrola hranic, a až poté by byly zahájeny “demokratické” volby na Donbasu. Sami chápete, proč účastníci “normandské čtyřky” tento návrh neposuzovali. Všichni chápali, že po předání kontroly hranice mezi Ukrajinou a Ruskem budou obyvatelé DLR a LLR zcela izolováni, což samo o sobě zpochybňuje demokratičnost místních voleb. Celkově nebylo možné se domluvit s ukrajinskou administrativou, proto se o tomto formátu již nehovořilo.
Samo přání Zelenského vrátit se k diskusi o “Steinmeierově formuli” naznačuje, že nově zvolený prezident Ukrajiny si skutečně přeje ne-li zásadně změnit situaci na Donbasu, pak alespoň přesvědčit Rusko, USA a Evropskou unii, že je přístupný dialogu a je připraven potvrdit svou náklonnost k nastolení míru na Donbasu. Diskuse o “Steinmeierově formuli” mu nepřinese další politické dividendy, protože ji od počátku ukrajinští politici označili za model, který je výhodný výhradně pro Rusko, ale pro Ukrajinu je velmi nevhodný a dokonce nepřijatelný. Když už Zelenský podniká takové kroky, spojené s možnou ztrátou reputace, pravděpodobně má když ne jasný plán, pak určitou perspektivní vizi situace.
Ale kdyby toto prohlášení Zelenského zaznělo nejméně o týden dříve, byl bych opravdu schopen uvěřit, že Zelenský hodlá ukončit válku na Donbasu a najít jistý kompromis jak s vedením Ruska, tak s vedením neuznaných republik, jež realizace “Steinmeierovy formule” učiní plnoprávnými účastníky jakýchkoli jednání. Na pozadí prohlášení hlavy DLR Denise Pušilina, který oznámil přání “stát se součástí Ruska jako federální okruh”, však pozice Zelenského vypadá jako pokus naskočit do posledního vagónu odjíždějícího vlaku. Když si Zelenský uvědomil, že se Donbas plánovitě integruje do ruského ekonomického a politického prostoru, snaží se situaci alespoň nějak zmírnit tím, že navrhuje diskutovat o těch podmínkách, které dříve oficiální Kyjev považoval za kategoricky nepřijatelné. Ale potřebuje to Rusko? Potřebují to občané LLR a DLR, kteří si silou svého ducha sami určili zvláštní status pro svá města, převzali kontrolu hranice a naučili se samostatně provádět demokratické volby?
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
