„Sudetoněmecká“ rodina se rozrostla

J. Skalský
30. 7. 2019  ČeskéNárodníListy
Když si vzpomeneme na dřívější “sudetoněmecké“ sjezdy, někdy dosahující až 100 tisíc účastníků, a porovnáme je s těmi nedávnými, dojdeme k závěru, že v současnosti je jejich návštěvnost pouze zlomková. V lepším případě se sejde na „sudetoněmeckém dni“ několik tisíc landsmanů a možná i několik stovek Čechů, někteří z nich jsou oficiálně zvanými hosty a ti další přijíždí z osobního rozhodnutí. Jde převážně o přátele „sudetoněmecké věci“. Není jich nikdy hodně, ale o to větší reklama se jim dělá.


Sudeti již od doby vzniku landsmanšaftu hledali nějaké vazby na české organizace v zahraničí. Brzy byli úspěšní, ale nepřišli hned na to, že trefili kozla. Ale ruku na srdce! Pravdou je, že neměli moc na výběr. A tak uzavřeli s prchalovci v r. 1950 Wiebadenskou úmluvu, která jim „zaručovala“ jak návrat do vlasti, tak vytvoření česko-německé federace, v níž měli zajištěno, že nebudou moci být majorizováni. Ale prchalovci nebyli čeští vlastenci, za které je sudeti vydávali, ale malá fašizující skupinka bez reálného vlivu.

A tak se časem dostali jejich emisaři až k F. Peroutkovi, který sice byl pro návrat sudetů do vlasti, ale nezastupoval žádný český vlastenecký subjekt. Landsmani s ním jednat mohli, ale jako se sólistou, jenž nijak jejich programové cíle nemohl přivést k úspěchu. Co však sudetům zůstalo i v dobách dřívějších i v současnosti, bylo poznání, že nezbytně nutně potřebují „české partnery“, s nimiž by mohli jednat.

Co nepřinesl čas, to zvládli rukou společnou H. Seehofer a A. Merkelová. A konečně se sudeti dočkali svého dávného přání – jednat přímo s českou vládou. Premiér Nečas neodolal vábení Seehofera, které posílila sama osobně kancléřka, a dojel v únoru 2013 do Mnichova, kde před zemským bavorským sněmem přednesl svůj „velký projev“. Sklidil i potlesk posluchačů ve stoje, mezi kterými byli i sudeti. A tím vše začalo. Mnohem větší angažovanost v „sudetoněmecké věci“ vnesl do dění premiér B. Sobotka. Ten přijel do Mnichova v čele delegace, která jednala přímo s reprezentací tzv. sudetských Němců. Věci se pohybovaly správným sudetoněmeckým směrem.

Problém však byl jinde. Téměř každý rok bylo na sjezdu méně landsmanů. Přibylo něco Čechů, ti však zdaleka nemohli vyrovnat ztráty v návštěvnosti. Již si ani nepamatuji, kdy oficiálně byl veřejně vyhlášen počet sudetů, kteří se sjezdu zúčastnili.

Přesto však sudetoněmecká rodina se rozrůstá. Co o tom říkal B. Posselt na sjezdu v Řeznu? Od něj se můžeme dozvědět jmenovitě, kdo z Čechů byl přijat do rodiny.

„V sále je spousta českých přátel – dřívější místopředseda vlády Pavel Bělobrádek, dřívější ministr Daniel Herman, Michaela Marksová-Tominová, náš přítel Arnošt Marks a mnozí další, kteří směle přišli jako čeští politici na sudetoněmecké dny a měli své projevy. Těší mne, že opět jsou všichni tady! “

Lidovec Bělobrádek a mluvčí landsmanschaftu Posselt, kterého zlí jazykové přezdívají “Tlustý Hitler”,
oba spolu na Sudetoněmeckých dnech v Ausburgu
H. Seehofer řekl: “Vše, co se v Bavorsku dvakrát udává, stává se tradicí. Protože jste byli už nás mnohokrát, můžeme slovo ´tradice´ nahradit slovem ´rodina´. Takže: srdečně vás vítám v rodině!“ (Pro České národní listy volně a kráceně přeložila ing. arch. Nina Ženeva.)

Nevíme, jak jmenovaní tleskali těmto slovům, ani nevíme, zda tuto poctu přijali. Nevíme však ani to, že by proti přijetí do rodiny protestovali. A kdo mlčí, ten souhlasí.

Sudeťácká drzost –  mluvčí Posselt pózuje u pomníku lidických dětí
– – –