Jak tak tahanice o rošádu Staněk-Šmarda (Hamáček chce, Zeman nechce, Babišovi je to jedno a kavárna z toho šílí, protože Babiš navrhl, ale Zeman neodvolal) kulminují, stále častěji a intenzivněji přemýšlím o tom, proč v odvolávání a jmenování ministrů prezident vůbec figuruje, pokud nemá mít žádnou autonomii a má být jen pasivním a poslušným vykonavatelem premiérových zadání? Proč si tedy ministry nejmenuje a neodvolává přímo premiér? Jak jde taková pasivní role dohromady s tím, že prezident je hlavou státu?
Je tedy v ústavě chyba, ať již v definici kompetencí, nebo v přímé volbě prezidenta? No není. Chyba není v ústavě, ale v lidech, kteří ji vykládají k obrazu svému. Uvědomte si, že vláda žádá povinně o důvěru jen jednou a pokud by prezident poslušně a promptně odvolával a jmenoval ministry, jak si premiér zamane, tak dokud by nepodal demisi sám premiér, mohla by nám velice brzy vládnou úplně jiná vláda, než jaká získala důvěru. Zdánlivě nejasná dikce ústavy a zapojení prezidenta tak lze chápat i jako další z prvků brzd a rovnováh, které nutí premiéra, aby ministry měnil uvážlivě s ohledem na to, že o nich musí přesvědčit dalšího ústavního činitele. Samozřejmě, že podobně by mohl fungovat i předseda sněmovny, ale prezident je přeci jenom logičtější, a to tím více, že je volen přímo.
Jinými slovy, žádná ústavní krize se nekoná a systém funguje tak, jak má. Krizi v tom vidí jenom ti, pro které je konsensus totéž, co kapitulace, a všechno nejraději řeší na sílu.
Ostatně, představte si následující situaci: prezidentem je Drahoš a premiér chce ministrem kultury jmenovat Filipa. Pořád byste chtěli, aby prezident musel konat hned a bezodkladně, nebo by jeho obstrukce v takovém případě byly povinností a důsledným dodržováním ústavy?