Milion chvilek jako případ skupinového chování

Profesor Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
24.7.2019
1. Pořádání masových procesů je v první řadě problém politický, ale pokusme se při posouzení manifestací na Staroměstském náměstí a na Letné uplatnit objektivní kritéria, jež nabízí teorie skupin jako zvláštního druhu společenské organizace.

První příznakem „chvilkových“ shromáždění je neurčitost. Na významném místě obdařeném bohatou historickou pamětí se sejde 20 000, 100 000, 250 000 lidí, kteří jménem svých pořadatelů tvrdí, že zastupují mnohem větší počet nespokojených občanů. Kolik nelze odhadnout, ale v žádném případě by jejich počet nemohl ohrozit volební úspěch politika nebo politiky, kteří manifestujícím vadí. Dokazuje to výsledek výzkumů veřejného mínění – Babišovo ANO si udržuje bezpečné prvenství a ani počet příznivců prezidenta Zemana neklesl povážlivým způsobem – ve srovnání s Francií, kde odpůrci prezidenta Macrona a celé politické reprezentace dávají své rozhořčení najevo neustávajícími masovými protesty doprovázenými krvavými střety s policií – je situace u nás přímo idylická. Projevuje se tu jeden důležitý a pozitivní rys našich nespokojených občanů – Čechů vůbec (?) –, totiž odpor k fyzickému násilí. Nemůžeme přitom, bohužel, zamlčet, že násilí se u nás v poslední době nebezpečně zahnízďuje ve verbální a vizuální formě: internetová výzva jesenického politika k podřezání prezidenta a všech stoupenců zdanění finančních příjmů církví nebo opakující se šibeničky s červeným trenýrkami jsou jen dílčími projevy jedné nebezpečné tendence: sledujeme-li logiku jednoduchých společenských střetů, třeba někde na ulici nebo v hospodě, ukáže se, že spory mají tendenci se zostřovat, nabývat na síle – ve chvíli, kdy slovní útoky a urážky již nedostačují, přenechají místo fyzickému aktu, slova nahradí facky a rány, a když ani tím není spor vyřešen, dostane se ke slovu násilí vyššího typu – ke slovu se dostanou pálky, nože, střelné zbraně. Buď jak buď, našim protestujícím budiž připsáno k dobru, že zachovali, zřejmě i proti přání některých řečníků–hecířů, chladnou hlavu a že svou klidnou účast považovali za dostatečný argument. Chvála jim za to.

U neurčitosti ještě zůstaneme. Nejasnost a nevyhraněnost se projevuje v požadavcích a cílech demonstrací. Věnují-li občané mnoho hodin volného času (u mimopražských to může být celý den), aby žádali odvolání nově jmenované ministryně spravedlnosti nebo aby premiéra vyzvali k demisi, potom pochopíme, že pořadatelé v závěru akce již tyto spíše jen deklarativní a nedostatečně zdůvodněné požadavky neopakovali a uchýlili se k obecným proklamacím, které jsou do té míry neurčité, že se nemohou stát předmětem diskusí a sporů. Kdo by nesouhlasil s demokracií, spravedlností, pravdou? Neurčitost se projevuje i v pojetí času. Pořadatelé usilují o stálé rozšiřování počtu manifestujících, ale zdůrazňují, že cíle ještě nebylo dosaženo a přítomné nabádají k věrnosti a vytrvalosti. Není jisté, na jak dlouho. Určuje se jen nejbližší časový bod. Hovořilo se o 21. srpnu, což je připomínka události, která rezonuje u zdravého jádra hnutí i proto, že slovo sovětský je už dlouho vytěsněno aktuálním slovem ruský, ale v závěru poslední manifestace se o tom nemluvilo, zřejmě i proto, že o prázdninách a dovolených je obtížné dosáhnout vysokého počtu účastníků. Proto jednoznačnou prioritu dostává 17. listopad. O dalších termínech pořadatelé mlčí, rozumně nedávají svému podniku žádný konečný limit. 2. Za neurčitostí celkového záměru manifestace se skrývá ošidný princip, který nemá s demokracií nic společného, totiž popírání výsledku voleb a neviny obžalovaného před vynesením rozsudku. Kdyby se přiznání viny před soudním rozhodnutím stalo závazným pravidlem, pak by zneuctění a odvolání kteréhokoli politika bylo poměrně snadné, skoro bychom mohli říct, že Miliony chvilek v tom předběhly Okamurovu stranu – stačilo by proti komukoli z politiků vznést obžalobu, a byl by vyřízen, odstraněn. Kdo by čekal na možný pozdější osvobozující rozsudek? Komu by vadilo, že nevinnému již nikdo jeho postavení ani čest nevrátí? Vina se vytrubuje, osvobozující výrok se šeptá. Z dosavadních kauz víme, že stačí anonymní udání, aby se policejního vyšetřování dalo do díla. Neurčitost posledních slov vyzývatelů manifestací podtrhuje jejich záměr – místo soupisu konkrétních požadavků, vyhlášení pozitivního programu, jak učinily například francouzské žluté vesty, – „milionáři“ dávají přednost hlásání obecných pravd. Nesporná, někdy dojemně přednášená slova nemohou nic zkazit, navíc vzbuzují dojem, že již samo množství demonstrantů je garantem pravdy, a především – je to varovný vzkaz soudcům: střezte se hněvu nás ochránců spravedlnosti a demokracie! Běda, budete-li umírnění a neposlechnete vzkaz elity národa! Tím se zabíjejí dvě mouchy jednou ranou – volá se po nezávislé justici, ale současně se soudcům předem dané řešení vnucuje.

2. Každý účastník hromadných akcí prochází významnou psychologickou proměnou:

stává-li se součástí velkého množství lidí, nabývá na významu, prožívá euforii, do žil se mu vlévá síla davu, podmíněná tím, že se vedle sebe ocitají lidé různých generací, profesí, věku a zálib. Moderní pravicový občan trvá na svém osobním stanovisku, na své individualitě a odlišnosti, naproti tomu představa kolektivu a davu, zejména prvomájových oslav, spartakiád, stávkových průvodů, v něm vyvolává odpor. A hle, za změněných okolností se náhle rád ponoří do proudu lidí a s nadšením se vrhá do toho, co mu jinak dnešní politicky, stavovsky, třídně, majetkově a nábožensky roztříštěná společnost nemůže nabídnout. Dnes už ani odborové organizace nevěří na pochody a průvody. Kdo si ještě vzpomene na jednu z nejpočetnějších odborových manifestací za Nečasovy vlády, na hodiny trvající pochod, v němž nazlobený kardinál Duka zahlédl lůzu? (Dovolil by stejným způsobem odsoudit sprosté nápisy, které se objevují na dnešních demonstracích?) Odboráři, dělníci a zaměstnanci si tehdy uvědomili, že dnes se již politika nedělá na ulici. A hle, čas zase oponou trhnul. Pár mladých lidí se dohodne na masovou akci na obranu demokracie, a jejich volání je tak lákavé, že tisíce jedinců se rozhodne jít v zástupech za jejich hlasem. Není přitom podstatné, že o hrstce iniciátorů koneckonců skoro nic nevědí a že samo ústředí Milionů chvilek, jejich personální, finanční a ideologická základna včetně mezinárodních konexí a organizačních pák je zahalena v neurčitém přítmí. Naopak – toto pološero mnozí demonstranti mají za důkaz, že tu nejde o žádnou politickou stranu, o žádné sekretariáty, o žádnou novou skupinu deroucí se k moci.

3. Dalším aspektem demonstrací je motivace, důvod, který přiměl tolik lidí, aby věnovali pro demokracii z oněch žádoucích milionů chvilek aspoň pár tisíc. Voskovec a Werich ve zlých časech, kdy se nad republikou stahovala zlověstná mračna, zpívali „dejme metr k metru“. Pochybuji, že by se iniciátoři tohoto hnutí inspirovali levicovými obránci První republiky – dnes opravdu nehrozí zprava ani zleva žádná okupace. Ale ten napohled nevinný název nátlakové organizace, za kterou se skrývají bohatí sponzoři (příspěvek chudé vdovy je jen milou a nezáměrnou kamufláží zájmů lidí mnohem bohatších, mocnejších a chtivějších), je dobře vymyšlen. Pomysleme jen, jakou to dá fušku zakládat politickou stranu, jak je nesnadné sestavit program, zakládat grémia, sekretariáty, krajské a okresní organizace, kolik úsilí a času zaberou tiskoviny, letáky, plakáty. Mnohem snazší a účinnější je použít sociální sítě (piráti to pochopili) k šíření sugestivních protestů – Pusťte nás na ně! Odvolejte ministryni oddanou Zemanovi! Nerespektujte presumpci neviny stíhaného premiéra! Pryč s bývalým fízlem! – Výzva nežádá po lidech žádnou zvláštní námahu ani oběť, obrací se k nim s prosbou, aby věnovali pár chvilek, případně pár korun, za vznešenou věc obrany demokracie a spravedlnosti. K tomu stačí internet a podpora pravicových stran, zejména těch, jejichž pozice v parlamentu je ohrožena. Je-li oslovený kolektiv neurčitý, nelze-li jej zapojit do dlouhodobého politického programu, nevadí – dostatečným stimulem jsou jednorázové negativní požadavky a zejména dlouhodobé vzývání demokracie, spravedlnosti, pravdy a lásky. Teorie skupinového jednání učí, že negace je mnohem účinnějším agitačním prostředkem než souhlas s pozitivním programem.

Máme-li určit „zdravé jádro“ manifestujícího množství, je nezbytné vrátit se do minulosti. Bezpochyby je tvoří starší lidé, kteří zažili na začátku 90. let hvězdnou hodinu

pravicové politiky, kdy prakticky všechny vládní úrovně, instituce a posty obsadili politikové ODS, ODA, US, KDU–ČSL, kdy se sociální demokraté zmítali v neplodných vnitřních půtkách a kdy komunisté byli rádi, že jsou trpěni – stali se fackovacím panákem, kterého bylo možné bít za cokoli, třeba i za vraždu svatého Václava, a kterého lídři pravice vyzvedli na štít jako strašáka pokaždé, kdykoli se zdálo, že veřejnost není dost nadšená z velkolepých hospodářských a politických změn. V těch slavných pravicových devadesátých letech došlo k takovému právem ani etikou nechráněnému přesunu majetku a moci, že dodnes o tom nemáme podrobné zprávy. Jakákoli zmínka o možné revizi tohoto přerozdělování nahání vítězům–devadesátníkům husí kůži. Konzervativci polistopadové éry předávají své zkušenosti svým dětem; v knihách fyziologů se dočteme, že výrazné generační prožitky, traumata, ale i euforie, se stávají součástí genetické výbavy potomků. Lidé, kteří určovali bouřlivý nástup kapitalismu u nás, začali po dvaceti letech zakoušet zklamání, na která nebyli zvyklí. Na začátku této cesty do Canossy bylo první prezidentské klání – boj mezi stoupenci Zemanovými a Schwarzenbergovými se stal rozbuškou, která společnost fatálně a na dlouhou dobu rozštěpila. Podobné třídění lidí, založené na biblickém „ano, ano – ne, ne“, uskutečnila na konci 19. století dreyfusiáda ve Francii – vztah k domnělému zrádci (Židovi) rozdělil nejen politickou scénu, ale i celé obyvatelstvo do poslední dílny, dvora, školy, úřadu, rodiny. Dreyfusiáda se vyznačuje zatvrzelostí, setrvačností, jednoznačností. Nepřítel se nehodnotí, ale cejchuje, našinci jsou idoly hodnými obdivu. K pocitovému, sugestivnímu posuzování přistupuje další sjednocující moment – stavovská nebo třídní pýcha, vědomí, že představujeme elitu, že jsme vzdělanější, schopnější, bohatší, že pocházíme z lepších rodin, máme lepší vychování, než ti zaostalí venkovští burani, vidláci, hnojaři. Přidáte-li se k nám, hlásají, stanete se součástí vyvolené skupiny, budete solí země, páteří země, duchovní elitou. Druhou zastávkou na křížové cestě pravicové pouti byla opakovaná prezidentská volba: uměle připravený a vyškolený prezidentův odpůrce propadl, a třetí zastavení nečekaně připravil nový politik, přímo fantóm, který nevzešel odněkud z temných sklepení politické moci, ale sestoupil přímo z podnikatelského Olympu. Tento oligarcha zamíchal politickými kartami: obvinil pravicové i levicové politiky z toho, že umožnili zlatokopům, uhlokopům a bankovním lupičům ukrojit ze společného státního (národního) koláče beztrestně veliký kus; ukázal, že na dlouhodobém vyvlastňování společného majetku se podíleli i politici vládních stran. Neudivuje, že se nad touto podivnou situací rozléhá Kunderův smích dějin jako ironický komentář paradoxu, že to byl právě oligarcha, který se zjevil, aby naplno řekl, že „něco shnilého je ve státě dánském“. Ale tak to v dějinách chodí, dráha historie nebývá přímá, podobá se spíš proudění vody, která vždy teče klikatě, nikdy přímo. Oligarcha vypálil rybník i socialistům – projevil mnohem víc smyslu pro sociální spravedlnost, než oni, když byli u vesla; zasadil se o výrazné zvýšení platů zapomenutým a ožebračeným – důchodcům a profesím, na které se při štědrém dělení (rozkrádání) společného koláče nedostal zasloužený kus. Na jednom předvolebním plakátě ODS v Praze se objevil nápis: Bolševická vládo, Praha není stádo! Tak se z majitele miliardového Agrofertu stal bolševik – pravicoví agitátoři na něho opět vytáhli osvědčeného komunistického hastroše. Opět se nad zemí vznáší pověstný smích dějin.

4. Soudržnost společenských skupin neposilují pouze pozitivní faktory – radost ze splynutí s davem, vědomí síly a hrdost na to „být přitom“ –, ale negativní důvody, z nichž jedním bývá strach. Čím víc se organizátorům daří udržovat a posilovat obavy z nepřítele, který společenství ohrožuje, tím lépe manifestanty ovládají a udržují v pohotovosti. Kromě tradičního plíživého komunistického nebezpečí (pozor na Babiše jako exponenta STB!) se tu uplatňují další chmurné představy: země bude zaplavena imigranty; Rusko se opět vyzbrojuje a brousí si zuby na ovládnutí Evropy; nebudeme-li zbrojit, ohrozíme stabilitu Západu; na dalekém Východě se zvedá rudá Čína; svými chapadly obepíná nejen Asii, ale i Afriku a sahá už do samé Evropy. Prý – hedvábná stezka. Ne! Spíš ocelová obruč, po které budou jednou jezdit obrněné vozy. I tu se všechno ponechává v neurčitém příšeří, v neurčitosti, která nepřipouští rozumnou úvahu a argumantaci, ale spoléhá na citové působení poplašných zpráv, pověstí, narážek, paralel. Obavy z budoucnosti jsou ve věku překotných změn pochopitelné, nelze je ignorovat, proto je nutné azimut strachu nastavit na ten správný směr. Ale jednoznačnost a jednosměrnost málokdy vede k cíli. Budou-li lidé očekávat útok z východu, z temné Afriky nebo z Číny (vzpomeňme na oblíbený slogan německého císaře Viléna II. o „žlutém nebezpečí“), nepovšimnou si nebezpečí, které přichází z jiné strany. V této souvislosti si vybavuji mladého právníka, podle komentátorů „nezatíženého předsudky starších generací“ (jinými slovy, nerespektujícího dějinnou zkušenost národa přeživšího německou okupaci), královéhradeckého soudce, který potomkům rodině Karla Des Fours – Walderode vrátil rodový majetek zabavený na základě Benešových dekretů. Organisátory Milionu chvilek neznepokojuje drastické prolomení poválečného československého práva, nevadí jim, že se německému specialistovi, přidělenému za války k pražské pobočce tajné služby nasazené proti českým odbojovým organizacím, dostala plná satisfakce jako občanovi, který zůstal i za války věren Československu. Spor o zámky a statky německého šlechtického rodu zřejmě proto trval tak dlouho, aby pamětníci 80 let starých událostí vymřeli a aby se našel mladý soudce, který byl již dostatečně seznámen s tím, co Václav Bělohradský nazývá sudetským pojetím českých dějin. Bernd Posslet, nejhlasitější a nejvytrvalejší hlasatel zájmů odsunutých Němců, kamarád a rodák (Landsmann) některých našich pravicových katolických politiků, již celá desetiletí označuje prezidente Beneše za válečného zločince a odsun Němců za genocidu (Völkermord). Budou-li naši soudcové stále mladší a budou-li stále méně závislí na znalosti historických událostí, můžeme očekávat další masivní restituce bývalého německého šlechtického majetku u nás. Dnešní – rozumí se, vzorně demokratičtí, proevropští, protivýchodní – potomci knížete Karla z Lichtenštejna (1569–1627) již dlouhou dobu čekají na to, že i v jejich případě se najde minulostí nezatížený soudce, který nebude váhat jít ve šlépějích svého královéhradeckého kolegy. Tak se může stát, že potomci „našeho“ Lichtenštejna, kterým sudetští Němci vzdávají nejvyšší čest, se dočkají dalšího prolomení Benešových dekretů. Bude-li nezbytné, pan Posselt, blízký přítel dnešního potomka vítěze bitvy na Bílé Hoře, rád poskytne nutné záruky jeho národní, politické, náboženské bezúhonnosti. Nejsem si jist, zda onen virtuální soudce vezme v úvahu i životní data samého knížete Karla z Lichtenštejna, který se včas zřekl víry svých předků a přestupem ke katolictví si proklestil cestu k nejvyšším metám. Podle dokumentů z pobělohorské doby tento velmož, pověřený konfiskacemi nevyčíslitelného rozsahu, své obohacování přeháněl do té míry, že císař proti němu zahájili vyšetřování. Naštěstí zemřel dřív, než se vina prokázala. Dědicové pohádkového bohatství si oddechli a majetek bez překážek přechází po staletí z jednoho potomka na druhého, až zlý Čech, zloduch Beneš, tento řetěz přetrhl. Podaří se jej českému nezatíženému soudci jednou navázat, zatímco vyznavači Milionů chvilek budou dál pokračovat ve svém boji za vyšší spravedlnost?