 |
| Demo v Tbilisi, červen 2019 |
Pavel Kopecký
11. 7. 2019 ProtiProud
Pavel Kopecký se zamýšlí nad vyprovokovanými protiruskými nepokoji v Gruzii a nalézá až příliš mnoho styčných bodů se situací u nás
Kočovný cirkus řízených provokací se na konci června přesunul do Tbilisi. Zdá se, že stratégové toužící zhoršit co nejvíce vztahy Ruska s jakoukoliv zemí, aby měla média pravidelný protiruský pokrm, začínají být trochu nervózní.
Tentokrát se pozornost sorosovských agentur dodávajících provokace na klíč soustředila na postupně se zlepšující vztahy mezi Gruzií a Ruskem.
Starý gauner na scéně
Po svobodných volbách, ve kterých zvítězila strana Gruzínský sen podnikatele Bidziny Ivanišviliho snažící se o smířlivější politiku vůči Rusku, se země pomalu vzpamatovává z vlády Obamovy loutky prezidenta Michaila Saakašviliho, který proslul nejen pojídáním vlastních kravat před televizními kamerami, ale také protiruskou hysterií, která byla vděčně kvitována jeho západními donátory. Nakonec musel ze země uprchnout, neboť mu za defraudace milionů dolarů hrozilo vězení.
Jeho sponzoři z Obamovy administrativy a Bruselu na něj však nezapomněli a po zorganizování další ze seriálu barevných revolucí v roce 2014, tentokrát na kyjevském Majdanu, jej pověřili zvláštními úkoly při etnických čistkách v neklidné Oděse, kde zastával funkci gubernátora. Jeho psychopatická povaha a nezřízený apetit po moci a penězích ho brzy přivedla do konfliktu i s kyjevskými pučisty. Znovu musel uprchnout ze země, tentokrát do Polska, neboť na něj kyjevský prokurátor vydal zatykač.
V těchto dnech byl opět povolán do služby, aby na dálku řídil sérii provokací v domácím prostředí. Vzhledem k tomu, že má v Tbilisi nevyřízené účty s vládou, která ho chtěla zavřít za jeho zlodějny, tak se tohoto úkolu ujal s vervou. Armáda jeho stoupenců rekrutující se politiků opozice, která drtivě prohrála volby, a studentů organizujících podle známých modelů “hnutí občanského odporu” těch, kdo prohráli volby, využila první záminku, která se naskytla, aby roztočila kola „občanského protestu“.
Demonstrace jednookých
Demonstrace v Tbilisi, které začaly 20. června, tedy tři dny před naší Letnou a čtrnáct dní po začátku demonstrací v Hongkongu, byly svolány údajně proto, že předseda meziparlamentního pravoslavného shromáždění, které jednalo v gruzínském parlamentu, ruský poslanec Sergej Gavrilov, se na chvíli v žertu posadil v křesle předsedy gruzínského zákonodárného sboru. Prostřednictvím sociálních sítí se událost stala rozbuškou a profesionálové z agentur pro vyvolání barevných revolucí ji použili jako startér k nepokojům. Kdyby nebylo téhle události, použili by samozřejmě něco jiného. Jde pouze o to, aby „občanská“ nespokojenost volebně neúspěšných naskočila.
Tisíce dobře zorganizovaných demonstrantů potom podle honkongského scénáře napadalo policisty chránící sídlo parlamentu a pokusili se probít dovnitř. Účelem bylo vyprovokovat policii, které nezbylo nic jiného, než demonstranty zastavit silou pomocí vodních děl, plastikových projektilů a slzného plynu. Zatčeno bylo více jak 200 lidí. S tím také organizátoři počítali a další protesty už se nesly v duchu požadavků na odstoupení ministra vnitra a propuštění zatčených. Při zásahu byl zraněn do oka jeden demonstrant, takže PR agentury připravující celé divadlo mohly rozehrát reklamní kampaň o demonstracích jednookých, přičemž poznávacím znamením se stalo oko zakryté páskou.
Metody a postupy jako u nás
Mezitím Saakašvilim ovládaná soukromá televize přiložila další polínko do protiruské kampaně v podobě neuvěřitelných vulgarit, které v hlavním vysílacím čase vychrlil jeden z moderátorů na prezidenta Putina. Abychom viděli, jak vypadá pokroková liberální žurnalistika v praxi, je dobré si připomenout, co překvapeným divákům Georgij Gabunija na kanálu Rustavi 2 večer 7. července sdělil.
Tento „Saakašviliho moderátor“ zahájil přenos v ruštině a prezidenta Putina nazval “neřádem” a “zrůdou”. “Na naší krásné zemi není místa pro tak ubohé stvoření, jako jsi ty, ať tvoje rodiče shoří v pekle,” prohlásil na adresu prezidenta sousední země pokrokový moderátor zjevně vyznávající ty správné evropské hodnoty.
Slovník liberální demokracie známe i od nás, neboť akce v Praze a v Tbilisi stejně jako v Hongkongu či v Kyjevě jsou připravovány stejnými kruhy a hraje se stále podle stejného scénáře. V Tbilisi stejně jako v Praze, se nejprve stává startérem mediálně připravená záminka a později se celá věc personifikuje ve volání po odstoupení buď ministra vnitra nebo jako u nás ministryně spravedlnosti.
V druhé fázi nastává volání po předčasných volbách (přičemž ty řádné se mají konat za rok) a po odstoupení celé vlády. To vše doprovázeno vulgaritami při projevech na demonstracích a v médiích ve snaze vyprovokovat jakýkoliv střet s mocí, který by bylo možné přetavit v revoluční náladu, vedoucí ke svržení vlády vzešlé z demokratických svobodných voleb.
Pražský a tbiliský scénář se podobá také v načasování zapojení politiků do protestů. Zatímco na začátku pomáhali opoziční politici protesty v Praze i v Tbilisi později organizátoři od projevů opozičních politiků ustoupili s komickým odůvodněním, že akce je nepolitická. Podle gruzínského Mikuláše Mináře, jehož roli obsadil v Tbilisi režisér Michail Mšvildadze, musí o změnu poměrů usilovat občanská společnost vlastními silami.
Po demonstracích tento týden odstoupil předseda parlamentu Irakli Kobachidze. Poslanci zvolili předsedu nového, opozice ale volbu bojkotovala a její poslanci ze sálu odešli, neboť neměli většinu na zvolení svého kandidáta. Protestovali tak údajně proti tomu, že vládní strana odmítla na program jednání zařadit debatu o odstoupení ministra vnitra, což bylo zásadním požadavkem, neboť chystaná občanská válka a další nepokoje, které patří do arzenálu liberálních demokratů sorosovského střihu, kterých je i u nás dost, potřebují oslabit policii.
Je proto třeba dosadit na pozici ministra vnitra toho správného člověka, který se revoluční zvůli rozhodně nepostaví. Bude zajímavé sledovat, jestli pražští režiséři sáhnou na podzim k osvědčenému scénáři násilných střetů s policií, tak jako v Tbilisi a Hongkongu, jenž by mohl konečně vygenerovat nějaké zraněné, kteří by se mohli využít při vystupňování kampaně.
Stále na hraně
Gruzie se dodnes těžko vzpamatovává z izolace, do které ji zavedla protiruská politika Saakašviliho a jeho západních poradců po jimi vyprovokovaném konfliktu v Jižní Osetii a Abcházii v roce 2008. Pod vedením nové vlády Gruzínského snu se začal slibně rozvíjet vzájemný obchod s Ruskem a vztahy obou zemí se od nástupu vlády Ivanišviliho výrazně zlepšily.
Mezi Ruskem a Gruzií se obnovily pravidelné lety, Gruzínci začali znovu exportovat do Ruska své víno, minerální vodu i ovoce. Rusové zase zmírnili vízový režim pro Gruzínce a do Gruzie míří až milion ruských turistů ročně, což je pro místní ekonomiku nezanedbatelný příjem. To vše se stalo trnem v oku nejen Saakašviliho páté koloně, ale především jeho sponzorům, kteří sní o zatažení Gruzie do sféry NATO a EU a vražení klínu do ruské obrany v Černém a Kaspickém moři. Ostatně právě tam minulý týden ukrajinská a americká armáda nacvičovaly útok na Rusko.
Strůjci těchto nebezpečných her samozřejmě počítali s tím, že Putinovi nezbyde pod tlakem ruského parlamentu nic jiného, než přerušit nejen slibně se rozvíjející dopravu mezi oběma zeměmi (od 8. července zakázal Putin ruským aerolinkám létat do Gruzie), ale také omezit obchodní kontakty, o což aktéři těchto provokací rovněž usilují. Spoléhají totiž na to, že protiruské nálady se přenesou i do ostatních částí země a slibně se rozvíjející vztahy obou států budou zpřetrhány tak jako na Ukrajině.
Poslední reakce rozhořčených obyvatel, kteří si nepřejí zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi inscenované ze Západu, kteří obklíčili tento týden televizní stanici Rustavi 2, jež vysílala vulgární řeč o Vladimírovi Putinovi, dokazují, že většina občanů Gruzie s tímto vývojem nesouhlasí. Protesty byly tak silné, že televize patřící Saakašvilimu musela přerušit své vysílání.
Situaci v Gruzii je i přes intenzivní snahu změnit výsledek svobodných voleb „občanskými“ nepokoji, stále otevřená, ale směřuje k zásadnímu střetu.
Ostatně v tom se od situace v Praze příliš neliší.
