Írán z hlediska bezpečnosti

Martin Koller
24. 7. 2019
V posledních měsících roste napětí kolem Íránu. Nicméně neklidná bezpečnostní situace je tam již od sedmdesátých let minulého století. Nedávno došlo k útokům na tankery v tamní oblasti, z nichž USA obviňují Írán. Následně britské loďstvo zadrželo íránský tanker, který údajně směřoval do Sýrie s tím, že porušuje sankce EU. Jenže Írán není členskou zemí EU. Následně íránské speciální jednotky zadržely britský tanker. V obou případech se jednalo o civilní plavidla, přičemž země nejsou ve válečném stavu, takže můžeme mluvit o pirátství, nebo minimálně o hrubém porušení mezinárodního práva. 


Rovněž vysílání vojenských bezpilotních letounů USA nad Írán je porušením mezinárodního práva. USA aktuálně vyhrožují zablokováním Hormuzského průlivu pro íránské lodě ve spolupráci se Saúdskou Arábií a některými emiráty. I to je porušení mezinárodního práva. Otázkou je, zda budou rovněž zadržovat lodě jiných států, například Číny, přepravující íránskou ropu. Írán je propagandou USA a částečně i EU označován za zemi podporující islámský terorismus a snažící se vyrobit jaderné zbraně. V neposlední řadě jsou zde dlouhodobě vyhrocené vztahy mezi Íránem na jedné a Izraelem a USA na druhé straně.

K otázce, zda je Írán nebezpečný, nutno přistupovat z více pohledů a rovin. Rozdílné je ohrožení naší republiky, Iráku, nebo Izraele. Rozdílné je rovněž ohrožení z hlediska vojenských prostředků a prostředků terorismu. Navíc je třeba vycházet z historického vývoje a zájmových vazeb, které se vždy a všude promítají do současnosti i budoucnosti. Popírání těchto faktorů, ať už z jakéhokoli důvodu, vede obvykle ke katastrofám. To vidíme v současné době z hlediska přístupu EU řízené z Německa k afroislámské invazi, a zároveň k remilitarizaci Německa a nárůstu německého revanšismu pod vlajkou EU a především armády EU (PESCO).

Především je třeba uvést, že Írán, historicky jeden z nejstarších států světa, do roku 1935 známý jako Persie a patří k nejvyspělejším a nejcivilizovanějším islámským zemím. Tento stát, jejž obývají Peršané, nikoli Arabové by byl vývojově pravděpodobně dál, kdyby po dočasném křesťanském rozkvětu ve středověku nebyl kdysi brutálně islamizován a totéž se opakovalo po pádu šáha Páhlavího a nástupu vlády ortodoxních šíitských ajatolláhů vedených Ruholláhem Chomejním v roce 1978. Na rozdíl od převážné většiny ostatních islámských zemí je Írán obýván méně početnou skupinou muslimů, kteří jsou označováni jako šíité. Dříve byli vnímání na základě historických vazeb jako agresivnější komunita ve srovnání s početnější druhou skupinou muslimů, která nese označení sunnité. Současná realita je však opačná, především díky dlouhodobé podpoře islámského terorismu a ortodoxního islámského primitivismu Saúdskou Arábií, která je centrem sunnitů. Větší šíitské komunity lze nalézt především v Iráku, Jemenu a Sýrii.

Mimo ortodoxního islámu jsou problémem Íránu velké zásoby kvalitní ropy a zemního plynu, které dlouhodobě přitahovaly zahraniční kolonizátory. Dále se jedná o měď, zinek, chrom, molybden, hliník, uran, kobalt, zlato a lithium. Jako první získala kontrolu nad touto oblastí Velká Británie, a to již před první světovou válkou. V jejím průběhu byla země obsazena nejprve Tureckem, a poté britskými a ruskými vojsky. Za druhé světové války byla země okupována armádami Británie, USA a SSSR. Důvodem byla snaha nacistického Německa využít tamní vlastence a odpůrce kolonialismu ve svůj prospěch a s pomocí výsadkových jednotek a podporou Turecka vytlačit Británii z Iráku a Íránu, důležitých zdrojů ropy. V případě úspěchu pokračovat pozemním tažením do Indie a zároveň udeřit na SSSR z jihu. Sovětský svaz se pokoušel v Íránu zůstat i po válce na základě snah o získání licence k těžbě ropy, ale to se mu nepodařilo. Zasloužil se o to, mimo jiné, vlastenecký politik a premiér Muhammad Mosaddeh. Jmenovaný dále roku 1951 zestátnil britsko-íránskou ropnou společnost, která stát nestydatě okrádala. To vedlo ke konfliktu s Británií, blokádě a embargu prováděnému britským loďstvem. Do hry v té době vstoupily USA, které označily s velkou nadsázkou Mosaddeha za komunistu, zařídily jeho svržení cestou vojenského puče a uvěznění, a nakonec se zbavily i britské konkurence. Touto pravděpodobně zbytečnou kovbojskou akcí proti oblíbenému vlasteneckému politikovi, která z dlouhodobého hlediska nepřinesla nic dobrého, si USA vytvořily mezi vlasteneckými Íránci mnoho nepřátel.

Íránu v té době vládla dynastie Páhlaví. Jednalo se o kozáckého plukovníka čerkeského původu Rezá Chána, který se roku 1925, po sesazení vládnoucího chána, chopil moci a nechal prohlásit šáhem, přesněji šáhinšáhem Persie. Roku 1935 byla Persie přejmenována na Írán. Od roku 1941 vládl jeho syn Muhammad Réza Páhlaví, který byl svržen revolucí v roce 1978 a uprchl. V době svojí vlády navštívil rovněž Československo a měl zájem o některé naše zbraně, především raketomety vz. 70. Dynastie trvala velmi krátce a důvodem byl nejen fakt, že se jednalo o cizince, ale rovněž úzká spolupráce šáha s cizími velmocemi, především Británií a USA a v neposlední řadě snahy o modernizaci země v rozporu s ideologií islámu. Díky ziskům z ropy nakoupil druhý šáh obrovské množství zbraní z USA, takže Írán se stal dočasně nejmoderněji vyzbrojenou zemí v regionu. Na druhé straně narůstalo rozdělení společnosti, chudoba značné části obyvatel a policejní teror vůči opozici. Výsledkem byla roku 1978 revoluce pod prapory islámu jako jednotící ideologie, mnohdy brutální zúčtování se šáhovými úředníky a policisty a ostrý protiamerický polický kurz nového vedení. Symbolem nové politické orientace se stal ajatollách Chomejní. K zlepšení situace nepřispělo rovněž obsazení americké ambasády v Teheránu islámskými aktivisty, zadržování diplomatů jako rukojmích v rozporu s mezinárodním právem a následný neúspěšný americký vojenský pokus o jejich osvobození z roku 1980, známý jako operace Orlí dráp.

Írán, který dostal v době šáhů všemožnou podporu, a to reaktor z USA a pomoc při vývoji raket z Izraele se rozhodl za vlády ajatolláhů vybudovat strategické jaderné síly. To vedlo i k ohrožení Izraele, spojence USA a odchodu části početné židovské komunity, která tam žila už v době křesťanských Zoroastriánů.

V roce 1980 vypukla válka mezi Irákem a Íránem, kterou zahájil Saddám Husein s podporou sunnitských arabských zemí, výzbrojí ze západní Evropy a SSSR a s informační podporou USA. Po deseti letech byl výsledkem zhruba milion mrtvých a faktická porážka Iráku, přestože Írán byl znevýhodněn americkým embargem na zbraně. Irák v podstatě válčil za zájmy USA a Saúdské Arábie. Následovala snaha ropných království, především Kuvajtu a Saúdské Arábie vymáhat zpět peníze poskytnuté Iráku na zbraně. To byl oficiální důvod pozdějšího útoku těžce zadluženého Iráku na Kuvajt. V době války mezi Irákem a Íránem proběhla takzvaná válka tankerů (1984-1986/7). V ní si Irák a Írán vzájemně ničily tankery, vlastní i zahraniční, které přepravovaly jejich ropu na zahraniční trhy s cílem způsobit protivníkovi ekonomické problémy. Celkem bylo útoky letectva a námořnictva obou zení zasaženo 451 tankerů a jiných obchodních lodí. Bylo zabito 116, zraněno 167 a zmizelo 37 členů posádek napadených lodí. Větší počet útoků, celkem 283 provedl Irák.

Spojené státy se pokusily chránit některé lodě pluijící pod neutrálními vlajkami, ale roku 1987 byla v Perském zálivu zasažena jejich fregata Stark řízenou střelou Exocet z íránského letounu a těžce poškozena. V následujícím roce sestřelil americký křižník Vincennes civilní dopravní letoun společnosti Iran Air při letu 655. Vzhledem k omezenému manévrovacímu prostoru v Perském zálivu a především v jeho zúženém Hormuzském průlivu tam USA nenasadily letadlové lodě.

Je třeba připomenout ještě jednu íránskou válečnou avantýru, s níž se tamní režim v současnosti asi moc nechlubí, když potřebuje ruskou pomoc. Je to účast na válce proti sovětské 40. armádě, která působila v letech 1979-1989 v Afghánistánu. V Íránu byly cvičeny teroristické skupiny, vyzbrojovány a vysílány do Afghánistánu a jižních svazových republik tehdejšího SSSR. Írán při tom bez skrupulí spolupracoval se Saúdskou Arábií i americkou CIA. Zde můžeme rovněž připomenout ostudnou aféru z roku 1986, známou jako Írán-Contras, kdy plukovník Oliver Norht, poradce prezidenta Reagana, který údajně o ničem nevěděl, zorganizoval dodávku amerických protitankových řízených střel a dalšího vojenského materiálu do Íránu s cílem vysvobodit americká rukojmí držená v Libanonu. Z výnosu tohoto obchodu dále financoval latinskoamerické teroristy v Nicaragui, známé jako Contras.

Nepřátelství mezi Íránem a USA je tedy dlouhodobou záležitostí. Oficiálním nepřítelem je z hlediska Íránu rovněž Izrael, což je zdůvodňováno íránskou ochranou Palestinců. Projevuje se to dlouhodobou íránskou podporou palestinských a libanonských teroristů, kteří se díky tomu v rámci dlouhodobého vývoje výrazně islamizovali. V jimi vedených školách se už malé děti učí, že mají zabíjet Židy. Jedná se především o Islámský džihád v Gaze a Hizballáh v Libanonu. Podporu z Íránu dostávají rovněž Al Kaidá a dlouhodobě od osmdesátých let minulého století především Taliban. Írán a Saúdská Arábie dlouhodobě soupeří z hlediska podpory a ovládnutí hlavních islámských teroristických organizací. Rovněž soupeří z hlediska vlivu v Turecku. Zde nelze přehlédnout rovněž společný boj Turecka a Íránu proti ideji takzvaného Velkého Kurdistánu, který prosazují Kurdové. Tento stát by zabíral značnou část rozlohy jižního Turecka, severozápadního Iráku a severovýchodního Íránu. Po koaliční válce proti Iráku v roce 2003 a obsazení země především americkou armádou, podporoval Írán šíitské teroristy v Iráku a vysílal tam ozbrojené jednotky. Zároveň tam pronikaly bandy íránských lupičů. V šíitských oblastech jižního Iráku má Írán dlouhodobě velký vliv, který se opírá především o rodinu islámského teroristy, později iráckého politika Mukhtády Sadra.

Je logické, že Izrael se cítí těžce ohrožen, jestliže Palestinci dostávají dlouhou dobu všemožnou hospodářskou, ale i vojenskou pomoc z mnoha islámských zemí, nejen z Íránu, ale rovněž z EU pod záminkou jakéhosi multikulturního boje proti sionismu, za nímž se skrývá obyčejný antisemitský revanšismus, především ze strany Německa. Ukázkou takové politiky euromarxismu s nacistickými kořeny, byla nedávná návštěva socialistického ministra současné vlády Petříčka. Ten v jejím rámci vyjádřil v souladu s ideologií německé EU pomoc a podporu palestinské reprezentaci proti Izraeli z hlediska odmítnutí možnosti umístění naší ambasády v Jeruzalémě, který je nepopiratelným historickým hlavním městem Izraele už tisíce let. Vedení EU se dlouhodobě snaží přehlížet a mediálně bagatelizovat nebezpečí íránského islámského terorismu, stejně jako jeho jaderného programu ohrožujícího jeho sousedy, což logicky vytváří další možnost přímé, či nepřímé destabilizace Evropy.

Írán vojensky a bezpečnostně

Írán má značnou rozlohu 1 648 000 km², z čehož 54 % tvoří pouště. Zároveň jsou tam rozsáhlá a vysoká horská pásma. Z více, než 82 milionů rychle přibývajících obyvatel (1998-67 milionů) je 61 % Peršanů, kteří nejsou Arabové. Hlavní minority jsou Azeři (16 %) a Kurdové (10 %). Muslimové tvoří 99 % obyvatel, z toho 89 % šíité. Díky exportu především ropy, jejíž značná část směřuje do Číny, má Írán dlouhodobě pozitivní rozpočet. Stát je navíc ve srovnání s okolními zeměmi výrazně technicky a do určité míry i společensky vyspělejší. Určitě se nejedná o stát s obyvatelstvem a průmyslem na úrovni pasení koz a dojení velbloudů. Írán hraničí s Afghánistánem, Arménií, Azerbejdžánem, Irákem, Pákistánem, Tureckem a Turkmenistánem. Přes Perský záliv se Saúdskou Arábií, Kuvajtem, Spojenými arabskými emiráty, Katarem a Ománem.

Íránská armáda se skládá ze 400 000 profesionálních důstojníků a poddůstojníků a vojáků prezenční služby (24/30 měsíců). Vyšší bojovou hodnotu má údajně 250 000 příslušníků profesionálních Islámských revolučních gard, označovaných rovněž jako Pazdaráni. Dále je k dispozici 200 000 vycvičených příslušníků takzvané Lidové mobilizační armády. Revolučním gardám je podřízen strategický raketový systém. To je samo o sobě bezpečnostní riziko, protože se jedná sice o oficiálně státní, ale především politickou organizaci. V rozporu s uvedenými čísly je jinými zdroji uváděno, že jen pozemní síly mají 400 000 příslušníků a 350 000 záložníků. Vojenský rozpočet se pohybuje kolem 13, 5 miliardy dolarů pro armádu a zhruba 8 miliard pro revoluční gardy. Hlavní výzbroj pozemních sil je zhruba 900 tanků různých typů, většinou sovětských T-72 a jejich konverzí, kolem 750 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů a zhruba 3000 děl a raketometů různých typů. Poměrně slabé námořnictvo disponuje třemi fregatami a pěti ponorkami starších typů, neujasněným počtem miniponorek a velkým počtem různých rychlých člunů. Zde nelze zapomínat na početné jednotky speciálních sil bojových potápěčů s moderní výzbrojí, pro něž je perský záliv s teplou vodou ideálním pracovištěm. Důležité jsou baterie protilodních raket pobřežní obrany sovětského původu, z nichž modernizované verze údajně dosahují rychlosti až 6M (cca 7200 km/h). Letectvo je ve srovnání s velikostí státu a počtem pozemních sil slabé. Disponuje 15 sovětskými MiG-29 a 25 Su-24, k tomu zhruba 20 staršími americkými F-14 a 50 F-5. Výrazně se rozvíjí výroba bezpilotních letounů a námořních robotických úročných prostředků. Írán rovněž disponuje efektivními prostředky elektronického boje. Dokladem je fakt, že se Íránu podařilo opakovaně převzít kontrolu nad americkými bezpilotními letouny, například RQ-170, operujícími nad íránským územím, ukořistit je a využít jako technologické vzory pro vlastní výrobu.

Slabé letectvo má nahradit mohutná protiletecká obrana, která disponuje množstvím relativně moderních raketových systémů. Jedná se o přenosné typy Strela, Stinger, RBS70 a jejich domácí kopie, americký HAWK, sovětské TOR M1a BUK M2. Do výzbroje se dostaly modernizace ruského typu BUK s označením Chordat 3 a Chordat 15, přičemž k nim byly vyvinuty třídemenzionální radary, které se podle dosažitelných informací, kvalitou blíží americkému typu THAAD. Modernizace systémů byla realizována ve spolupráci s Běloruskem a Čínou. Obranu posiluje velký přehledový zaobzorový radar s dosahem 4000 km. Podle odborných odhadů je Írán schopen okamžitě použít při „první salvě“ kolem 2000 protileteckých raket na odpalovacích zařízeních. Z tohoto hlediska je nepřehlédnutelný názor, že stát, který má slabé letectvo a silnou protileteckou obranu není útočný stát na rozdíl od státu, který má extrémně silné letectvo.

Jako hlavní bezpečnostní problémy jsou v případě Íránu uváděny jeho jaderný a raketový program. O jaderný program se vedou neustálé spory, přičemž možnosti mezinárodní kontroly jsou nejisté, spíše nulové. K výrobě elektřiny Írán disponující obrovskými zásobami ropy a zemního plynu jaderné reaktory nepotřebuje. Zařízení na obohacování uranu s 5000 centrifugami, které umožňuje vyrábět jaderné hlavice je dlouhodobě v chodu v Natanzu, přestože bylo roku 2010 dočasně vyřazeno z provozu izraelským kybernetickým útokem jednotky 8200 s využitím viru Stuxnet. Další centra jaderného programu jsou Teherán (malý reaktor), Lashgarak (úpravna uranu v tunelech pod jezerem), Kom (obohacování uranu), Arak (výroba těžké vody a 25 MW reaktor), Isfahan (úpravna uranu), Saghand a Gachin (uranové doly), Ardakan (výroba uranového paliva), Bušehr (reaktor). Aktuálně není jednoznačně prokázáno, že by Írán disponoval jadernými hlavicemi, nicméně technologii k jejich výrobě má.

S vývojem a výrobou raket velkého dosahu pomáhala Íránu především Severní Korea a pravděpodobně i Čína. Nicméně současné době dokáže poměrně technologicky vyspělý Írán vyvíjet raketové nosiče sám. Aktuálně jsou prokazatelně ve výzbroji následující typy raket schopných nést klasické, chemické, biologické a jaderné hlavice, přičemž vývoj pokračuje. Nejstarší jsou Shahab-3A s motorem na kapalné pohonné hmoty a dostřelem 1300 km. Je jimi vyzbrojeno pět brigád revolučních gardistů. Dále typy EMAD s dostřelem 1700 km a Choramšahr s dostřelem 2000 km, obě používající kapalné pohonné hmoty. To snižuje rychlost jejich nasazení, protože uvedené palivo se skladuje mimo rakety a před odpálením se musí přečerpat do jejich nádrží. Příprava může trvat až dvě hodiny. Modernější Sejil-2 s dostřelem 2000 km již používá tuhé pohonné hmoty. Mimo to disponuje Írán dělostřeleckými raketami s tuhou pohonnou hmotou Fateh 313 s dostřelem 750 km a Qiyam-1 s dostřelem 800 km. Izrael je vzdálen 1000-1200 km, hlavní město Saúdské Arábie 700 km. Ve výzbroji Íránu jsou rovněž bezpilotní letouny Soumar vyvinuté na základě ruské řízené střely s plochou dráhou letu CH-55 s dostřelem 2500 km a několik dalších typů s dostřelem kolem 800 km odvozených od amerických létajících terčů. Na internetu se pro uvedené rakety a bezpilotní letouny používají i jiná označení.

Při vypuknutí současné krize, kolem sestřelení amerického bezpilotního letounu RQ-4 nad Íránem uvedla íránská reprezentace, že v případě jediného útočícího bojového letounu nad íránským územím budou všechny strategické rakety odpáleny na Izrael. Odhad je, že v první „salvě“ by se mohlo jednat o 65 raket. Zde je ovšem třeba počítat s tím, že útok by byl podpořen stovkami raket z takzvaných palestinských území, což by mohlo zahltit izraelskou protiraketovou obranu, takže nelze vyloučit, že část raket by proletěla. O nedostatečné efektivitě amerického systému Patriot svědčí fakt, že na sestřelení jedné rakety odpálené na Saúdskou Arábii Hútii v Jemenu bylo potřeba osm raket systému Patriot. Přitom rakety létaly přes poušť, kde je lze snadno detekovat a zaměřit. Na druhé straně není jasné, zda systém Patriot ovládali nevalní saúdští vojáci, nebo profesionální zahraniční žoldnéři.

Z hlediska íránských raket nelze přehlédnout, že tamní revoluční gardy údajně dokážou využívat ideálně rozsáhlého nepřehledného horského terénu z hlediska zamaskování a ukrytí jak útočných, tak protiletadlových raketových systémů. Totéž platí o pobřeží, které je v mnoha místech pokryto bažinami a vegetací, kde se mohou ukrývat raketové systémy a odkud mohou vyrážet bojoví plavci, rychlé čluny, miniponorky a námořní roboti.

Vojenský střet s Íránem vlastně není v zájmu žádného státu, s výjimkou Saúdské Arábie v tahanici o převahu v regionu. Podle dosažitelných informací nelze do budoucna vyloučit ani mírová jednání mezi Íránem a Izraelem v případě odchodu íránských dobrovolníků ze Sýrie, kde jich údajně působí, či působilo až 70000. Jenže bez nich by prezident Asad nemohl zvítězit nad teroristy z takzvaného islámského státu. Především díky nim nebyla v Sýrii provedena ani mobilizace a válka byla vedena vojáky prezenční služby a dobrovolníky pod vedením profesionálních důstojníků. Vzhledem k úzké spolupráci s palestinskými a libanonskými teroristickými organizacemi však íránští dobrovolníci pravděpodobně nebudou chtít odejít. Zde si nelze o cílech Íránu v oblasti dělat žádné iluze, přičemž může počítat s větší, či menší podporou Iráku, Turecka a Sýrie. Stabilizace vztahů mezi Íránem a Izraelem podporovaným USA je proto v nedohlednu. Nejvíc to odnese Sýrie.

Rovněž představa, že prezident Trump má nějaký osobní zájem na válce s Íránem, která by ani pro USA nebyla jednoduchá, je mimo realitu. Jedná se nadnárodní bezpečnostní manipulaci s veřejným míněním o účelový předvolební mediální podvod. Trump především ve svém volebním programu slíbil omezení americké účasti na mnoha válkách. Je to obchodník, který s chutí prosazuje americké ekonomické zájmy, včetně použití nátlaku, hrozeb a vydírání, obzvláště proti slouhům z Bruselu a Berlína. Podle dosažitelných, nicméně obtížně prověřitelných informací vyvíjejí extrémní tlak na Trumpa s cílem vyvolání války s Íránem především američtí demokraté reprezentovaní Clintonovými, Allbrightovou, CIA a částí vojenského vedení v Pentagonu. Stručně euromarxisté dychtící po válce a moci, samozřejmě zcela nezištně a ve jménu pravdy a lásky. Cílem má být snížení popularity Trumpa před prezidentskými volbami, protože se kalkuluje s velkými ztrátami amerických vojáků a obyvatel Izraele v případě vypuknutí konfliktu. Cílem je nahrazení Trumpa prezidentem, který by zahájil v Evropě jadernou válku proti Rusku.

Obecně lze konstatovat, že z vojenského hlediska ohrožuje Írán především Izrael a Saúdskou Arábii, případně tamní emiráty, což jsou spojenci USA v regionu. Zájem na vojenském útoku vůči Evropě z hlediska Íránu je minimální, protože by tím nic nezískal, což je stejné, jako v případě Ruska. Nicméně z hlediska šíření islámu, včetně násilného a teroristického je Írán nebezpečný nejen svému okolí, ale rovněž Evropě i dalším regionům. Zde rovněž nelze přehlédnout fakt, že kterýkoli ortodoxní islámský stát je velmi nejistý a nespolehlivý spojenec, především pro země, kde nevládne islám.