 |
| Jan Campbell |
Rozhovor s Dr. Janem Campbellem
20. 7. 2019 ParlamentrníListy
Symptomy vytoužené bídy! O tom, co nás vlastně ničí, hovoří vysokoškolský pedagog, znalec geopolitiky, doktor Jan Campbell. „Mohou přežít pouze mladí, radikální, kreativní a destruktivní občané, spojení s narcisty a politickými ambicemi a aktivisty dávajícími přednost pokryteckému moralizování před právem.“ „Debilizace společnosti“ podle něj dostala nový rozměr. „Zbavuje lidi sebe samých. Debilizovaný jedinec se nedokáže postavit proti názoru z venku, při mysli na odpor dostane strach z následků a pocit viny. Debilizace společnosti je proto efektivnější než represe.“ A že lidé nevypadají šťastně? Lidé jsou nešťastní! Přidává i postřeh k působení eurokomisařky Věry Jourové. Ta by podle Campbella měla urychleně vyhledat lékařskou pomoc, sdělit výsledek veřejnosti, začít studovat Bibli kralickou a odejít na dlouhodobý sabatikl.
Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize… I tak by se dala popsat první polovina roku, kdy si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. V kontextu tohoto výročí, co jsme se za uplynulé měsíce dozvěděli o naší společnosti? Je tento půlrok skutečně extrémně neklidný, nebo máme jen tendenci si idealizovat minulost? Co nám schází a co nás trápí?
Vaše konstatování doplňuji, abych mohl jasně a srozumitelně odpovědět: Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize, to je neúplný seznam symptomů vytoužené bídy. Ta přišla ve formě liberální demokracie postavené na kapitalismu a globalizaci po pádu komunismu před 30 lety. Podstatou liberální demokracie, která není pro všechny členy společnosti, je vše ničící a všude přítomná korupce, včetně vědy, vzdělání, výchovy. Parazituje na banditismu bank, smrtelné ziskuchtivosti mnoha pseudovzdělaných a rodinou nevychovaných individuí, nazývaných moderní podnikatel, kapitalista, oligarcha, demokrat. Přežívá v bezmocných státech. Ty se topí bez možnosti záchrany v obludném veřejném dluhu, v bezradnosti a bezedném pokrytectví, abych jmenoval ty hlavní.
Představitelé liberální demokracie si uvědomují, že korupci nelze vymýtit a dělají vše, aby ji nemohl právní stát ani omezit na řiditelné a kontrolovatelné minimum neohrožující existenci a bezpečnost občanů a státu. Při tom si představitelé liberální demokracie zřejmě neuvědomují obsah citátu známého švýcarského sociologa, exzpravodaje OSN ve věci práva na výživu (2000–2008), jednoho z 18 poradců OSN ve věci lidských práv (2008–2016), profesora Jean Zieglera (1934): Bůh nemá jiné ruce než ty naše, buď změníme svět, nebo to neudělá nikdo. Neuvědomují si ani obsah Zieglerova projevu na konferenci OSN z 29. října 2007, který lze shrnout do jedné krátké věty: Production of biofuels is a crime (Lederer, Edith (2007-10-27, The Independent). Zcela určitě jim ušla v letním horku, politické horečce způsobené strachem o ztrátu moci a během dovolených poslední Zieglerova výzva zveřejněná před několika dny (10. nebo 11. 7) v NZZ. Tu lze také shrnout do krátké věty: Buď zničíme kapitalismus, nebo on zničí nás.
Je nepopiratelné, že člověk má sklon idealizovat, hledat a akceptovat odpovědi a řešení blízká jeho přesvědčení a myšlení. Přitom si neuvědomuje rozdíl mezi obsahem a funkcí myslet, jasně a nejasně, a skutečně vědět něco a o něčem.
Co nám schází a co nás trápí, ptáte se: Jsou to základní věci. Takovými jsou například: Pokora ve vztahu k přírodě. Ta jako jediná ví, co chce, a nedělá chyby v protikladu k člověku. Newton svého času poznamenal: Filozofové říkají, příroda neničí nic zadarmo a bylo by zbytečné (marnotratné), kdyby vznikalo skrze mnohé to, co by mohlo vzniknout skrze méně. Příroda je hrdá a nehýří nadbytečnými příčinami. Láska bez podmínek k sobě a rozmanitosti. A lidská dobrota pramenící z důstojnosti založené na pokoře, lásce a kráse života.
Zjednodušeně lze konstatovat, že lidem chybí smysl života. Jeho hledáním v rostoucí nudě, osamocení a deziluzi, které nese s sebou krize hodnot, technický pokrok a rychlé změny, abych jmenoval ty hlavní, jsou lidé náchylní k nekritickému převzetí extrémních názorů na život a svět, pokryteckému moralizování a násilí.
Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: co nám vlastně Milionu chvilek pro demokracii ukazuje? Co tohle hnutí znamená?
Milion chvilek pro demokracii představuje zrcadlo společnosti. To nabízí pohled na sebe sama, a jak daleko degradovala společnost, jak nesmyslné bylo snít o liberální demokracii a kapitalismu, a kam až může společnost dojít pod vedením síťové liberální demokracie. V ní mohou přežít pouze mladí radikální, kreativní a destruktivní občané spojení s narcisty a politickými ambicemi a aktivisty dávajícími přednost pokryteckému moralizování před právem. Proto jsme se dočkali Gréty, Caroly a nepřirozené migrace. Na otázku, co tohle hnutí znamená, mohu indikativně odpovědět, že pro sponzory je hnutí prostředek k dosažení cílů, pro nevědoucí veřejnost cesta k dalšímu zklamání a občanským nepokojům a pro moc a elity hnutí představuje možnost ještě více omezovat základní lidská práva definovaná v ECHR.
Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, vrahy odkazu 17. listopadu, jak naznačuje liberální část společnosti? Co přináší Česku? A co jejich partnerství? Mimochodem, lze mluvit o partnerství? Co i z emocionálního či psychologického hlediska přinášejí svým voličům?
Jestli má a může být někdo označován vrahem odkazu 17. listopadu, nemohu posoudit. Zcela určitě to nemohou být pánové prezident a premiér. Na druhou a třetí otázku odpovím také krátce: Alespoň občas se v zahraničí mluví a píše o ČR. Ne však v tom (vy)sněném smyslu 17. listopadu. Z emocionálního či psychologického hlediska konání páru prezident–premiér dovoluje voličům odreagovat se, nebo jak se lidově říká, vypustit páru. Samozřejmě je pár (prezident–premiér) kvalitním prostředkem k pozorování vývoje nebezpečných potenciálů pro viditelnou a neviditelnou moc a elity. Na druhé straně pár (prezident–premiér) koná v systému liberální demokracie. Tím, chtěně–nechtěně, pomáhá udržovat proces debilizace společnosti. Ta je permanentně přítomná v lidských dějinách.
V současné společnosti, v národním a globálním měřítku a s ohledem na typy, kvalitu a komunikační technologie dostala debilizace společnosti nový rozměr a účinnost: Zbavuje lidi sebe samých. Pro ovládání druhých je důležité vědět o jejich slabosti. Debilizovaný jedinec se nedokáže postavit proti názoru z venku, při mysli na odpor dostane strach z následků a pocit viny. Debilizace společnosti je proto efektivnější než represe. Je potřebná k udržení moci a liberální demokracie. Nad nimi nemohou zvítězit a z ní vyplývající následky řešit ani pan prezident, ani premiér. Jedná se o systémovou problematiku zapuštěnou mimo českou kotlinu zneužívající některé archetypy českého charakteru. Zájemcům o téma doporučuji se seznámit s prací profesora Františka Koukolíka, Ladislava Žáka a podobných osobností se zdravým rozumem.
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé nevědomí a zmanipulovaní, jak naznačují třeba umělci Mádl a Geislerová? Až jejich voliči odejdou, nastane vláda stran typu Piráti, kteří vévodí mezi mládeží? Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?
Generační problém představuje globální výzvu. V době, kdy dnešní mladí zaujmou místa ve střední a starší generaci, jejich myšlení a jejich konání se změní. Doba paradoxů, rození indigových dětí a UI, abych jmenoval alespoň tři příklady, napomáhají a urychlují proces změn. Současně snižují pravděpodobnost předpovědí a prognóz vývoje a řízení společnosti a zvětšují potřebu důvěry a pokory. Nikdy v minulosti jsme neměli k dispozici tolik znalostí a technických možností, abychom současně jako nikdy v minulosti věděli tak málo nebo nic o naší budoucnosti. Vláda typu Piráti & Co se nedá vyloučit jako epizoda, stejně jako se nedají vyloučit traumatické události. Ty smetou vámi jmenované a podobné umělce a politiky do zapomenutí a prokletí. V lepším případě si lidé, kteří přežijí trauma, vzpomenou na Goetheho: Jenom příroda ví, co chce, a nedělá chyby. Člověk neví, co chce, a (proto) dělá chyby.
Letos pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře díky vysokým cenám za bydlení a jídlo či díky hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?
Vaše otázka není kompletní. Nezohlednila jste skutečnost, že lidské štěstí není prioritně založeno na materiálních hodnotách. Společnost je rozhádaná, protože vztah individua sama k sobě a ke společnosti je narušen. Je narušen, často i rozrušen mimo jiné absencí sjednocujících hodnot (etiky a morálky), konjukturou egoismu a narcismu a absencí nedůvěry k sobě samému a členům různých společností. Lidé nevypadají šťastně, lidé jsou nešťastní. Mají strach nebo obavy, proto jednají emocionálně a agresivně. S pomocí návyků, včetně hollywoodského úsměvu a zkratkového vyjadřování se před výbuchem emocí a strachu snaží budit dojem pohody, štěstí a úspěšnosti. To platí pro chudé i bohaté, děti i dospělé. Nebudu se vyjadřovat o občanech, kteří se rozhodli oslavovat, když není co oslavovat, a žijí podle kalendáře a mýtů.
