Zlate elektrokolo – boži dar pro duchodce

Ladislav Větvička

Ladislav Větvička
24.6.2019 blog autora
V rokach 2014–2018 sem tedy procestoval všecky země byvaleho Rakusko-Uherska. Letecky, autem, na kole aji pěšky.
Chtěl sem poznat z osobni zkušenosti, jaky je po sto rokach stav byvalych provincii řiše, jake su nazory jejich dnešnich obyvatel a jak dneska vnimaju sto roku stare udalosti.

Zjistil jsem, že aji po sto rokach su si narody řiše bliže než kerekoliv jine narody dnešni Evropy. Spojuje je křesťansky pohled na svět, přestože mnohe narody dnes považuju samy sebe za ateistycke. A spojuje je společny boj proti pronikani islamske ideologie, proti niž země Rakusko-Uherska po staleti bojovaly a tim branily pronikani islamske ideologyje nesvobody a nenavisti do Evropy. To samozřejmě neznamena, že bych komukoliv branil vyznavat viru, jaku si usmysli. Ať si každy vyznava budhizmus, muslimstvus, křesťanstvus, hynduizmus, zoroastryzmus nebo cokoliv, co je mu mile. Ale ať si to robi doma nebo ve svoji svatyni a neotravuje s tym lidi na ulicach, nebo dokonce ať mi někdo nenuti, že musim svět vidět tak, jak mu to přikazuje jeho ideologija..

Když jedete autem a prohližate si krajinu, města a lidi okolo vas z oken auta, jste ochuzeni o možnost vzajemneho kontaktu a dyskuze s nahodnyma pocestnyma. Neni možne si udělat uplny usudek, pokud nejste okolnosťama přinuceni požadat mistni lidi o sklenku vody, o pomoc v nouzi, pokud nemate přimu zkušenost s pohostinnosťu a chovanim jednotlivych osob ruznych narodu, ras a vyznani. Proto sem mnohe cesty absolvoval nejraději pěšky, stopem či na kole. Enem tak se mate v prachu cest možnost dostat do situaci, ktere by vam diky cestovani autem zustaly skryty.

„Pane Madeja, mě už to kolo nebavi,“ povidam v jedne z odpočivacich pauz na terase u Vlastika.
Stary pan Madeja se zas hupal ve svojem hupacim křesle, potahoval z dymky a popijal silne pivo porubskeho sladka Puchalky.

„Ať jedu kamkoliv, všude je to do kopca. A když to neni do kopca, tak zas fuka taky protivěter, že musim šlapat jak cyp aji po rovince. Myslite, že tu cestu nakonec zvladnu?“ obratil sem se na něho zase s žadosťu o radu, bo sem věděl, že pan Madeja vždycky dobře poradi.

„Ni,“ odpověděl a dal vyfukoval kuř.

Par minut bylo ticho.

„A co kdybysem použil to elektrokolo?“ napadlo mě.

„Tak to ja,“ odpověděl ten mudry chlop a vic se už o tym nebylo třeba bavit.

V ostravske pujčovně sem si pořidil posledni vykřik moderni technyky, eletrycke kolo. Pravda, mohl sem jet na vlastnim, obyčejnem horskem kole. Je mi ale padesat roku, už sem stary kmet, jak řikali Vrchlickemu. Nejsem žadny sportovec. Kolo považuju za prostředek, jak se vcelku efektyvně pohybovat mezi dvěma bodama. Od hospody k hospodě. Od města k městu. Za den dokažu bez předchoziho trenynku ujet okolo sedumdesati kilaku. Ale je to dřina. Kolo považuju za prostředek dopravy, ne za sportovni nastroj, diky keremu bych měl překonavat nepřijemnosti cyklotrasy, jako su kopce, nebo ostry protivěter na rovnych usekach. A vy, kteři na kole jezdite, vite velice dobře, že ať jedete kamkoliv, vždycky jedete do kopca a vždycky fuka vitr proti vam. Ty okamžiky, kdy se vam daři jet s větrem v zadach nebo z mirneho kopca dolu, su bohužel velice omezene.

Proto sem si vybral kolo, kde elektrycky pohon pedalu dokaže eliminovat obě nepřiznive okolnosti – jak nepřijemnu jizdu do kopca, tak aji nepřijemny protivěter. Zatimco na svojem kole dosahuju pruměrne rychlosti okolo 13 km/h, eletrycke kolo vam umožni pruměrnu rychlost okolo 25 km/h. A to je vyrazny rozdil. Během tury tak neujedete „pouhych“ 70 kilaku za den, ale bez problemu se dostanete na 120 dennnich kilometru. Dalši vyhodu je fakt, že večer se sice citite fyzicky přijemně unaveni, ale organyzmus neni dojebany tajak po sedmdesati kilometrach překonavani terennich překažek.

Ano, zaměrně sem před prvnim nasednutim na elektrycke kolo neměl v tym roku najety na kole ani jediny kilometer. Možna podvědomě sem si chtěl dokazat, že na to ještě fyzicky mam, a že aji netrenovany cyp se nemusi bat vydat se na několikatydenni, několikatisicovu štreku, aniž by to bylo likvidačni pro tělo obyčejneho kavarenskeho povaleča, zvykleho na ranni kafe, bohatu snidaňu plnu bučku, vajec a chleba ze sadlem, bohaty oběd sestavajici z taliřa prdelanky, kobzol ze špekem a uzenym a večerni šašlik nebo čevabčiči s flašku tokajskeho nebo několika sklenicama ležaku.

Mam radost z teho, že dneska možu řict – ano, jde to. Nemusite se teho bat. Aji netrenovany kavarensky povaleč jako ja se može vydat na podobnu cestu. A garantuju vam, že taka cesta vam přinese mnohem vice radosti a poznani, než byste zažili při cestě autem nebo při tydennim povalovani v Karybiku nebo na plaži chudych na štěrkovně u Hlučina.

A tak sem jedneho jarniho dopoledňa nasednul ve slezske Porubě na kolo a po několika minutach přejel řeku Odru, čimž sem se ocitnul na uzemi byvaleho Markrabstvi moravskeho.

(příště ze Caricynu-Stalingradu-Volgogradu nebo ze Sarajeva)

* * *

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky “S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA”. Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.

Autor: Ladislav Větvička| neděle 23.6.2019

Sdílet