Z adžarskeho Batumi přes Soči do Stalingradu

„Tuž, myslim, že to je docela dobry napad,“ odpověděl sem. „Když se tam libilo Haškovi a československym legijonařum, nemože tam byt zle.“

Planoval sem tu cestu dluho. Buď byl čas, a nebyly prachy. Anebo byly prachy, ale zas nebyl čas. A fčil nastala idealni konstelace. Byl čas a byly aji prachy. Člověk by si měl plnit svoje sny, plany a cile. Podivat se na rusky venkov, to bylo vždycky mojim snem – vidět, jak žiju lidi mimo mamuti města jako su Pětěrburg nebo Moskva.

Když člověk jede do Ruska pracovně, obvykle se podiva pravě do velkych měst. Přistane na letišťu, odjede taxikem do hotela, absolvuje par schuzek s partnerama, pak se ide na večeřu, do sauny, okoštuje se jakasik specialita typu koňskeho stejka, plněnych taštiček nebo šašlika z barana nebo z ryby, popije se vodka, zakusne se to česnekem a salatem z červene řepy a křena a zase se odjede na letiště. Ale to neni to prave Rusko. Rusko začina za městem. Rusko začina, když si hodite ruksak na zada a vydate se pěšky přes děrevňu a večer se zeptate babušky, jestli nevi o jakemsik noclehu. Rusko začina v okamžiku, když na prašne cestě zvednete palec a zastavi vam prvni Žigulik, v kerem jedu chlopi ze šichty dodom.

Dluho sem tu cestu planoval. Bez košule, bez kravaty, s plaskačku valašske slivovice v naprsni kapse poznate za den na venkově vic, jak za měsic v patnactimilionove Moskvě. Sednul sem do letadla, zamaval domacimu letišťu Ostrava-Katowice a vystupil na byvalem gruzinskem vojenskem letišťu Kutaisi. Letenka do jineho světa stala 800,-Kč. Vyzvednul mě Ramazi, gruzinsky kamarad a odvezl do naši oblibene knajpy, kde sem mu u sklenky čači a taliřa chynkali plněnych hřibama povypravjal plany.

„Ty si se zblaznil, Ladik,“ povida mi, když sem mu ukazal cestu na mapě. „Přes hranicu z Gruzie do Abchazie tě naši celnici nepusti!“ konstatoval.
Zamyslel sem se. „Tuž to vezmu přes Kavkaz okolo Kazbegi a vjedu do Abchazie z ruske strany,“ nenechal sem se odbyt.
„Ukaž mi pas, ty durak,“ přikazal mi. Prohlidnul si ho a konstatoval: „Tak to zkusiš enem raz. Maš jednorazove vizum do Ruska. Když vjedeš do Abchazie od severu, budeš v pasti. Rus tě zpatky na sever nepusti, bo maš vizum na jeden vstup do Ruske federace a to bude naplněne přechodem od Kazbegi do Dagestana. A pokud se s ruskym vstupnim razitkem do Abchazie pokusiš pak přejet do Gruzie, zatknu tě naši a dostaneš pět roku za nedovoleny vstup na gruzinske uzemi. Jestli chceš, budu ti každy tyden posilat zvlaštni přiděl chynkali, ať tam nestradaš hlady, ale vic pro tebe zrobit nemožu,“ uzavřel svoju řeč Ramazi.

Chynkali. Největši dar gruzinskeho naroda světu

Neni dobre, když vam hned prvni den vypravy kdosik rozbije plan cesty. Ale musel sem přiznat, že jeho vyklad měl logiku. Stravit nasledujicich pět roku v gruzinskem kryminale se mi zrovna nechtělo, přestože chynkali miluju.

Rano sem se probudil a přehodnotil pryjoryty. Za tři hodiny mě gruzinska maršrutka, v kere sem sdilel prostor s babkama, kere měly tašky plne cibule s česnekem a chlopama, s keryma zme koštovali čaču, vysadila v hlavnim městě adžarske metropole Batumi. Odehnal sem otravne taxikaře, v pobřežni knajpě zahulil vodni dymku, zlepšil sem si naladu hustym vinem Čvančara, kere si pry sudruh Stalin nechaval z Adžaryje vozit na svoju daču u Moskvy a vydal se do přistavu kupit si listek na loď Batumi – Soči.

„Bilětov nět, malčik,“ povida mi babka v kase. „Zitřejši loď je plna a dalši jede za tyden.“
Muj plan se rozplyval v mlze batumskeho přistavu.
„Přiď zitra hodinu před odjezdem, uvidime, co se s tym da robit,“ uzavřela svoju řeč, když viděla muj smutny pysk. Při pohledu na jeji tajemny usměv plny zlata sem pochopil, že tady je svět socializmu ještě v pořadku.

Stravil sem přijemny večer v tureckych knajpach adžarske metropole a rano sem čekal u přistavni kasy.

„Šo chočeš, Čechu?“ obratil se na mě chlop v unyformě, z kereho se vyklubal šef celeho přistavu. Vysvětli sem mu muj problem.
„Poď se mnu, Čechu,“ zavelel a pul hodiny zme u sklenky gruzinskeho koňaku v jeho luxusni, umělohmotnu koženku vykladane kancelaři spolu probirali politycku situaci, řešili problemy celeho světa a zakusovali to adžarskym syrem.
„Jsi dobry chlop, Čechu,“ povida mi. „Zkusim pro tebe cosik zrobit.“

Venku už ruska raketa Batumi – Soči trubila k odjezdu, když se objevil a v ruce držel listek na moje jmeno.
„Tady to maš. Ale musiš mi slibit, že o tym nikomu neřekneš!“
„Neřeknu, čestne pionyrske!“

Co sem slibil, to sem splnil. Nikomu sem o tym neřeknul a po třihodinove objižďce Abchazie se přede mnu objevilo panorama ruskeho přistavniho města Soči, nad kerym se zvedaly mnohatisicove štity Kavkaza. Škoda, těšil sem se, že navštivim Abchaziju. Chtěl sem vidět města Suchumi, Gagra a zvlaště luxusni středisko s rozkošnym nazvem Pičunda, ale nedalo se nic robit. Polityka je polityka, však přide čas, kdy se tu vratim a ještě jim ukažu!

Z klimatyzovane lodě sem vylezl do štyrycetistupňoveho horka celnice Ruske federace a dorazil k přislušnikovi celosvětově nadřazene rasy zvane celnik. Podal sem temu chlopovi s važnym vyrazem pas. Byl sem prvni ve frontě, za mnu se potily děcka, baby, chlopi, kuřata aji ryby, čekajici na vstup do vysněneho světa velkeho Putina. Po dvaceti minutach listovani pasem a zapisovani zbytečnych dat do zbytečneho systemu se zeptal sofistykovaně:

“Kam jedete?”

“Do Ruska.”

Když dostanete od celnika taku idyjotsku otazku, doporučuju vam pravě tak idyjotsku odpověď.
Všimněte si, že ty celni hňupy obzvlašť vytača, když jim na havanskem letišťu řeknete, že jedete na Kubu. Nebo když jim na užhorodskem přechodu s važnym gzychtem oznamite, že jedete na Ukrajinu. Ani tohoto cypa samozřejmě neuspokojilo, když sem mu v mořskem přistavu v Soči oznamil, že jedu do Ruska, ale to už je sučast hry. Když z vas uřady robi cypa, musite jim to vracat.

“To je snad jasne, ale do jakeho města?” pokračoval s kyselym gzychtem.
“Do Jasne Poljany, Stalingradu a Bugulmy,” odpověděl sem važně.
“Stalingrad už neni.”
“Cože? Co se stalo? Němci ho dobyli?“ zhrozil sem se naoko.
“Nět. Teď to je Volgograd,“ odpověděl, aby mi ukazal, že je odbornikem na hystorycke udalosti.
„Co budete dělat v Bugulmě?”
“Jedu tam za Jaroslavem Haškem… to je spisovatel,” dodal sem po chvilce, když bylo vidět, že jmeno sudruhovi celnikovi nic neřikalo.
“Gašek? Rusky pisatěl?”
“Ne, Jaroslav Hašek je česky spisovatel,” odvětil sem něžně jako naš učitel češtiny, když sem řek jakusik blbost.
“Aha… a co robi v Bugulmě?”
“Vypracoval se tam na pozici zastupca vojenskeho velitela města.”
“Cože? Čech děla vojenskeho velitele Bugulmy? Možu vas poprosit o kontakt?”
“Ulice Jaroslava Gašeka 1, Bugulma. Ale bohužel, mobilni telefon nema.”
“Jak je to možne, když děla vojenskeho velitela?”
“Už je skoro sto roku mrtvy.”
Celnik se na mě škaredě podival.
“Proč ste mi to neřekl dřive?”
“Neptal ste se, jak se mu daři. Ptal ste se, za kym jedu. Ja enem odpovidam na otazky…”

Kdybych enem na chvilku opustil věcny ton, nebo snad bych se mu zasmal či nasadil jakysik ušklebek, asi by mě zavřel do ťurmy plne nadrženych Dagestancu. Bo povolani celnika je hrdinne a čestne, jak řikal už sudruh Gottwald, a nikdo nema pravo si z nich robit srandu. Naštěsti sem udržel kamenny gzycht, i když mi to cukalo kutkama.

“Vitejte v Ruske federaci,” popřal mi ten vzdělany chlop, vrazil mi razitko do pasporta a ja sem po pulhodině čekani vstupil do země, kde včera znamena včera. Fronta zpocenych lidi čekajicich ve štyrycetistupňovem vedru, až bude do země vpuštěn jakysik cyp z Ostravy, se posunula o jednu přičku…

Soči. Sudruh Lenin s užasem čumi, kaj to dopracoval realny kapitalizmus.

Soči je nadherne misto. Čisto, pořadek, přijemni lidi. Pět roku sem v Rusku nebyl, ale cosik takeho sem ze svojich staršich cest nepamatoval. Bezstarostni lidi korzovali po nabřeži, ve stankach se nabizely mistni speciality a v malych knajpach servirovaly švarne robky piva z malych pivovaru. Nebyl problem najit hospody, kde se čepovalo třicet a vice druhu piv. Připadal sem si obelhany česku propagandu. Tak tohle je to Rusko, kere zme vytrestali sankcema? V bufetach byla neuvěřitelna nabidka syru, nakladanych kombinaci řepy, česneku, ogurek, baklažanu a uzenych ryb s nazvama, kere sem v životě neslyšel. Coš tu něgralo. To ma byt ta zbidačena země, euroameryckyma sankcema dohnana na pokraj hladomoru?

Prozkumal sem okoli Soči od mořskeho pobřeži až k vyhlašenym kavkazskym střediskum Krasne Poljany, vystavni skřině ruskeho kapitalizma, kaj ma daču aji velky vudce Vladimir Vladimirovič.
Města byla furt naladěna na vlnu uspěšnych akci typu Olympiady a Mistrovstvi světa ve fotbale. Mistrovstvi skončilo sotva měsic před mojim přijezdem a Rusi byli evidentně nadšeni, že to zvladli dokonale.

No dobra, pomyslel sem si. Aji bolševici u nas se uměli předvest, když šlo o Zavod miru nebo podobne akce. To aji rozmlacene cesty okolo Poruby doasfaltovali a všude navěšali hrde vlajky zemi soialistyckeho tabora, aby je zase po akci poschovavali a lid mohl pokračovat ve svojem nudnem životě v nudně šedive socialistycke realitě.
Je čas opustit tuto Potěmkinovu vesnicu!

Prostor mezi městem Soči a Kavkazem byl nadherny. Ale těšil sem se na venkov. Na ten „opravdovy“ rusky venkov, jak sem se ho představoval z propagandystyckych řeči Česke televize. Prašny, smradlavy od kobylincu a vonici česnekem a samohonku. Venkov plny zufalych, utrapenych lidi v depresi, kde chlopi denně piju litry samohonky a umiraju včas, ve věku zralych kmetu okolo padesati let.

Nadraži v Soči bylo sofistykovaně vybavene. Všude sama elektronyka, bezpečnostni ramy, bez čekani sem přistupil ke kase, babka se mě vyptala, kam to chcu, zkopirovala do bezpečnostniho systemu muj pas a vstupil sem na hlidany peron, po kerem pochodovaly jakysik sudruh ověšany uzenyma tolstolobikama.
Kdybych byl byval tušil, že to je tak mastna ryba, tak bysem si ju byl byval nekupoval.

Omezena nabidka mořskych produktu. Realny vysledek sankci EuroSajuza proti Ruske federaci

Rybu zme zežrali ze spolucestujicima v kupečku, ale ten oder z ruk sem nedostal ani po několikaterem umyti mydlem a dezinfekci samohonku od spolucestujiciho z Abchazie.
Ze smradlavyma rybima rukama sem vystupil v patek odpoledne v Krasnodaru. Ubytoval se v penzionu nedaleko od centra vedle rušne čtyřprudove ulice, keru se sem a tam prohaňaly luksusni auta ruskych zbohatliku. Nikdy sem netušil, že jich je tak moc. Těch aut jako. A tych zbohatliku vlastně těž. Unaveny po dňu stravenem ve vlaku mytim tolstolobiči ruky sem usnul.
Rano sem se probudil, zežral taštičky se zelim, hřibama a hemenexem, kere mi babuška ubytovatelka připravila, zapil to silnym černym čajem a vyšel ven. Čtyřprudova ulica byla na rozdil od včerejška prazdna. Teda prazdna od aut. Jinak byla plna stanku, muzikantu, a kejkliřu, mezi keryma se propletaly tisicovky svatečně ohaknutych lidi. Asi maju jakusik slavnost, pomyslel sem si a a zaparkoval v hospodě Česka pitniča. Nebylo jednoduche vybirat z třiceti druhu čepovaneho piva, ale zvladnul sem to.

„Ty jsi Čech?“ zeptal se mě chlop od vedlejšiho stola.
Přitakal sem. Co jineho mi tež zbyvalo v moji čapce vojina rakusko-uherske armady.
„Pojdi k nam,“ přikazal Rus zpusobem, tajak to enem Rusi umi.
Sednul sem si ke skupince ruskych vyletniku z Rostova a zbytek dne jsem stravil v jejich doprovodu. Myslim, že sem přibral tak tři kila a jatra dostala řadně zabrat. To je asi tak vše, co možu o krasnodarskem večeru zodpovědně řict. Připadal sem si jako važeny host, jakeho tu v životě neměli. Probrali zme zase polityku celeho světa, jak už to my chlopi umime, k temu fotbal, hokej, baby a žradlo. Prostě všecko, co je na tomto světě podstatne.

Rano před vychodem slunka mě vysadili na krasnodarskem letišťu. V ruce sem držel letenku Krasnodar – Volgograd a matně si pamatoval, že moje vysvětlovani, že pojedu do Stalingrada stopem bylo přijato se smichem. Pry to neni dustojne take vzacne navštěvy.

Krasnodarske letiště mělo precizni bezpečnostni ramy proti trhavinam, naštěsti neumělo měřit alkohol v krvi cestujicich. Nevim, kolik ostatnich cestujicich by prošlo, vim ale každopadně, že kdyby take měřeni robili, tak ja bych neprošel.

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky “S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA”. Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.

Ladislav Větvička