Stanislav A. Hošek
23. 6. 2019
Tento text byl původně napsán v sérii vzpomínek při příležitostí třicátého výročí poslední politické změny v ČR. Je k němu přidán jenom kratičký přípodotek. V březnu 1990 jsem byl zvolen za předsedu odborového svazu horníků tehdejší ještě federální republiky. V Evropě v tom období existovaly dvě odborové mezinárodní centrály horníků. Jelikož náš svaz byl poměrně početný a významný, ale především proto, že jeho vedení dobře vědělo, že jednou bude potřebovat solidaritu širší hornické obce, rozhodl se začlenit do některého ze dvou již existujících mezinárodních subjektů. Proto jsme do naší země pozvali postupně předsedy obou mezinárodních uskupení.
Jedním z nich byl pan Arthur Scargill. Komu z pamětníků to jméno nic neříká, tak si přece jenom asi vzpomene na stávku britských horníků proti vládě premiérky Thatcherové, která se rozhodla zavřít všechny uhelné doly v zemi. Stávku tehdy vedl právě tento odborový předák. Trvala neuvěřitelných 12 měsíců od března 1984 do března dalšího roku, kdy byla definitivně poražena. Hlasování ale o jejím ukončení bylo přesto víc než těsné. Z předsednictva svazu bylo 98 hlasů pro ukončení a 91 pro pokračování stávky. Vyjadřovat se k hodnocení stávky není účelem tohoto textu, proto o ní dál nepíši.
V té době jsem se za celou Československou konfederaci odborových svazů (ČS KOS) zúčastňoval většiny zasedání první federální vlády premiéra Čalfy. Hned na následujícím, po návštěvě Scargilla v Praze, jsem byl osobně velmi ostře napaden jedním z jejích ministrů. Doslova jsem byl obviněn z bojkotování polistopadových změn. Jelikož šlo o bývalého člena, ba dokonce funkcionáře KSČ, který dokonce studoval rok na Západě, považoval jsem jej tehdy za jednoho z nejlépe informovaných a proto politicky nejfikanějších mezi nastupujícími tvářemi nově se tvořící politické moci. Ukázalo se, že jsem se nemýlil. Ten pán je dodneška jedním z veřejných činitelů prezentujících se myšlenkami a činy fundovaného ekonomického liberála, jimž se pejorativně říká neoliberálové. V praxi pak pracuje jako neustálý funkcionář na straně kapitálu ve vztazích k zaměstnancům.
Scargill se v Praze zdržel necelé tři dny, pokud se pamatuji. Hovořili jsme spolu pouze dvakrát, jinak jsem měl zájem o to, aby jeho zkušenosti a velký politický přehled měli možnost využít jednotliví vedoucí funkcionáři a pracovníci našeho svazu. Při prvním rozhovoru, ihned po oficiálních frázích hostitele a hosta, mi britský horník řekl: „Dovolte, abych vyjádřil obrovské poděkování všem členům vašeho hornického odborového svazu za velké finanční částky, které poskytl naší stávce před pěti lety“.
Zprostředkovaně jsem sice věděl, že za tak zvané studené války naše instituce finančně podporovaly nejednu aktivitu odporu v zemích Západu. Ale nikdy jsem to neslyšel od přímého účastníka těchto jevů. Osoby s diplomatickou imunitou tehdy vozily plné kufry peněz v hotovosti a předávaly je, bez jakéhokoliv účetního dokladu „potřebným“. Západ dělal samozřejmě totéž v zemích opačného tábora.
Potvrdilo se mi, že každé hnutí protestu, odporu a podobné aktivity má dvojí, nikoliv však podvojné účetnictví. Jedno veřejně kontrolovatelné, jež se vychytrale nazývá transparentním, a pak to druhé. Neveřejné tedy jakoby neexistující. O tom druhém jsou informováni obvykle maximálně tři nejdůvěryhodnější aktivisté hnutí, což je jakési pojistka, aby nebylo zneužito pro osobní potřebu. Ale nutné to opravdu není.
Arthur Scargill byl nejen odborářský předák, ale ještě víc politik. Radikální socialista, předseda socialistické dělnické strany. Věděl proto stejně dobře jako já, že ony velké částky mu neposílal hornický svaz, i když by oficiálně jako dárce uveden, ale Ústřední rada odborů (ÚRO), Revolučního odborového hnutí (ROH) v tehdejší ČSSR. Jen mně, funkcionářskému nováčkovi, tím mírně naznačoval, „jak se věci ve skutečnosti mají“.
Naprostá většina, ne-li doslova každý občanský spolek a jemu podobné iniciativy ve „svobodném světě“, mají vzpomínané dvojí účetnictví. Jedno vedené přes banky a to druhé pěkně z „ruky do ruky“. Ty, jež jsou ve střetu s mocí, musí mít takové naprosto bezpodmínečně.
Když jsem poslouchal Scargillovo sdělení, vytanulo mi na mysli, že právě v období jejich stávky jsem se, jaksi omylem, stal na svém pracovišti nejnižším funkcionářem ROH, tedy úsekovým důvěrníkem. Prvním mým činem bylo, že naše pracoviště odsouhlasilo, že nebude platit Známky solidarity, dokud nebude zveřejněn účet tohoto celostátního fondu, který už tehdy musel mít na svém účtu stovky milionů korun, protože do něj každý měsíc z výplaty odevzdávali „bakšiš“ nejen všichni odboráři, ale mnohdy i nečlenové ROH. Byla to moje první a poslední iniciativa, jelikož na zásah OV KSČ musely v našem úseku proběhnout nové „volby“ úsekového důvěrníka.
Tuto osobní vzpomínku zveřejňuji v tomto textu záměrně, protože o osudu onoho fondu Solidarity hodlám psát v jednom z dalších pokračování série vzpomínek na politický zlom v roce 1989.
Na závěr pouze poslední, aktualizační věta. Předpokládám, že nikdo z čtenářů tohoto textu vůbec nepotřebuje, abych o financování protestních hnutí v kapitalistickém politickém systému a tedy i u nás, napsal víc.
