 |
| Profesor Mojmír Grygar |
Mojmír Grygar
22.6.2019
Je něco shnilého ve státě dánském.
Shakespeare
Jak je možné, že německému šlechtici Karlu Walderodemu, který byl v třicátých letech členem Henleinovy strany a za války pracoval pro Abwehrstelle Prag, výzvědnou organizaci zaměřenou proti českému odboji, československé úřady v roce 1947 udělily občanství a dnes také vrátily majetek?
Říká-li Karel Schwarzenberg, že Karla z rodu Des Fours Walderode znal jako příznivce Čechů, a dokládá-li to tím, že v tom hrály roli české holky, má to stejnou platnost, jako kdyby někdo lásku některého nacisty k české krásce vykládal jako důkaz jeho přízně k českému národu.
Pavel Eisner v knížce Milenky (1930) uvedl mnoho příkladů o tom, že české ženy přitahovaly Němce – jejich slovanská povaha fascinovala muže, kteří žili v upjatém, rasově a sociálně omezeném a uzavřeném prostředí. Nejeden sudetský spisovatel vyjádřil v románech plných přezírání a nenávisti vůči Čechům slabost pro „české holky“ – ty jim ztělesňovaly citovou volnost a přirozený půvab, který marně hledali ve svém prostředí.
Vždyť ani Karel Schwarzenberg nemohl hledat svoji nastávající někde na českých mešťanských bálech nebo venkovských tancovačkách – i kdyby ho to lákalo –, ale byl determinován svým prostředím, které rasovým a majetkovým důvodům dávalo přednost před bezprostředním (demokratickým) citovým zaujetí.
A jak je přitom možné, že Milan Kundera, spisovatel, který celý svět seznámil s dramatickými proměnami naší poválečné historie a je dnes ve světě nejznámějším a nejpřekládanějším českým autorem, dosud nedostal Husákovým režimem odebrané občanství? Jak si vysvětlit, že tento dokument mu Český stát ani po 35 letech nevrátil?
(Mohu doložit, že Kunderovi přátele o to již před lety nejvyšší představitele státu žádali.)
