Irina Alxnisová
28. 5. 2019 sputniknews
Spojené státy jsou odsouzeny k rostoucímu počtu porážek, pokud nepochopí, co se děje. Jen několik týdnů zůstalo do zahájení dodávek ruských protiletadlových raket S 400 Triumf do Turecka. Podle dubnového prohlášení prezidenta Erdogana se to může stát již v červnu. Zprávy, které s tím souvisejí, v posledních dnech prostě zahltily mediální prostor, píše Irina Alxnisová na RIA Novostech.
Insideři amerického televizního kanálu CNBC oznámili, že Washington dal Ankaře ultimátum, že se má do dvou týdnů zřeknout koupě ruských komplexů. Náměstek ministra zahraničí Turecka Yavuz Selim Kiran tuto informaci popřel a poznamenal, že “na oficiální úrovni” to nebylo. Diplomatická rétorika poskytuje široké možnosti k interpretaci, takže lze se jen dohadovat, jak tvrdě Státy vykrucují ruce Turkům neoficiálně v kuloárech.
Pokud jde o formální rétoriku, tak ministerstvo zahraničí USA Ankaru varovalo před “velmi negativními” důsledky při realizaci dohody.
Souběžně s tím vrchní velitel ozbrojených sil NATO v Evropě, generál vzdušných sil USA Todd Walters uvedl, že Státy nadále hledají řešení tohoto problému, protože “chtějí udržovat vztahy s Ankarou na patřičné úrovni jako s důležitým spojencem”.
Na pozadí amerických snah demonstruje turecká strana působivou tvrdost.
Ministr obrany země, Hulusi Acar oznámil, že Turecko již poslalo své vojáky do Ruska, aby se školili k ovládání Triumfů. A vůbec, podle jeho vyjádření “podepsali dohodu s Ruskem, mají vynikající vztahy, říkají, že transakce na S 400 je uzavřena”.
Pokud jde o Rusko, jedinou reakcí na bouřlivé turecko-americké jednání posledních dnů byla reakce hlavy Rady federace Valentiny Matvijenkové na přímou otázku novinářů o možném zřeknutí se dohody ze strany Turků. Je příznačný:
“Turecko, jak jsem pro sebe učinila závěr po setkání s prezidentem, si velmi cení své suverenity. Pro ně je nejdůležitejší, že jsou suverénním státem a mají právo činit rozhodnutí, která jsou pro jejich stát prospěšná, odpovídají jejich národním a bezpečnostním zájmům. Podepsali dohodu, přijali závazky, nemohou se pod tlakem kohokoli chovat nezodpovědně”.
Už nejednou bylo poznamenáváno, že jeden z klíčových problémů Západu nyní souvisí s hlubokým nechápáním Ruska. A nejpodivnější je, že při pokusech přece jen pochopit tuto záhadu mají západní partneři tendenci nadměrně komplikovat situaci a hledat složité významy v těch nejjednodušších a nejzřetelnějších věcech, včetně maximálně vyzývavého vyslovování hlavních tezí nejvyšších představitelů země.
Ve výsledku byl v uplynulých letech vytvořen a doplňuje se nesmysly mýtus o nadpřirozeně zákeřné a mocné Moskvě, které se daří přirozeně mařit jakékoli plány Západu a realizovat hybridní invazi do samého srdce jeho systému.
Komentář Valentiny Matvijenkové je přesně ten případ, kdy Moskva naprosto jednoznačně říká pravdu a ukazuje hlavní páky, které Rusko používá na mezinárodní scéně. Je to výzva k suverenitě a národním zájmům. Ne pouze ruských, ale jakékoliv země.
Ve skutečnosti se veškerý moskevský “machiavellismus” omezuje tím, že světu je nabídnuta alternativa k zahraničněpolitické pozici USA, založené na postoji: “Co je dobré pro Ameriku, je dobré i pro ostatní svět. Svět je povinen žít podle zájmů a cílů Spojených států”.
Rusko proti tomu staví princip: “Každá země má své vlastní zájmy, které má plné právo obhajovat, a její status a geopolitická váha závisí na tom, jak je připravena hájit svou svrchovanost”.
Ve světě, který je unavený třemi desetiletími totální a stále nezodpovědnější hegemonie USA, našla ruská pozice poptávku. Přičemž se seznam zemí, které se k Rusku obracejí jako “prodejci suverenity”, neustále rozšiřuje. V tomto smyslu neexistuje zásadní rozdíl mezi Severním proudem 2 a tureckými S 400.
Když byla téměř před dvěma lety uzavřena rusko-turecká smlouva na Triumfy, prakticky nikdo nevěřil, že bude dotažena do konce. Byla považována za nástroj vyjednávání mezi Ankarou a Washingtonem.
Zbývá jen předpokládat, nakolik to odpovídalo skutečnosti, ale jedna věc je jistá: USA za uplynulou dobu nepředložily Turecku jediný návrh, který by překonal rámec obvyklého: “budete se chovat tak, jak budeme požadovat, protože musíte, jinak bude odplata”.
Ale teprve ve světě, kde Rusko a jeho alternativní návrh získávají reálnou sílu, přestává být tato taktika efektivní.
Situace nyní už zašla tak daleko, že Turecko a osobně Erdogan se nemohou zřeknout dohody s Ruskem bez ztráty tváře a bez těžkého úderu na mocenský status země. Což vlastně řekla i Matvijenková.
Smlouva na S 400 samozřejmě ještě nebyla formálně provedena, takže je příliš brzy na shrnutí výsledků a vyvozování definitivních závěrů. Již nyní však můžeme říci: Spojené státy jsou odsouzeny k rostoucímu počtu porážek, pokud konečně nepochopí, co se děje.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
