Petr Hájek
5. 5. 2019 ProtiProud
Petr Hájek připomíná poslední vůdčí osobnost doby “reálného socialismu” – dnes totálně a vpravdě bolševicky desinterpretované – v souvislosti s unikátní knihou vzpomínek, jež může přemýšlivějším pomoci pochopit kontext časů, v nichž žijeme:
Naše Česká citadela (vydavatelství, v němž vychází i časopis MY) začalo vydávat také knihy. Jednou z prvních jsou pozoruhodné vzpomínky Miloše Jakeše, které přicházejí na knižní trh v polovině května.
Před třiceti roky odešel Miloš Jakeš z vrcholné politiky. Nedobrovolně. V bouřlivých dnech po 17. listopadu 1989 patřil k hlavním symbolům hroutícího se režimu. Nejprve se sám vzdal funkce generálního tajemníka komunistické strany, aby pak byl ze strany, s níž spojil celý svůj život, vyloučen, aniž dostal možnost obhajoby. Dodnes se s tím nesmířil.
To je ale pouze závěr celého dosud neuzavřeného životního dramatu sedmadevadesátiletého muže, který pamatuje víc než většina našich současníků. Vskutku pamatuje. Paměť mu i ve vysokém věku dobře slouží. Ostatně ukazuje se jako systematik, jenž má po ruce bohatý a zjevně dobře utříděný archiv, k němuž se často vrací a odvolává. To všechno jsou ovšem jen vnější věci. Podstatná je velmi otevřená výpověď a názory člověka, kterého poznamenala doba, a on poznamenal ji.
Není smyslem těchto „několika vět“
jeho výpověď jakkoli hodnotit či snad dokonce vykládat. O čem mluví, co líčí, co obhajuje nebo kritizuje fakticky poslední nejvyšší představitel strany, která po čtyři desetiletí měla v rukou neomezenou moc, musí posoudit výhradně čtenář. Ať již ten, který onu dobu žil, nebo ten, který ji zná pouze zprostředkovaně z pohříchu opět velmi jednostranných politických a mediálních interpretací těch, kteří po listopadu 1989 komunisty u mocenských pák vystřídali. Chceme-li však doopravdy pochopit, z čeho naše současnost vyrůstá, je nezbytné „slyšet obě strany“. Zvláště děje-li se tak s mnohaletým odstupem, který mnohé zahladil, ale i znejasnil a zamlžil.
Miloš Jakeš ve své výpovědi působí velmi autenticky. Jeho „nekonečný rozhovor“ s jedním z mála přátel, kteří mu až do dnešního dne zůstali, si nedělá ambice na objektivitu. Není to vědecká práce. Mluví spolu lidé, kteří mají shodná ideová východiska, kteří věřili a věří jednomu typu socialismu, jejž u nás po druhé světové válce nastolil nekrvavý státní převrat v roce 1948, aby jej pak po čtyřiceti letech ukončil obdobně nekrvavý státní převrat s marketingovou nálepkou „sametová revoluce“.
Podstatné však je,
že nejde pouze o to. Je to rovněž životní příběh chudého chlapce ze Šumavy, kterému „otevře svět“ výchova v Baťově internátu, než do něj vstoupí válka, Je však ještě příliš mladý na to, aby si z doby německého protektorátu odnesl „kádrové šrámy“, jež by na něj mohl někdo po osvobození „vytáhnout“. Kariéru tak startuje jako novou dobou uchvácený „mládežník“ vedle takových postav stejně nadšených svazáků jako byl básník Pavel Kohout a spol. Jen na rozdíl od nich později „nepřehodil výhybku“, takže všechny následující převratné okamžiky naší země – Pražské jaro na prvním místě – již prožíval na opačné straně barikády.
Kdybychom po třech desetiletích od změny režimu již žili ve standardních demokratických poměrech, patřila by tato kniha na seznam „povinné“ školní četby: vhodně by doplnila výpovědi těch, kteří byli komunismem postiženi (a přežili), nebo kteří prožívali později „reálný socialismus“ v jeho nikoli černobílé každodennosti. Jenže v normálních poměrech stále ještě nežijeme a nedávná minulost je opět sevřena v kleštích účelových ideologických a propagandistických interpretací. Mnozí novodobí mocní mužové a ženy v politice a v médiích dodnes bojují laciné staré války. Jsou „statečnými antikomunisty“, když už to nic nestojí, respektive když se za to naopak mnohdy mnohde „dobře platí“.
Je proto dobré
vzít do ruky tuto knihu, která bezděčně staví jeden z možných mostů nad několika epochami. Je netuctovou výpovědí i proto, že muž, který ji vypráví, jako by stále zůstával generálním tajemníkem, přestože jeho strana už fakticky neexistuje – a její nástupkyně (KSČM) ho neakceptuje.
Režisérka Věra Chytilová mi kdysi vyprávěla o jistých nebezpečích, jimž jsou vystaveni „amatérští“ herci, které ve svých filmech často využívala – právě tak jako celá „nová vlna“ československého filmu šedesátých let, z níž jako filmařka vzešla. Některým „naturščikům“ se prý stane, že se postaví před kameru, odehrají svůj part – a už nikdy ze záběru neodejdou. Nevědí, že světla zhasla a scéna neexistuje. Už pořád žijí, mluví a jednají, jako by je kamera dál snímala, ačkoli natáčení dávno skončilo.
Miloš Jakeš působí trochu podobně: volí výrazy opatrně, jako by stále měly sílu z dob, kdy stál na samém vrcholu mocenské pyramidy – bez ohledu na to, že se právě již počínala hroutit. Nikoho neskandalizuje, nepomlouvá, nanejvýš přitaká na „přihrávku“. Neumí nebýt „státník“, ačkoli to od něj již nikdo nepožaduje. O to cennější jeho výpověď je. A jsem rád, že ji můžeme přinést čtenářům z Čech, Moravy a Slezska. Pro kohokoli jiného by asi byla zcela nesrozumitelná – stejně jako postava jejího hlavního protagonisty: složitá, navzdory až průzračné jednoduchosti.
Když jsem dočetl, vynořil se mi v hlavě výrok klasikův: „Všichni jsme jenom děti, které zabloudily v lese…“
K “ochutnávce” nabízím krátkou ukázku, v níž Miloš Jakeš obhajuje léta takzvané normalizace:
“Zatímco jsme měli
na konci devadesátých let 1,5 milionů krav, jejich stav k dnešku je cca 500 000. Výroba mléka je na 50 %. I proto dáš dnes za čtvrtku másla někdy i šedesát korun, a ještě je buď z Polska, nebo z Německa. (…)
Obdobný sešup je u vepřů. Vepřové jsme dokonce vyváželi. Dnes ho z více než padesáti procent dovážíme. Když se podíváš do statistik, tak například v roce 1989 byla celková spotřeba masa 97 kilogramů na obyvatele, dnes této hodnoty ani z daleka nedosahuje. Pohybuje se okolo osmdesáti kilo na osobu za rok. Maso bylo převážně z domácí produkce a kvalitní. Kilo vepřové pečeně stálo okolo 40 Kčs, bůček byl za 22 korun. Kdo dnes má na koupi pravé svíčkové, když stojí přes 600 Kč kilo? Šunka, a špekáčky byly z masa, ne ze separátu. Oblíbený kabanos 10 dkg za 2,50 Kčs. (…)
Podobné to bylo s produkcí mléka a jeho kvalitou. Mléko nebylo obarvená voda a jogurty nacpané tužidly a éčky. Pokud zde nakupoval cizinec ze Západu, neopomněl nakoupit kvalitní sýry. Eidamu bylo za tři koruny deset deka, vyhlášené olomoucké syrečky z Loštic stály namísto dnešních více než 30 korun 1,50 Kčs. Pivaři jen smutně vzpomínají, když „lahváč“ desítky byl za 1,70 Kčs.
Pravda, někdy na pultech chybělo dovozové ovoce či zelenina, včetně dnes tak omílaných banánů, ale vlastní produkce stačila množstvím a kvalitou poptávce trhu. Kilo jablek, meruněk, švestek, třešní a dalšího ovoce jsi pořídil za méně než deset korun. Nedávno jsem viděl v jednom supermarketu kilo dovezených třešní za 990 korun, moravské meruňky za 99. Kdo na to má? (…)
Statisíce lidí se stěhovaly do nových bytů. Výrazně vzrostla porodnost. Rodily se „Husákovy děti,“ pro které, na rozdíl ode dneška, bylo dost míst v jeslích a mateřských školkách. Pobyt byl za pakatel. (…)
Začalo se s výstavbou atomových elektráren v Dukovanech a posléze i v Temelíně. Byla vybudována dálnice D 1 a další úseky dálniční sítě a rychlostních silnic. V roce 1974 byl zahájen provoz metra „C“, v roce 1978 metra „A“ a v roce 1985 metra „B“ s desítkami stanic. Nutno připomenout, že s výraznou sovětskou technickou pomocí a vlakovými soupravami.
K zubaři a do lékáren se nemuselo chodit s plnou peněženkou, ošetření a léky byly zdarma, recept za korunu. Navyšovala se kapacita v nových domovech pro důchodce. Byly s plnou kvalifikovanou péčí, kde nerozhodovalo, kolik máš zrovna na kontě.
Díky štědré finanční podpoře se rozvíjela kultura a sport. Vznikaly desítky úspěšných filmů a divadelních a televizních inscenací, bez kterých by současné televizní vysílání bylo jak noty na buben. O dětské pohádky a večerníčky měl zájem celý svět. Estrádní pořady byly plné laskavého a chytrého humoru, detektivky se obešly bez potoků krve.”
(Knihu Miloš Jakeš – život komunisty si můžete objednat na info@ceskacitadela.cz, nebo redakce@mesicnikmy.cz, případně přímo v redakci časopisu MY na adrese: Nad Vinným potokem 1148/4, Vršovice, 101 00 Praha 10). V nejbližší době bude k dispozici též na webshopech knižních distributorů.
