Giuliani definoval geopolitické postavení Ukrajiny

Rostislav Iščenko
15. 5. 2019   news-front
Rudolph Giuliani, bývalý starosta New Yorku a osobní právník Donalda Trumpa, zrušil svou cestu na Ukrajinu. Zdálo by se, zrušil tak zrušil, … není třeba se znepokojovat. Ale je třeba se znepokojovat, jak celé ukrajinské politické elitě, tak zejména Zelenskému osobně. Giuliani se měl setkal právě se Zelenským. Se zvoleným prezidentem, který má být stávajícím do dvou týdnů. A Giuliani toto setkání odmítá, protože se mu nelíbí složení týmu Zelenského. 


Konkrétně uvedl jen Sergeje Leščenka (“nepřítele USA a prezidenta Trumpa”), ale v zásadě je možné na základě prohlášení učinit závěr, že tam je víc “nepřátel” než pouze jediný Leščenko.

Ale i kdyby jen jeden. Dovedete si představit, že by Boris Albertovič Filatov, starosta Dněpropetrovska, právník, bývalý vicegubernátor Dněpropetrovské oblasti a bývalý lidový poslanec, odmítl naplánováné setkání se zvoleným prezidentem USA dva týdny před jeho inaugurací pod záminkou, že se mu nelíbí prezidentský tým? Já neumím. Přičemž služební postupy Filatova jsou vcelku srovnatelné s postupy Giulianiho.

Ve své podstatě nejde o Leščenka ani o tým Zelenského. Ten tým se mnohým nelíbí. Nejde ani o hrubé zasahování USA do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Na to si už všichni dávno zvykli a  Ukrajina si už dvacet let na tomto stavu zakládá. Jde o to, kdo a jak se vměšuje.

Už v téměř zapomenutých dobách Leonida Kučmy se prezident Ukrajiny pravidelně setkával s prezidentem USA. Nelze říci, že by tato setkání probíhala jako rovný s rovným, ale byla respektována vnější slušnost. V krajním případě probíhaly rozhovory s viceprezidentem nebo státním tajemníkem (ten znamená v americké hierarchii víc, než jen ministr zahraničí). Ukrajina byla i tehdy nucena přijímat pro ni nepříznivá rozhodnutí. Ale tlak byl přesto vyvíjen ohledně závažných vojensko-politických problémů (zřeknutí se smlouvy z Bushehru, uzavření jaderné elektrárny v Černobylu, zničení skupiny strategického letectva SSSR, která zůstala na ukrajinském území). Kromě toho USA vždy slibovaly něco na oplátku, i když nikdy neplnily své sliby.

Počínaje dobou Juščenka se hlavy ukrajinského státu setkávaly s americkým prezidentem převážně “náhodou na chodbě” nebo podle principu “seděli a hovořili s asistentem pro národní bezpečnost a prezident USA na minutku nahlédl a pozdravil se”. Nicméně, Washington stále udržoval obecnou úroveň protokolu (pro druhořadé země) a hovořilo se o reálných regionálních problémech, při jejichž řešení stále ještě (každý rok méně) na Ukrajině něco záviselo. Po druhém majdanu USA začaly otevřeně Ukrajinu řídit a dokonce koordinovat jmenování do klíčových vládních pozic. Úroveň kontaktů klesla až na asistenta ministra zahraničí a u operativních otázek na velvyslance USA v Kyjevě. Ale některé problémy (propuštění generálního prokurátora Šokina) byly přesto řešeny při přímých kontaktech prezidenta Ukrajiny Porošenka s viceprezidentem USA Bidenem. To již byla úroveň koloniálního řízení, ale americký stát se ještě přece jen Ukrajinou zabýval.

A teď proběhla nejnovější etapa. Obyčejný americký občan, i když zkušený právník a známý politik, jednoduše ruší svou schůzku s ukrajinským prezidentem a veřejně mu vysvětluje, kteří lidé z jeho okolí (ještě to nemůže být nazýváno plnohodnotným týmem, protože nejsou jmenováni do funkcí, ale jednoduše komunikovat/radit se prezident může s kým chce) mu nevyhovují. Toto není ani úroveň řízení Indie Východoindckou společností. Ta přece jen jednala jménem britského státu na základě pravomocí, stanovených parlamentem a králem. Jde o soukromou úroveň řízení, jehož analogii je těžké v historii najít. Kolonie byly nejednou uchváceny soukromými osobami, ale pak byly převedeny pod kontrolu státu. V tomto případě ale vidíme, jak je přítomnost amerického státu na Ukrajině postupně nahrazována přítomností soukromých osob a státní politika USA – soukromými (v lepším případě stranickými nebo skupinovými) zájmy.

Vlastně to chápou už i v Kyjevě. Tam se nyní vážně diskutuje o roli Ukrajiny při vnitropolitickém boji v USA. Někteří se dokonce pyšní vlivem, který má Kyjev na americké volby. Ve skutečnosti to není vliv Ukrajiny, ale jeho využití různými americkými politickými skupinami v jejich vlastních zájmech.

Kdysi dávno, když jsem diskutoval s ukrajinskými nacionalisty o účelnosti úplného podřízení Ukrajiny zájmům americké zahraniční politiky, jsem jim říkal (a ne já sám), že v historii a politice se všechno mění velmi rychle. V roce 1982 si nikdo nemohl představit, že by se SSSR přinejmenším stěsnal při svém soupeření s USA, a za deset let Svaz již neexistoval. Přesně tak, říkal jsem, v době, kdy by Ukrajina mohla být teoreticky přijata do Evropské unie, může samotná EU sama zmizet, a ani Spojené státy nejsou navždy světovým hegemonem. To znamená, že když hegemon začne ztrácet půdu, je nucen “odhazovat zátěž” – obětovat své nejméně hodnotné spojence. Znamená to, že když Američané potřebují jednat s Ruskem, budou se v první řadě snažit obětovat Ukrajinu.

Nevěřili. Ale to, co se stalo, je dokonce horší, než byla naše varování. Již v roce 2014 se USA pokoušely obětovat Ukrajinu pouze proto, aby uvrtaly Rusko do dlouhodobé krize v druhořadém směru a aby spoutáním jeho zdrojů vyloučily Moskvu z geopolitické hry na strategických místech.

Když se to nepodařilo, USA systematicky nabízely ukrajinskou “loutku” jako oběť. Zpočátku výměnou za zachování své pozice v Sýrii. Když pak bylo jasné, že nejen Sýrii, ale ani Blízký východ jako celek Washington nemůže udržet, výměnou za Venezuelu. Pro Američany je bolestivější vidět, jak Rusko a Čína hospodaří v Latinské Americe (na jejich “zadním dvorku” posledních sto padesát let), než počítat ztráty po japonském útoku na Pearl Harbor. Horší pro ně bude jen nezbytnost vrátit Aljašku. Nicméně americký náznak na možnost dohody nebyl dokonce ani zvažován. Natolik se oslabily pozice Washingtonu ve světě. A tak bezcennou “hodnotou” je dnešní Ukrajina.

Přitom už nikoli jménem hegemona, a dokonce ani ne prvního mezi rovnými, ale jen jedné z mnoha velkých mocností, jakýsi právník velí nově zvolené ukrajinské vládě, která se ještě těší podpoře lidí. Zdálo by se, že už není kam padat. Ale praxe a zkušenosti naznačují, že je.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová