Kosovská válka po 20 letech: Jak Británie a Amerika podporovaly džihádisty během celého konfliktu

Bojovníci kosovsko-albánské UČK s useknutou srbskou hlavou

Kit Klarenberg
4. 4. 2019  GlobalResearch, překlad Messin
Dne 24. března 1999 zahájilo NATO 78 denní bombardovací kampaň proti tehdejší republice Jugoslávii. Skutečný příběh kořenů a dědictví konfliktů, který je stále vítán západním hlavním proudem jako úspěšná „humanitární intervence“, je mnohem temnější a poukazuje na rozsáhlou spolupráci mezi Londýnem, Washingtonem a extremistickými islamistickými silami.

Oficiální příběh kosovské války uvádí, že srbský vůdce Slobodan Miloševič, prezident Jugoslávie, měl v úmyslu vytvořit „velké Srbsko“ prostřednictvím anexe Kosova a „etnické čistky“ albánské a muslimské populace. Genocidní teror a násilí proti civilistům dosáhlo takového rozsahu, že NATO nemělo jinou možnost, než vojensky zasáhnout, aby zabránilo vyhlazení stovek tisíc lidí.

Tento strhující příběh se však zanedlouho poté úplně rozplynul. Za prvé je stále více zřejmé, že většina krutostí spáchaných v Kosovu se odehrála po zahájení kampaně NATO a určitě nebyly omezeny na jugoslávské nebo srbské síly.

Německý reportér Franz Josef Hutsch, bývalý armádní velitel, který v letech 1998-1999 strávil několik měsíců s Kosovskou osvobozeneckou armádou (KLA-UČK) dosvědčil v procesu s Miloševičem, že teroristická skupina úmyslně a důsledně provokovala srbské síly k nadměrnému tlaku a byla odpovědná za většinu čistek etnických Albánců v regionu. Stejně tak Paul Watson z LA Times, jeden z mála amerických novinářů přímo na zemi během bombardování, ve svých článcích před i po konfliktu opakovaně uvedl, že nikdy neviděl násilí namířené proti albánským civilistům ze strany Srbů.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, orgán OSN zřízený k trestnímu stíhání závažných trestných činů spáchaných během jugoslávských válek a jejich pachatelů, nakonec dospěl k závěru, že se jugoslávští vojáci pokoušeli odstranit, spíše než vyhladit albánské obyvatelstvo, a Miloševič, který zemřel ve vězení OSN v roce 2006 – by byl posmrtně zproštěn všech obvinění.
Jedním z aspektů příběhu, který byl zkoumán jen zřídka, je však tajná dohoda mezi KLA-UČK, al-Kajdou a příslušnými vojenskými a zpravodajskými aparáty USA a Spojeného království v letech předcházejících konfliktu. Intriky byly hluboké, koherentní a dlouho trvající, což naznačuje, že západní mocnosti vědomě a odhodlaně razily cíl odtrhnout Kosovo od Srbska a dokončit svou pokračující destrukci Jugoslávie – a v klidu přitom používaly extremistické a fundamentalistické islamistické živly jako „pozemní jednotky“ v tomto procesu.

Vražedná pole

KLA-UČK se skládala z etnických Albánců, kteří se zavázali k zajištění nejen nezávislého Kosova, nýbrž i „Velké Albánie“ – iredentistické federace, která překlenuje území Srbska, Černé Hory, Řecka a Makedonie – prostřednictvím povstaleckého násilí. Přesné datum založení KLA-UČK je věcí debaty – někteří tvrdí, že se to táhne už od roku 1989, kdy Slobodan Miloševič zrušil kosovskou autonomii a vrátil oblast k jejímu stavu v roce 1945 – ale násilná kampaň skupiny začala v únoru 1996, když podnikla sérii útoků proti policejním stanicím a vládním představitelům Jugoslávie a bombové útoky proti srbským uprchlickým táborům vytvořených v důsledku brutálních občanských válek v Chorvatsku a Bosně.

Jak poznamenal německý politolog Matthias Kuntzel, Bundesnachrichtendienst (BND) – německá zahraniční zpravodajská služba – byla nápomocná při počátečním náboru, výcviku a vyzbrojování bojovníků KLA-UČK s cílem rozšířit německý vliv na Balkáně. Některé zdroje naznačují, že měl Berlín zálusk na nesmírné bohatství Kosova – důlní komplex Stari Trg (důlní komplex Trepča – pozn.red.NR), označovaný novinářem Chrisem Hedgesem jako „nejcennější kus“ v regionu, bohatém na zdroje uhlí, olova, zinku, kadmia, zlata a stříbra, v té době v hodnotě nejméně 5 miliard dolarů. Je temnou skutečností, že po invazi Osy z roku 1941 důl poskytl velký objem materiálu pro baterie do nacistických ponorek.

V každém případě, po počáteční explozi krutostí KLA-UČK, byly podobné údery prováděny přerušovaně každých několik měsíců, což vedlo americké ministerstvo zahraničí k tomu, že začátkem roku 1998 skupinu klasifikovalo jako teroristickou organizaci. Jeho oficiální analýza zjistila, že byla KLA-UČK financována obchodem s drogami, organizovaným zločinem a různými vládami – zejména Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie – a bohatými jednotlivci z Blízkého východu, včetně Usámy bin Ládina. Náčelník al-Kajdy v roce 1994 založil v Albánii operační základnu, čímž urychlil neustálý příliv džihádistů z více než půl tuctu zemí na Blízkém východě do Kosova. Jedna jednotka KLA byla dokonce vedena bratrem Aymana al-Zawahiriho, spoluzakladatele al-Kajdy a zástupcem bin Ládina.

Provokace u obce Račak –  padlí bojovníci UČK byli západními médii a americkými diplomaty
označeni za nevinné oběti “srbského teroru”. Cesta k bombardování Jugoslávie byla otevřena.

Navzdory oficiálnímu ustanovení Washingtonu a prošlé rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1160, která zakazovala „vnější podporu teroristické činnosti v Kosovu, včetně financování, zbraní a výcviku“, CIA a speciální americké jednotky tajně vyzbrojovaly a školily operátory KLA-UČK v Albánii po celý rok, předtím než je vyslali zpátky do Kosova, aby vraždili srbské politiky a policisty, a obtěžovali a zastrašovali kosovské Albánce nedostatečně nadšené kosovskou nezávislostí. Toto úsilí KLA-UČK významně posílilo – do konce roku 1998 její bojovnici čítali přes 30.000 členů a skupina měla přímou kontrolu nad několika oblastmi Kosova.

James Bissett, bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslávii a Albánii v roce 2001 odhalil, že smyslem této strategie bylo doslova rozdmychat a vystupňovat napětí s cílem vytvořit záminku pro západní intervenci:

„Doufalo se, že s Kosovem v plamenech by NATO mohlo zasáhnout a svrhnout Miločeviče… ale co je důležitější, poskytnout stárnoucí a stále více irelevantní organizaci důvod pro její další existenci,“ vysvětlil.

Až skoro dojemný je vztah mezi státní tajemnicí vlády USA a vůdcem teroristické UČK

Tento cíl byl vůdci KLA-UČK dobře pochopen, v dokumentu BBC z roku 2000 Morální boj: NATO ve válce, Hašim Tači, klíčová postava skupiny a později zvolený v dubnu 2016 prezidentem Kosova, říká, že útoky KLA-UČK byly konkrétně prováděny proti srbským činitelům za účelem „odplaty proti civilistům.“

„Čím více civilistů bylo zabito, tím se zvětšily šance na mezinárodní zásah a KLA-UČK to pochopitelně pochopila. Byl tu tenhle zahraniční diplomat, který mi jednou řekl: „podívej, pokud nepřekročíš kvótu pěti tisíc mrtvých, nikdy nebudeš mít v Kosovu nikoho, kdo by tu byl trvale přítomen za zahraniční diplomacii,“ Dug Gorani, kosovsko-albánský vyjednavač, nezávislý na KLA-UČK, popsal stejný plán.

Americká agentura pro obranné zpravodajství také získala podporu britské zahraniční špionážní agentury MI6 , aby s podporou speciálních jednotek (SAS) a soukromých bezpečnostních společností vyzbrojila a vycvičila KLA-UČK. SAS se také intenzivně podílela na plánování a realizaci bombardovací kampaně NATO – pod záštitou operace Picnic byli členové jednotek speciálních sil vysazeni do Kosova v časných ranních hodinách 21. března 1999 s cílem skrytě identifikovat umístění srbských vojenských jednotek, techniky a zásobovacích tras a potenciálních invazních tras pro pozemní síly NATO – jim v jejich misi pomáhali operativci KLA-UČK.

Jakmile začala vojenská akce, mohly KLA-UČK a SAS vyvolat většinu vojenských aliančních úderů proti vojenským i civilním cílům, ale navzdory tomuto intimnímu dlouholetému vztahu ministři britské vlády pokaždé a všude vehementně popírali, že by KLA-UČK měla jejich podporu.

„Uvedeným cílem Kosovské osvobozenecké armády je… vytvořit Velkou Albánii. Ne mezinárodní mapě neexistuje o nic víc místo pro Velkou Albánii, než pro Velké Srbsko, či Velké Chorvatsko. Jak jsem zdůraznil ve svém prohlášení, cílem naší politiky je zajistit, aby demokraticky zvoleným politikům Kosova a nikoliv ozbrojencům, byla ponechána kontrola nad Kosovem,“ uvedl v rozhovoru v roce 1998 ministr zahraničí Robert Cook.

Dokonce i tehdejší premiér Tony Blair tento návrh odmítl, zatímco konflikt byl v plném proudu a vazby byly nesporné, přičemž média otevřeně odkazovala na KLA-UČK jako na „oči a uši“ NATO v Kosovu, uvedl 13. dubna 1999 :

„Náš postoj k výcviku a vyzbrojování KLA-UČK zůstává takový, jaký byl – nejsme pro to, v neposlední řadě kvůli embargu OSN, které je v platnosti. Nemáme v plánu to změnit.“

Připomínka padlých srbských policistů a vojáků, ale i venkovských civilistů,
kteří bránili celistvost své země proti UČK a NATO – “1998-199 – hrdinové  otčiny”

Export teroru

Jakmile začalo bombardování, Albánci a muslimové začali volně cestovat do Kosova, aby se připojili k pozemnímu boji – jejich průchod byl povolen, ne-li přímo usnadněn Londýnem. Tento fenomén je znakem mnoha „občanských válek“ na Blízkém východě i jinde – například během sovětské války v Afghánistánu byli bojovníci mudžáhidé cvičení v různých táborech v Británii, často Afghánci již žijící ve Velké Británii. Rahmatullah Safi, bývalý vyšší důstojník Afghánské královské armády vyškolil více než 8.000 povstalců a žil ve Velké Británii až do 90. let, kdy ho OSN označila za klíčového zástupce Talibánu v Evropě.

Podobně se několik libyjských povstaleckých bojovníků podílelo na násilném svržení Muammara Kaddáfího – včetně manchesterského bombového atentátníka Salmana Abediho a jeho otce – z nichž mnozí podléhali „kontrolním příkazům“ omezujícím jejich pohyb a vyžadujícím, aby zůstali na registrované adrese až 16 hodin denně a omezující jejich přístup ke komunikačním zdrojům. Těmto osobám následně nabídly britské úřady v roce 2011 „otevřené dveře“ do bojů v Tripolisu.

Kromě toho byli do Kosova na příkaz Washingtonu a Londýna přesměrováni i mudžáhidé z jiných částí bývalé Jugoslávie, zejména z Bosny, kde v letech 1992-1995 bojovalo na straně bosensko-muslimské armády až 3.000 povstalců. Je zajímavé, že s nimi přišel britský vojenský zpravodajský specialista James Le Mesurier – který pak zastával hlavní rozvědnou roli, které se ujal v hlavním kosovském městě Priština ihned po začátku bombardování. Předtím, než v roce 2013 založí v Turecku kontroverzní skupinu Bílé přilby, bude pracovat pro řadu bezpečnostních společností.

Al-Kajda údajně nebyla jedinou teroristickou skupinou, se kterou se MI6 v Kosovu setkávala. Bývalý prokurátor amerického ministerstva spravedlnosti a důstojník armádní tajné služby John Loftus prohlásil v návaznosti na bombové útoky v londýnském metru z roku 2005, že MI6 rekrutovala tři vyšší mudžáhidy z organizace al-Muhajiroun – Bakri Mohammed, Abu HamzaHaroona Rashida Aswat – v roce 1996 ovlivňovali teroristické aktivity na Balkáně. Toto údajné spojení je obzvláště pozoruhodné u Aswata, který byl hlavní osobou vyšetřování sítě, která zřejmě usnadnila bombové útoky v Londýně 7/7 – v listopadu 2004 se sešel s údajným vůdcem útoku Mohammedem Sidique Khanem a komplicem Shehzadem Tanweerem v Pákistánu a odešel z Británie do Indie pouhých pár hodin před útoky. Názory, že během tohoto období zůstal informátorem britské tajné služby, pokud ne agentem, nebyly nikdy uspokojivě vyřešeny.

Další jedinec vycvičený v kosovských táborech byl Omar Khan Sharif, muslim z Anglie, který se v roce 2003 pokusil provést sebevražedný atentát v baru v Tel Avivu v Izraeli. Na poslední chvíli dostal zřejmě strach a po krátkém boji vyrazil z baru pryč, zatímco jeho komplic, Londýňan Hasif Hanif, zabil sebe, dva hudebníky a servírku. Šarifovo rozkládající se tělo bylo později nalezeno na nedaleké pláži. Podrobnosti jeho posledních hodin zůstávají po 16 letech záhadou – ačkoliv bylo jasné, že se účastnil po londýnských atentátech 7/7 schůzek s organizací al-Muhajiroun v Británii, byl obdivovatelem Abu Hamzy a v roce 2001 se setkal se Sidique Khanem.

Co je však jasné, je skrytá západní podpora KLA-UČK a dalších fundamentalistických živlů, která vydržela dlouho poté, co v červnu 1999 skončilo bombardování NATO. Jakmile v roce 2000 padl Miloševič a smrt Jugoslávie byla dokončena, skupina pouze rozšířila svou sféru zájmu do Makedonie a jižního Srbska k zajišťování svého projektu „Velké Albánie“ – úsilí, které mělo alespoň ze začátku podporu USA. Pozemní síly NATO a jejich zástupci stáli v pozadí, zatímco se povstalci tlačili kolem pětikilometrové „vylučovací zóny“, vyzbrojeni minomety a dalšími zbraněmi – američtí „NATO“ partneři, včetně Spojeného království moc nadšeně nevypadali.

„CIA měla povolení vést v Kosovu povstání se soukromou armádou určenou ke svržení Slobodana Miloševiče. Ten už je pryč a americké ministerstvo zahraničí se zdá být neschopné ukočírovat tu armádu zmetků,“ poznamenal v březnu 2001 velitel KFOR.

Navzdory tomu, že britská vláda nesouhlasila s novým džihádem CIA, několik velitelů skupiny bojujících pod hlavičkou Národní osvobozenecké armády (NLA) – bylo vycvičeno v táborech britských SAS v severní Albánii v letech 1998-1999. Jeden byl zodpovědný za usnadnění a řízení dodávek zbraní bojovníkům do Makedonie, zatímco další za koordinované útoky na město Tetovo na severu země. Velitel NLA Gezim Ostreni byl vyškolen SAS, aby vedl Kosovský ochranný sbor, sponzorovaný OSN, skupinu, která měla nahradit KLA-UČK.

I přes odsouzení aktivit KLA-UČK generálním tajemníkem NATO generálem Lordem Robertsonem – který je pasoval na bandu vražedných hrdlořezů, jejichž cílem je zničit demokratickou Makedonii – Washington poskytoval rozsáhlou technickou a materiální podporu NLA až do takové míry, že americké síly pomohly evakuovat 400 bojovníků skupiny z obklíčení makedonských sil. Tato podpora byla pro úspěch NLA klíčová a do srpna 2001 skupina ovládala už téměř třetinu Makedonie.

V tomto bodě USA kvůli tlaku EU a členských států NATO zrušily svou pomoc a spolu s evropskými vyjednavači dotlačili zástupce slovanských a albánských Makedonců k podpisu mírové dohody. Na oplátku za ústavní a administrativní změny určené k zajištění rovných práv pro albánské Makedonce v Makedonii povstalci přestali bojovat a odevzdali mnoho svých zbraní NATO a zároveň obdrželi amnestii od trestního stíhání. Dohoda byla podepsána 13. srpna – přibližně o tři měsíce později provedla al-Kajda nechvalně známé útoky 9/11 v New Yorku.

– – –