Eduard Birov
30. 2019 regnum
V posledních týdnech se ruská diplomacie výrazně aktivizovala a předvedla řadu posunů ve veřejné sféře. Po zdlouhavé pauze, která byla poznamenána taktikou “zmrazení” a rétorikou hlubokého znepokojení, Moskva téměř současně učinila sérii posunů v klíčových oblastech zahraniční politiky – na Ukrajině, Korejském poloostrově, v Afghánistánu. Nejsou to rozhodující posuny, nicméně znatelné. Je jasné, že se neobjevily náhle, ale po celou tu dobu byly pečlivě připravovány. Je však také zřejmé, že se objevila politická vůle Kremlu k tomu, aby byly splněny.
Takže, ohledně Ukrajiny byla učiněna dvě rozhodnutí, která byla dlouho očekávaná a teoreticky mohla být realizována již v roce 2014 – ukončení vývozu ropy, uhlí, benzínu a motorové nafty na Ukrajinu od 1. 6. 2019 a také poskytnutí občanství Ruska obyvatelům DLR a LLR zjednodušeným způsobem. Rusko se tak vrátilo k iniciativní politice vůči Ukrajině, jejíž absence umožňovala Západu na tomto území řádit.
Ukončení dodávek pohonných hmot z Ruska spolu s dočasným omezením ropných produktů z Běloruska ve skutečnosti znamená blokádu paliv na Ukrajině, která přinejmenším ztíží zajištění ukrajinské armády na Donbasu a z velké části může způsobit palivové zhroucení celé ukrajinské ekonomiky. Dokonce i možné nákupy z jiných zemí přes jižní přístavy Oděsy a Černomorsku, které patří Kolomojskému, nebudou kompenzovat nedostatek paliv, což znamená, že přinutí místní oligarchii, která vsadila na Zelenského, aby se zamyslela a vzpomněla si na svou závislost na Moskvě.
Je důležité, že tento krok ukazuje: změna oficiální osoby na Bankovní ulici není Ruskem vnímána jako změna rusofobního režimu, jsou nutné reálné kroky v ústrety. Dokud nebudou Kyjevem učiněny, bude s ní Moskva nadále jednat jako s hlavou nepřátelského režimu.
Odsud i další dlouho očekávaný krok – ruské pasy pro obyvatele DLR/LLR. Není to jen povinnost Moskvy vůči vojákům ruského jara, kteří odolávali pět let ostřelování na předním okraji agrese Západu proti Rusku. Jedná se kvalitativně o novou realitu pro Kyjev a jeho kurátory, kteří jsou zvyklí na beztrestnost a nedostatek iniciativy Kremlu na Donbasu. Ale teď agrese proti ruským občanům DLR/LLR (když se jimi stanou) automaticky zahrnuje osetský scénář 8.8.08 se všemi důsledky pro Kyjev. Oficiální mluvčí ministerstva zahraničí Marie Zacharová to jednoznačně uvedla:
“Osoba, která má ruské občanství, ať už je to osoba, která žije na území Ruska nebo se nachází na území jiného státu, pokud je občanem Ruska, má stejná práva”.
Moskva tedy jasně ukazuje, že doba “zmrazení” a “obav” je u konce a že je připravena na rozhodné kroky proti Ukrajině jako antiRusku. Navíc to zdaleka nejsou všechny možnosti Kremlu. V arzenálu je zabavení kapitálu a aktiv ukrajinských oligarchů v ruské ekonomice, pohnání před soud organizátorů ATO (včetně prostřednictvím Interpolu), zavedení vízového režimu pro občany Ukrajiny nebo omezení migrujících pracovníků při zjednodušeném poskytnutí ruského občanství všem Ukrajincům. Konečně, ukončení nebo maximální omezení tranzitu plynu přes Ukrajinu od 1. ledna 2020.
Nyní se už Západ a jím kontrolovaní ukrajinští oligarchové ocitají v pozici dohánějících, kteří jsou nuceni hledat odvetné kroky. Avšak to je pro ně kvalitativně odlišná situace, která způsobí nervozitu a chybování. Jak, mimochodem, aktivní diplomacie nového ruského velvyslance Michaila Babiče nutí Lukašenka, aby byl nervózní (a činil vážné chyby).
Současně Moskva zaujala i vedoucí úlohu při jednáních o Korejském poloostrově. Obrněným vlakem přijela hlava KLDR Kim Jong-un navštívit Vladimíra Putina jako hlavu přátelského státu, schopného nabídnout pomoc při tvrdém vyjednávání s hegemonem, který je v agonii. Nehledě na absenci průlomových řešení (přinejmenším veřejných) se summit ve Vladivostoku stal mezníkem, protože ukázal, že při patové situaci se u nejzávažnějších konfliktů není možné bez Ruska obejít, nehledě na všechny snahy nás izolovat.
Po fiasku Trumpových a Kimových jednání v Hanoji, kde, z doslechu, USA požadovaly, aby Severokorejci demontovali jaderné zbraně a uložili je do Washingtonu, Kim hledal sílu, která by ho mohla podpořit nejen diplomaticky a ekonomicky, ale která by se stala zárukou bezpečnosti KLDR . A není to jen o mezinárodních smlouvách, které s nevyzpytatelností Západu, včetně Trumpa, nestojí ani za groš.
Jediná možnost, kdy vedení KLDR přistoupí na kompromis s Washingtonem a ústupky v oblasti bezpečnosti (hypoteticky: částečná denuklearizace výměnou za stažení amerických základen) spočívá v tom, že Rusko bere KLDR pod svou přímou ochranu. A to kvalitativně a dokonce radikálně mění rozložení sil na Dálném východě a v celém asijsko-pacifickém regionu. Nemluvě už o tom, že taková situace není možná bez vystoupení Japonska zpoza protektorátu USA. Mimochodem, na to je vlastně zaměřen návrh Moskvy Abemu ohledně uzavření mírové smlouvy, jednání k níž budou v květnu opět aktivována.
Afghánistán je třetí frontou zahraniční politiky, na níž se konečně podařilo dosáhnout důležitého rozhodnutí. Podle výsledků setkání zvláštních vyslanců prezidenta Ruska, Ministerstva zahraničních věcí Číny a ministerstva zahraničí USA 25. dubna bylo dosaženo trojstranného konsensu o “řádném a odpovědném stažení zahraničních vojsk z Afghánistánu”. V podstatě se jedná o právně povinný závazek USA odejít z klíčové země ve Střední Asii. Je jasné, že, nehledě na jakékoli dohody, není přáním Američanů plnit své povinnosti, nebo je alespoň budou protahovat do nekonečna.
Je však evidentní kvalitativní změna postoje USA k Afghánistánu, což může vést k historickému kroku – ukončení dlouhodobé přítomnosti americké armády v zemi. Další otázkou je: jaký je skutečný záměr takového rozhodnutí a za jakých podmínek ho Washington přijal? Je velmi pravděpodobné, že Američané podle svých zvyklostí předpokládají, že změní Afghánistán v chaos a za pomoci DAEŠ (organizace, jejíž činnost je v Ruské federaci zakázána) z něho učiní nový “světový chalífát”.
Mimochodem, i na jiných frontách geopolitické války probíhají pozitivní procesy. V Sýrii se chýlí k završení zřízení ústavního výboru, který nastartuje usmíření politických sil a obnovu syrského státu. Ozbrojená opozice se aktivně účastní astaninského procesu, a to navzdory skutečnosti, že VKS Ruska zasazují bodové údery na “bandity” v Idlibu. Iniciativa v Sýrii je zcela a definitivně v rukou Ruska, a proto informační válka na této frontě klesla na minimum.
Těžiště pozornosti se již přesunulo do Libye, kde se Ruskem podporovaný generál Chalífa Haftar připravuje na obsazení Tripolisu, což by mělo být začátkem stabilizace Libye. Mimochodem, americký prezident Trump není proti této možnosti.
Někteří experti mají v těchto faktech tendenci vidět důkazy o koordinaci Velké hry mezi USA a Ruskem – od KLDR a Afghánistánu po Sýrii a Ukrajinu. V článcích jsou budována víceúrovňová složitá, vynalézavá schémata výměny zájmů v jednom regionu za zájmy v jiném regionu. Zajisté, jednání mezi Spojenými státy a Ruskem probíhají na nejrůznějších úrovních – co je například za polotajnou návštěvou Moskvy poradkyně Trumpa Fiony Hillové. Neoficiální diplomacie je přirozená dokonce i pro státy, které jsou v akutní opozici nebo na prahu války – řekněme, mezi KLDR a USA nebo mezi SSSR a hitlerovským Německem.
Nicméně, kalkulace na uzavření Velké hry je marná. Dokonce i kdyby to Státy upřímně chtěly, tento druh transakce je prakticky nemožné realizovat, přinejmenším kvůli obtížnosti koordinace množství nuancí v různých regionech světa, kde se střetávají nejnaléhavější konflikty desetiletí.
Ale ještě nerozvážnější by bylo očekávat od Washingtonu dobrovolný a spořádaný odchod a ústupky – dokonce i se všemi vnitřními problémy státní správy a konflikty mezi elitami zůstávají USA věrné sobě samým. Budou klamat v každém případě a porušovat jakékoli dohody. Půjdou do všech závážných konfliktů, jen když se jim dá taková šance. Nedávným příkladem je Venezuela. Jak zapadá do Velké hry?
Jediné reálné ukončení Velké hry s USA je podepsání jejich bezpodmínečné kapitulace jako světového četníka. Ale to je nemožné dobrovolným rozhodnutím samotných Států, ať je u kormidla kdokoli, půjde to pouze přes drtivou porážku. Dej bůh, aby to nebylo ve válce, ale při geopolitické konfrontaci.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Poznámka: Nahttps://www.1tv.ru/shows/big-game bývá ve večerních hodinách diskusní pořad Velká hra, kde bývají zastoupeny obě strany – RF a USA.
