Ivan David
28. 3. 2019
Členství v EU dává českým studentům možnost poznat školství i život v jiných zemích. Výměnné pobyty a společné projekty škol z různých států jsou pro vzdělávání přínosem. Kromě nich jsou však z fondů EU financovány i extrémně problematické projekty, u nichž lze při komplexním posouzení dopadů zjistit, že užírají státní peníze, které pak chybí na platy učitelů. Příkladem je inkluze, která již několik let devastuje české školství. Kvůli jejímu financování ze státního rozpočtu nemá vláda peníze na zvýšení platů učitelů, kteří dnes ve svůj sváteční den šli do školy v černém. Na znamení smutku nad stavem školství. Na školy se však právě valí další pohroma ve formě projektů mediální výchovy.
Školství je spolu se zdravotnictvím vždy první „na ráně“, když se vláda rozhodne provádět rozpočtové škrty. Učitelé stejně jako lékaři to těžce pocítili ve svých peněženkách už při prvním Balíčku úsporných opatření, který v roce 1996 realizovala vláda premiéra Václava Klause (tehdy ODS). Zmrazení platů a zvýšení přímé vyučovací povinnosti, které provedl tehdejší ministr školství Ivan Pilip (tehdy ODS) znamenalo, že učitelé „odskákali“ rozpočtové škrty ze všech profesí nejvíc. Ekonomice to nijak nepomohlo. Spíš naopak. V roce 1997 se Klausova vláda rozpadla. Po ní na půl roku nastoupila úřednická vláda premiéra Josefa Tošovského v niž byl ministrem financí bývalý „hlavní ořezávač“ českého školství Ivan Pilip. A na financích se choval stejně jako na školství, což paradoxně velmi negativně dopadlo právě na resort, z něhož přišel. Během doby prvních vládních úspor byly postupně zrušeny finanční toky na pořízení a obnovu školního vybavení a pomůcek. Výrazně osekány byly i investice do modernizace a prostých oprav škol.
Když v roce 1998 nastupovala menšinová vláda premiéra Miloše Zemana (tehdy ČSSD), v níž jsem byl ministrem zdravotnictví, kolega Eduard Zeman (tehdy ČSSD) přebíral resort školství ve velmi vybydleném stavu. Vzhledem k rozpočtovým omezením, které si za toleranci Zemanovy vlády vynutila opozičně smluvní ODS, byli členové vlády nuceni při záchranných pracích v resortech volit mezi různými prioritami. Kolega Eda Zeman se stejně jako já na zdravotnictví rozhodl investovat do lidí. Během 4 let fungování vlády premiéra Miloše Zemana vzrostly platy učitelů o 32%. Obnova materiálního vybavení měla následovat. Tuto strategii jsme zvolili proto, že nové budovy škol nebo nové vybavení bez učitelů jsou stejně k ničemu, jako nové budovy nemocnic nebo nové přístroje bez zdravotního personálu.
Voliči toto a další rozhodnutí ocenili tak, že ČSSD v roce 2002 přesvědčivě vyhrála volby do Sněmovny. Spolu s komunisty disponovala 111 poslaneckými mandáty, takže by se v dalším volebním období nemusela opírat o pravici a nechat si svazovat ruce v otázkách výdajů na školství i zdravotnictví. Miloš Zeman však pod nátlakem antizemanovců v ČSSD odešel do důchodu a většinu členů úspěšné vlády, kterou premiér na začátku označoval jako vládu sebevrahů, nahradil Špidlův Grossův a Buzkové výběr – druhá garnitura sociálních demokratů. Premiérem se stal Vladimír Špidla (ČSSD), který rychle podlehl tlaku tehdejšího prezidenta Václava Havla a vládu s většinou jednoho hlasu sestavil s lidovci a Unií svobody. Ve funkci ministra školství nahradila učitele Eduarda Zemana právnička Petra Buzková (ČSSD). Sociální demokraté, kteří byli v pravolevé vládě sice početně nejsilnější stranou, v rozpočtových a daňových otázkách zcela ustupovali tlaku lidovců a unionistů, které zajímalo především snižování daní z příjmů nejbohatším. A kvůli této vládní „prioritě“ opět nastoupilo období rozpočtových úspor. Jako první je opět odnesli učitelé a zdravotníci. Buzková se o platy učitelů moc neprala. A podle tohoto to také vypadalo.
Během jejího úřadování se v květnu 2004 ČR stala členem EU. A tím pádem dostala možnost čerpat peníze z fondů EU. Rozpočtová pravidla EU však neumožňují přidělené peníze použít na platy učitelů. Peníze lze z fondů čerpat pouze na projekty. Členský stát si však nemůže volně vybrat, na jaké projekty. Pravidla Evropská komise v Bruselu. Členský stát si sice může podle pravidel z Bruselu napsat svoje programy. Jejich obsah však rovněž podléhá souhlasu Bruselu. V době vstupu ČR do EU byla pravidla stanovena podle předchozího Víceletého fiskálního rámce. ČR na tom nemohla nic změnit. Mohla peníze buď vzít a utratit na účely, které stanovili eurokraté, nebo nechat být. Tým kolem exministryně Buzkové se rozhodl peníze vzít a část jich použil na financování projektů, z nichž později vzešla státní maturita.
Už tento první příklad měl být pro stát varováním, že peníze z Bruselu nejsou vždy požehnáním. Jednotná státní maturita pro všechny typy škol je už ve své podstatě nesmysl. Není možné chtít, aby žáci odborných škol, kteří polovinu vyučovací doby tráví praxi, skládali zkoušky z češtiny, matematiky a cizího jazyka na stejné úrovni jako studenti gymnázií, kteří mají v těchto předmětech dvojnásobnou hodinovou dotaci. Kvůli tomu, že na projekt byly použity evropské peníze, však ČR tento nesmysl zavedla do zákona. A po vypršení dotací z evropských fondů jej začala financovat z českého státního rozpočtu. Výroba jednotných zkoušek, tisk státních formulářů a zřízení vyhodnocovacího pracoviště CERMAT stály stát mnoho miliard.
Projekt se ukázal jako extrémně problematický. Hned během prvního roku se ukázalo, že přináší víc problémů než užitku. Školství se kvůli němu poprvé v historii ocitlo na pranýři úspěšných žalob u správních soudů. V jednotných testech byla řada chyb, které se neúspěšným maturantům dařilo ve velkém napadat soudními žalobami. Ministerstvo školství mělo „z ostudy kabát“. V normálním provozu by projekt, který se v praxi ukázal být takto závadným, byl okamžitě zastaven. Ve státní sféře nejpozději do roka, což je doba schvalování příslušné novely zákona. V tomto případě ministerstvo poprvé stálo před dilematem, jestli projekt zastavit a vrátit do Bruselu peníze, které na státní maturity čerpalo, nebo pokračovat.
Vedení ministerstva se rozhodlo špatně. MŠMT se pokusilo z gruntu špatný projekt opravit a pokračovat v něm. V praxi se ukázalo, že státní maturity jsou neopravitelné, protože jde o principiálně špatný nápad. Problémy se v nich táhnou řadu let. Naštvaní jsou studenti, jejich rodiče a nejvíc učitelé, kteří jsou v první linii, která čelí výhradám. A to řada učitelů jen mlhavě tuší, že kvůli tomu paskvilu, který stát platí jako plnění podmínky udržitelností – stanovené v Bruselu, mají nižší platy. Na začátku čerpal CERMAT a na něj napojené neziskovky zhruba 2 miliardy korun z eurofondů na pilotní projekty. Aby je stát nemusel vracet, tak projekt spustil ve velkém a celostátně. V součtu už náklady násobě překročily původní příspěvek z Bruselu. Různé statistiky hovoří o 8 až 12 miliardách korun. I tyto peníze dnes chybí učitelům na platech.
Kdyby šlo o jedinou chybu a stát se z ní poučil a nikdy už se nic podobného neopakovalo, tak by se dalo říci, že chybami se učí nejen člověk, ale i systém. Ale nepoučil se. Z chyb se stal systém.
Po odchodu vlády ČSSD+KDU-ČSL+US v roce 2006 nastoupila napřed menšinová vláda ODS a po několika měsících koaliční vláda ODS+KDU-ČSL+SZ. Premiérem obou vlád byl Mirek Topolánek. Hlavním cílem, který si jeho vláda vytkla, bylo zavedení rovné daně. Což se jí v poněkud deformované podobě zdařilo. Velmi bohatým se hodně snížily daně z příjmů. Všem – a tudíž i nemocnicím a školám, se hodně zvýšila DPH. Politika rozpočtových škrtů byla ještě přitvrzena. Mezi prvními to opět pocítili na svých výplatách zdravotníci a učitelé. Školám stát přestal valorizovat normativ. A přitom jim v důsledku zvýšení DPH prudce vzrostly výdaje na běžný provoz. Odnesli to na platech jako vždy učitelé. V té době byla ministryní školství zelená Dana Kuchtová. Jako první přišla z myšlenkou nahradit rozpočtové výpadky způsobené škrty ministra financí Miroslava Kalouska (tehdy KDU-ČSL dnes TOP 09) penězi z evropských fondů. Školskou veřejnost vyzvala k masivnímu předkládání projektů. V té době se rozjela řada úspěšných školních výměn a společných programů.
Někteří učitelé si na projektech mohli přivydělat. Systémové řešení to však rozhodně není. Jednak se peníze z odměn za práci na grantech nedostaly ke všem učitelům, hlavně však mnohem více peněz než u učitelů skončilo na účtech nevládních neziskových organizací. V té době byla náměstkyní ministryně školství dnešní předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčníková Šimáčková. Z pozice náměstkyně se jí podařilo vyjednat možnost čerpat evropské peníze na projekty inkluze. Na účtech neziskovek, které se do projektů zapojily, skončily více než 2 miliardy korun.
Strana Zelených, za niž byla Laurenčíková náměstkyní, se po dalších volbách už do Sněmovny ani do vlády nedostala. Vliv neziskovek, které se na projektech „napakovaly“, však na ministerstvu pokračoval. A pokračuje dodnes. Po Zelených se v další vládě premiéra Petra Nečase (ODS) vystřídali hned 4 ministři – Miroslava Kopicová (ODS), Josef Dobeš (VV), dnešní předseda ODS Petr Fiala a v úřednické vládě Petr Štys. Za žádného z nich nedošlo k podstatnému zvýšení platů učitelů. Kvůli zmražení objemu peněz na platy ve veřejné sféře, které prosadil ministr financí Miroslav Kalousek. Peníze k neziskovkám však nerušeně a v neztenčené míře tekly dál.
Řada projektů, které napáchaly mnoho škod – mimo jiné inkluze – by nikdy nebyla spuštěna, kdyby nebyly financovány ve svých počátcích z evropských fondů. Normálním procesem schvalování ve vládě a následně ve Sněmovně by nikdy nemohly projít. Nebo by byly při nejbližších úsporných opatřeních zrušeny jako zbytečné.
Po vládách ODS přišla v roce 2014 znovu k moci ČSSD. Ministr školství a původní profesí učitel Marcel Chládek (ČSSD) si sice dokázal zpočátku na tehdejším ministrovi financí Andreji Babišovi (ANO) prosadit peníze na 4,2% zvýšení platů učitelů. To však ani zdaleka nekompenzovalo pokles reálné výše mezd, k němž před tím došlo. Navíc byl záhy odejit. Na jeho místo nastoupila právnička Kateřina Valachová (ČSSD), která prosadila plošné zavedení inkluze ve školství. Navíc bez řádného finančního zajištění. Kritizoval jsem to ZDE. Vláda původně odhadovala, že inkluze bude stát 2 miliardy ročně. Ze státního rozpočtu na ni dala jen miliardu. Na zbytek se na jednotlivých školách museli učitelé složit na úkor svých platů. Během dalších let se ukázalo, o jak drahý projekt jde. Roční výdaje na inkluzi se postupně vyšplhaly na 7 miliard. Tyto peníze samozřejmě chybí na platech. Vůbec se nedivím, že kantoři dnes na den učitelů šli do škol v černém.
Inkluze způsobila ve školství katastrofální „rozval“. Mnoho kantorů kvůli ní utíká ze školství. A když zvážíme, že inkluze přidává učitelům zbytečnou administrativní práci, zhoršuje atmosféru v hodinách a ještě požírá peníze na platy učitelů, tak dojdeme jednoznačně k závěru, že by bylo rozumné ji zrušit. Mnohem lepší by bylo ty 2 miliardy, které ní získaly neziskovky do Bruselu vrátit, než v pokračovat nesmyslném projektu, který školství ničí. Jenže to by neziskovky přivedlo k bankrotu. Což by nebyla žádná škoda. Jejich zástupci však sedí ve většině rozhodovacích komisí na ministerstvech, které přidělují z peněz EU další granty. A proto to nikdy nepřipustí. O politice už dávno nerozhoduje český volič ani jeho volený zástupce, ale nikým nevolení úředníci a členové komisí. Některé projekty, které schvalují, jsou zadarmo drahé, protože posléze působí obrovské škody. To je příklad nejen inkluze ve školství, ale i projektů právě rozjížděné mediální výchovy. Nyní ji platí EU, ale za pár let ji bude financovat stát. A pro učitele peníze opět nebudou.
(Autor byl ministrem zdravotnictví v letech 1998 – 1999 a 1998 – 2002 byl poslancem Poslanecké sněmovny. Nyní je lídrem kandidátky SPD ve volbách do Evropského parlamentu.)
