Porošenko se stal nepotřebným provokatérem

Rostislav Iščenko
11. 3. 2019   cont
Uplynuly dva dny, co Bloomberg zveřejnil informace, že německá kancléřka Angela Merkelová během Mnichovské bezpečnostní konference odmítla “lákavou” nabídku amerického viceprezidenta Michaela Pence, aby společně s Francií vyslala válečné lodě do Kerčského průlivu. Účelem akce mělo být “předvedení jednoty Západu” a jeho záměr “zachovat přístup k těmto vodám”. Vzhledem k tomu, že ani USA, ani Německo, ani Francie se dosud nepostaraly o vyvrácení této informace, můžeme ji považovat za potvrzenou. 


Navíc, pokud se Berlín, Paříž nebo Washington vrátí k tomuto tématu a budou dokonce popírat fakt jednání, poslouží to jako dodatečné potvrzení úmyslného vypuštění informace, která podkopává postavení Kyjeva.

Informace se v podstatě již během tří volných dnů “obehrála” a nepřekročila rámec zpráv. Jakýkoli pokus o vyvrácení ji nyní vrátí mezi topky zpravodajských agentur, aniž by se cokoli změnilo na podstatě. Pokud se jednalo a Berlín s Paříží se odmítly účastnit dobrodružství, je to pro Kyjev špatné. Pokud jednání o tomto tématu vůbec nezačala, je to pro Kyjev dokonce ještě horší, neboť jeho pozice ohledně Kerčského průlivu je založena na skutečnosti, že provokace budou pokračovat buď se západními “pozorovateli” na ukrajinských lodích, nebo za účasti válečných lodí NATO pro krytí pokusu o průlom.

Známé skutečnosti naznačují, že jednání o organizování společné provokace v oblasti Kerčské úžiny přece jen proběhla. A ex post vypuštění informace do tisku bylo jasně úmyslné a jeho cílem byla definitivní diskreditace Porošenka jako kandidáta na prezidenta Ukrajiny.

Pamatujeme si, že právě před a během Mnichovské konference Kyjev na všech úrovních (prezident, ministr zahraničních věcí, ministr obrany) oznamoval, že se bude co nevidět konat nový (tentokrát úspěšný) průlom přes Kerčský průliv. Bylo uvedeno, že velká Británie je připravena poslat své lodě do Černého moře, aby přikryla tento pokus. USA neučinily jednoznačné prohlášení, ale také projevily připravenost podpořit svůj klientský režim v Kyjevě.

Nicméně, jak si pamatujeme, USA nejsou členem EU a Velká Británie se skandálem (definitivně neuzavřela dohodu o způsobu “civilizovaného rozvodu”) opouští Evropskou unii. Mezitím se Washington zajímá ne pouze o provokace na ruských hranicích, ale o provokace takové, které by zajistily ostrý konflikt mezi Ruskem a EU. USA podnikají poslední zoufalé snahy o zastavení Severního proudu 2, rozbití energetické spolupráce mezi Ruskem a EU konkrétně a hospodářské spolupráce celkově. Jen tak může Washington zastavit vytvoření Velké Eurasie (od Lisabonu až po Šanghaj). Realizace tohoto projektu přece nevyhnutelně, bez válek a jiných otřesů, činí americkou hegemonii na planetě nemožnou a mění USA na regionální mocnost, která nemá zaručen dominantní vliv ani v Jižní Americe.

Je jasné, že zapojení rumunského a bulharského námořnictva do provokací, dokonce pod krytím USA a Velké Británie, nezaručovalo, že se EU začlení do konfliktu. V Paříži a Berlíně jsou tyto okrajové země, které žijí díky pomoci “starších bratrů”, považovány za neplnohodnotnou Evropu a není jim dovoleno formovat politiku Evropské unie. To znamená, že k tomu, aby byla provokace efektivní, bylo zapotřebí do ní zapojit vedoucí představitele EU (Německo, Francii, Itálii).

Vzhledem k postavení italské vlády, která naléhavě požaduje, aby Evropská unie zrušila protiruské sankce, bylo zbytečné mluvit s Římem o tomto tématu. Ale Paříž a Berlín neustále váhaly a fungovaly na principu “i našim, i vašim”, ale celkově (i když jen slovem) projevovaly odhodlání tvrdé pozice vůči Rusku. Takže tam byla šance.

Když budeme usuzovat podle zdroje Bloombergu, Merkelová i tentokrát váhala a vyjadřovala svou připravenost jednorázově lodě poslat. To otvíralo Washingtonu určitý prostor pro manévrování. Za prvé, dokonce i jednorázová účast na krytí pokusu ukrajinského průlomu přes průliv mohla vážně zhoršit vztahy mezi Ruskem a Německem. Za druhé, první krok je nejtěžší, drápek uvízne – ptáček je lapený. Nejdůležitější je přesvědčit, aby byly lodě jednou poslány, a pak už existuje tisíc způsobů, jak dosáhnout jejich přítomnosti v Černém moři natrvalo.

Něco se však pokazilo. Lze předpokládat, že tím “něco” se stal prezident Porošenko, který odjel ke své smůle na konferenci v Mnichově kvůli PR, aby předvedl svým vnitřním ukrajinským oponentům “neochvějné přátelství” se Západem. Petr Alexejevič se rozhodně chtěl vrátit z Mnichova se zveřejněným konkrétním rozhodnutím o podpoře Ukrajiny v rukou. Podpora ukrajinských pokusů o průlom přes průliv loděmi klíčových zemí EU a NATO by Porošenko vyložil jako bílou kartu pro další vládnutí, po čemž by falšování voleb v jeho prospěch bylo čistě technickým problémem. Ne náhodou právě v tomto okamžiku začíná nevysvětlitelný “výbušný růst” ratingu Porošenka, kterého sociologové na určitou dobu dostali na druhé místo, přestože dokonce ukrajinští politici a experti přiznávají, že ve skutečnosti může bojovat pouze o třetí místo (a to v podstatě nikoli úspěšně).

Víme, že se Porošenko se v Mnichově setkal s Merkelovou. Je nám také známa naprostá neadekvátnost i samotného Petra Alexejeviče, i členů jeho týmu v oblasti zahraniční politiky. Upřímně věří tomu, že Evropa, … , uspokojí všechna přání Ukrajiny. Myslí si, že přinejhorším jí to USA nařídí. Kyjev nechce přijmout skutečnost, v níž Washington zdaleka není všemohoucí.

Žijí v jednoduchém jednorozměrném světě, v němž všechno závisí na Spojených státech. Je třeba pouze přesvědčit velkého bílého pána, aby konal tak, jak jeho věrní kyjevští příručí napovídají, a všechno bude v pořádku. Vypadá to, že Porošenko přecenil počáteční připravenost Merkelové jednou lodě poslat a otevřeně kancléřce vysvětlil, že jde o trvalou přítomnost eskadry NATO v zóně průlivu s úkolem zajistit volný průjezd ukrajinského námořnictva do Azovského moře a zpět.

Merkelová, na rozdíl od kyjevských vůdců, netrpí demencí. Není třeba jí vysvětlovat, že i jednorázová akce je riskantní. Jedinou výpravu eskadry NATO ke Kerči je ještě možné vysvětlit přáním na místě, na vlastní oči se ujistit, kdo má pravdu a kdo je v tomto sporu vinen. Samozřejmě, povzbuzení, pod krytím NATO, ukrajinští “mořští vlci” by se mohli rozhodnout použít zbraně. To ale vůbec neznamená, že by lodě NATO také zahájily palbu na ruské námořnictvo. Během severní války v letech 1700-1721 britská eskadra nejednou pozorovala, jak ruští námořníci rozbíjeli švédskou flotilu, ale podpořit Švédy nespěchala. Holt, Merkelová mohla doufat, že jednou prokličkuje: vyhoví jak USA, a s Ruskem se také moc nepohádá.

Ale stálou přítomnost eskadry NATO poblíž teritoriálních vod Ruska, přičemž ve velmi citlivé zóně pro Moskvu, by Kreml jednoznačně interpretoval jako agresivní akt. Nebezpečí vojenské konfrontace, dokonce i náhodné, by se dramaticky zvýšilo. Ani Německo ani Francie to nepotřebují. A tak Berlín a Paříž společně nazývají projekt podpory ukrajinského průlomu přes průliv zbytečnou provokací, a po nějaké době USA oficiálně zakazují Porošenkovi organizovat provokace v oblasti Kerčského průlivu. Washington nechce být sám odpovědný za kyjevské avantýry. Samozřejmě že USA chtějí, aby Rusko bojovalo za Ukrajinu, avšak ne s nimi, ale s EU.

Porošenko ve skutečnosti vylekal Merkelovou svou neúnavnou a neskrývanou agresivitou a zmařil tak dobře se rozvíjející americkou operaci na vtahování EU do vojenské konfrontace s Ruskem na Černém moři. Soudě podle toho, jak se po té aktivizovali domácí političtí odpůrci Petra Alexejeviče a jak mu začal klesat sociology nafouklý rating, Washington se definitivně zklamal v Porošenkovi kvůli jeho organické neschopnosti řešit Američany zadané úkoly. On nejenže zbabral válku na Donbasu, za kterou byl osobně zodpovědný, nejen zdiskreditoval kyjevský režim v očích Evropy, ale podařilo se mu dokonce zmařit i operaci místo něho připravenou samotnými Američany na rozdmýchávání napětí v zóně Kerčského průlivu.

Zdá se, že po té Washington souhlasil s odbouráním Porošenka jakýmkoli způsobem. Až dosud Američané trvali na tom, aby tento boj nepřekračoval ústavní rámec, což vážně omezilo možnosti Porošenkových konkurentů. Silový vliv na ně byl utvářen jako ústavní boj proti korupčníkům a zrádcům vlasti, a všechna jejich odvetná opatření byla interpretována jako vzpoura. Nyní jsou zákazy odstraněny. Příznivci Tymošenkové začínají na sílu reagovat silou. Většina kandidátů se spojila proti Porošenkovi a jeho šance dokonce na silové udržení moci začaly mířit k nule.

Nu což, jak zemřelý sportovní komentátor Nikolaj Ozerov říkal: “Nestřelíš ty, střelí tobě!”

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová