Jugoslávská tragédie: K jubileu „humanitárního bombardování“

Mezi Srbskem a Albánií se nachází region Kosovo, osídlený převážně etnickými Albánci – v podstatě muslimy. Během skoro celého 20. století bylo Kosovo součástí Srbska a kosovští Albánci vášnivě toužili se odtud dostat. Podařilo se to provést až během 2. světové války, kdy tam dosáhla ruka fašistického diktátora Mussoliniho. Po válce bylo „pokrokové“ rozhodnutí významného fašisty zrušeno a Kosovo se vrátilo zpět do Srbska a tím i do Jugoslávie. V posledních letech minulého století Jugoslávie prodělala svoje „svatá devadesátá“. Kromě jiných radostí tu řádila „přehlídka suverenit“ – tomuto procesu rozkladu pomáhali nejen prodejní politici, ale i vojenská letadla NATO. V důsledku toho, v souladu se základním přikázáním starých Římanů „divide et impera“, na místě jednoho z nejsilnějších balkánských států na politické mapě Evropy vznikla skupinka mikrostátů, jež nemají žádný politický ani hospodářský význam, nepředstavují pro nikoho žádné nebezpečí a nemohou nikomu konkurovat. Žijí si svými maloměstskými problémy a nepřekážejí ani Německu, ani jiným významným sousedům.

Mnozí ruští intelektuálové si přejí podobný vývoj i pro Rusko, aniž by chápali, že v takovém případě by, z celé řady důvodů, bylo vše stonásobně horší a tragičtější.

Samosebou, že když se Jugoslávie rozsypala, tak Západem šikovně podporovaní zastánci albánské samostatnosti a nezávislosti neztráceli čas a v únoru 1998 tzv. Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), začala otevřený ozbrojený boj. Jaké dobrácké síly stály za touto svobodymilovnou armádou, se můžete podívat sami. Stejné síly iniciovaly diplomatický nátlak na srbskou metropoli Bělehrad i  osobně na prezidenta Slobodana Miloševiče. Podle názoru znamenité mírumilovné organizace NATO, jež se vůbec nemínila rozšiřovat na východ, se Miloševič choval uvnitř svojí země naprosto nepřípustně. Především měl tu drzost, že použil vojenskou sílu v zájmu zachování územní celistvosti země. Pokud se vám snad zdá, že operace proti albánským představitelům se něčím podobá známé operaci „ATO“**/, tak se urychleně objednejte k psychiatrovi, kde vám dají výborné tabletky na stimulaci mozkové činnosti… Po spolykání určitého množství těchto koleček vás možná napadnou jisté rozdíly mezi zákonnou vládou a nacistickou juntou, která přišla k moci cestou státního převratu.

Pod tlakem Západu v říjnu roku 1998 bylo Srbsku vnuceno příměří, které jistě neposkytovalo žádné záruky zachování Kosova v rámci Srbska. Proto se už v lednu 1999 vše znovu zkomplikovalo a v březnu začala 78 dní trvající válečná operace pod názvem „Allied Force“, Souhlas Rady bezpečnosti OSN samozřejmě zapotřebí nebyl. Vždyť jejím stálým členem je Rusko, a proto je to Rada podivná, tak proč se s ní radit, že? Žádný souhlas k ozbrojenému napadení suverénního státu od OSN nepřišel, ale jaký smysl má hádat se s USA? Kdo je hlavním sponzorem oné OSN? Kdo přihnal ke břehům tři letadlové lodi, šest útočných ponorek a celou flotilu kolem nich? 35.000 leteckých misí letadel NATO, 23.000 leteckých bomb a raket – mezi nimi i munice s ochuzeným uranem a kazetové bomby – celková váha munice vržené na Srbsko představovala 7.000 tun. Tak jaké mohou být výhrady k tak důležitým lidem? Výsledkem byly tisíce zabitých, mezi nimi stovky dětí, zničená zdravotnická zařízení, školy, školky, na 40.000 obytných domů, chemické závody… Zasažen byl i osobní vlak a autobus s civilisty, úder na vesnici obydlenou Albánci, tam 87 zabitých a 167 raněných obyvatel. A mnoho, mnoho dalšího – škoda byla vyčíslena na miliardu dolarů.***/ Výsledkem operace, jak víme, bylo násilné odtržení Kosova a přesunutí kontingentu pozemních vojsk NATO tamtéž. Moudřejší a humánnější urovnání ozbrojeného konfliktu si snad ani nelze představit.

Právě tak se mají řešit všechny rozpory a nesouhlas názorů na planetě Zemi, která se celá nachází pod dohledem „zářivé demokracie“.

No, a na podzim přijel do Bělehradu šéf NATO Jens Stolltenberg. Posvačil se studenty filologické fakulty tamní univerzity, povyprávěl jim od dobrých úmyslech jeho organizace, a důležité roli NATO v dialogu mezi Srby a Albánci. Vyjádřil se i k minulosti: „…mnozí stále ještě odsuzují ono ostřelování, ale bylo to provedeno v zájmu ochrany civilistů a svržení Miloševičova režimu. Moje hlavní myšlenka je ovšem založena na tom, že musíme hledět do budoucnosti…“.
Takže to byla dobrá, demokratická bombardování – pro váš prospěch. No, a pokud přitom zabili vaše děti, tak co – to se stává. Snad nechcete říci, že vaše děti jsou důležitější než naše demokracie. No, a už jsme se omluvili – takže je vše OK. Tady s Jensem budeme sotva ve při – musíme se přece dívat dopředu. No, a pokud nechceme, zopakujeme osud Jugoslávie vůbec a Srbska konkrétně.

*) „Václav Havel poskytl v roce 1999 před svou cestou do USA agentuře Reuters rozhovor, kde řekl: Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“