Ivan David
12. 3. 2019
Probíhající společenské procesy s sebou přinášejí zásadní změny a s nimi nová politická témata. V podmínkách Evropy a specificky v České republice vedou ke změně průběhu siločar. Do nedávna se politika odbývala v dimenzi tradiční pravice-levice. Na tomto bojišti šlo o míru solidarity ve společnosti, v jednotlivých „národních státech“. Nástup neoliberalismu vedl k odbourání sociálního státu. Pravice jasně zvítězila, posunula hranice daleko na území bývalého sociálního státu a dál postupuje velmi zvolna při občasných dílčích výbojích zbytků tradiční levice. Třicetikorunové poplatky nebo zrušení karenční doby nic nemění na podstatě systému. Svoboda v pojetí neoliberálů nekončí tam, kde by měla začít svoboda druhého, má charakter nikde nekončící „svobodné zvůle“.
Zhruba před 15 lety se boj zřetelně přesunul na druhou frontu, už nejde o sociální stát, ale o stát vůbec, o existenci národů s jejich kulturou a vnitřní sociální organizací a přirozeně o hranice. Neoliberalismus se nespokojuje s vítězstvím v jednotlivých státech, usiluje o globální vítězství, jemuž existence států a národů překáží. Část tradiční pravice žila s představou vítězství svobodných podnikatelů malé a střední velikosti s privilegovaným postavením ve společnosti. Jejich podnikání je však rychle pohlcováno nadnárodními společnostmi, pro které národy se svojí kulturou a sociální strukturou neznamenají víc než překážku v dalším růstu s konečným cílem vlády hyperoligarchů nad světem, fakticky ale (zatím) nad Západem. Vzniklý „Superstát EU“ by měl disponovat společnou armádou schopnou potlačit lokální nepokoje. Potřebuje zrušit národní identitu. Hyperburžoazie, majitelé nadnárodních společností, to nejsou obyčejní kapitalisté, jaké lze aspoň zahlédnout v projíždějících limuzínách. Degenerovaná struktura superstátu by zahrnovala úzkou vládnoucí špičku, hierarchii služebnictva, úřednictva a potlačovacího aparátu a proletarizovanou masu, která by mohla být snadno redukována, neboť by postrádala schopnost se sama organizovat. Je evidentní, že se naplňují „ideály Panevropského hnutí“ včetně světlehnědé rasy predestinované k posluhování.
Vývoj vede k úpadku tradiční pravice, která vykonala svoji práci a tradiční levice, která ve svojí práci selhala. Na obou stranách druhé fronty se formují zvláštní koalice, z pravolevého pohledu těžko srozumitelné. Na straně globalizace je to část neoliberálů a část ultraliberálů společně s tzv. novou levicí nesmyslně zvanou „neomarxisté“. Ti se podílejí na degradaci společnosti prosazováním své ideologie a fungují jako užiteční idioti, neslouží vlastním, ale cizím zájmům. Tato koalice má oporu v silových strukturách a většině médií, která majetkově a mocensky ovládá. Tyto síly na úrovní EU reprezentuje Evropská komise. Na druhé straně fronty stojí „euroskeptici“ jako odpůrci superstátu a podporovatelé přežití národů, jejich kultury a sociální struktury. Jsou to zastánci potřeby identity. Tato zvláštní koalice zahrnuje část konzervativní pravice a část tradiční levice, která opustila původní bojiště první fronty a snaží se pomoci zachránit národní komunitu a její pro ni přijatelnou sociální strukturu. Lze zde najít i část liberálů, kteří si představují své fungování v rámci národního státu. Tato koalice má oporu v části veřejnosti, která chápe důsledky zhroucení dosavadní sociální struktury a vnímá rostoucí potlačování demokracie.
Dynamika probíhajících procesů ukáže, zda zastánci národní komunity dokáží účinné vzdorovat nebo dokonce převzít iniciativu v boji proti zastáncům superstátu ovládajících mocenské struktury původních národních států na jejichž likvidaci se podílejí, nebo zda budou potlačeni.
