Christchurch aneb Malá teorie Velké lži

Michal Brand
22. 3. 2019
Napsal jsem malou sérii článků na téma Psychologické operace Christchurch a teď na ni chci navázat – zdánlivým malým odbočením. Diskuse pod jedním ze zmíněných článků mne inspirovala – tím že konfrontovala můj názor. Konfrontace vlastních názorů s protiargumenty je velice cenná. Umožní totiž jednu ze dvou věcí, které jsou přínosem obě, ať již půjde o kteroukoli z těchto dvou možností. Buď to přiměje ke zpřesnění nebo opravě vlastního názoru konfrontací s protiargumenty, s otázkami, s novými nebo přehlédnutými fakty. Jako se stalo mně samotnému, když jsem původně myslel, že Christchurch byl opravdu teroristický útok na muslimskou komunitu, a až konfrontace s novými fakty, mne přiměla změnit zcela svůj názor (když jsem konečně viděl Tarrantovo video). Druhá možnost pak je, že si při konfrontaci s protiargumenty člověk svůj názor, svůj pohled na věc zpřesní, zprecizní. Obě možnosti jsou cenné.

Otázka, myšlená ironicky, nebo námitka v diskusi zněla: A koho to pohřbívaj? Nafukovačky? 
A proč ne? Kontroloval jste to, co je v rakvi? Nebo to vysílali v TV – „otevřeme pro diváky rakev, tady vidíte tvář nebožtíka, tady je jeho pas a řidičák pro kontrolu, tady jeho rodina, potvrdí vám jeho totožnost a kdybyste měli pochybnosti, tak jim brnkněte na tohle telefonní číslo a oni vám to potvrdí znovu a osobně, můžete je navštívit na adrese XYZ a obejít domy v sousedství a poptat se tam lidí a vše si ověřit“?
Ten trik je přeci v tom, že vidíte jednu věc a MYSLÍTE SI, že vidíte věc jinou. Vidíte rakev, pohřeb, nějaké lidi, kteří jsou z části politici a zčásti lidé, u kterých nevíte, kdo vůbec jsou. Ale automaticky PŘEDPOKLÁDÁTE, že to jsou příbuzní obětí. A automaticky PŘEDPOKLÁDÁTE, že v rakvi je tělo, mrtvola. A automaticky PŘEDPOKLÁDÁTE, že vám nemůžou lhát, protože NĚKDO JINÝ BY JE USVĚDČIL. Ale to si řeknou všichni, kromě těch, kteří vám a všem ostatním lžou: „někdo jiný by je usvědčil ze lži“ – a na tomto základě fungují opravdu velké účinné lži. 
Zkusme si zahrát malou hru. Malou hru na Velkou lež s falešným pohřbem falešných obětí, lidí, kteří nikdy neexistovali a jsou jen vymyšlenou identitou zahranou najatými herci (s různou motivací). Pohřeb Johna Smithe. Ukážeme v novinách fotku Johna Smithe. Tady je. John Smith byl zabit při střelbě v mešitě. Pro dodání důvěryhodnosti příběhu natočíme video v super mizerné kvalitě z vymyšleného „teroristického útoku“, mezi jehož oběťmi „byl i John Smith“. Dokud jsme vláda, zejména permanentní vláda, deep state, tak nás nemá kdo usvědčit ze lži. Video ihned zakážeme, aby nás nikdo nemohl usvědčit z fake teroru, video necháme mazat na webu, a kdo ho nesmaže, toho zavřeme na deset let. Takže John Smith, ubohá oběť našeho vymyšleného „teroristického útoku“. Proslovy politiků, květiny, zmanipulovaná veřejnost začne s pocitem viny chodit všem plešatým hráčům kriketu (John Smith byl plešatý hráč kriketu) chodit na nákupy, uklízet jim, vyjadřovat svoji solidaritu a všestranně podlézat. 
A pak vrcholné číslo – pohřeb. V rakvi leží první mrtvola, kterou zapůjčila spřátelená patologie. Nebo vůbec nic, protože to nikdo nebude kontrolovat. A i kdyby to někdo kontroloval, tak prostě řekneme, že jsme raději tělo nedali do rakve, protože bylo tak hrozně zohavené, že jsme raději udělali jen symbolický pohřeb, abychom netýrali nebohé příbuzné Johna Smithe, zejména jeho dvě malé děti, tady jsou jejich fotky (stáhnuté z internetu nebo z vašeho archívu tajných služeb, klidně třeba 30 let staré, kdysi děti, které dnes už nikdo nepozná apod. – půjdete si zkontrolovat, jestli ty děti pravdu existují? pokud ne, tak nevíte, jen věříte; pokud ano, nic se nedozvíte a pro všechny budete amorální zrůda – takže se nezeptáte, věříte a s tím se počítá) a kdokoli by teď něco zpochybňoval, ten je lump, když ani tváří v tvář fotkám těch nebohých sirotků nepřestane se svými drzými otázkami, že? 
Takže prostě v rakvi máme jakékoli tělo nebo vůbec nic. Na pohřbu je spousta politiků, s nimi spousta tajných z ochranky i tajných z neochranky, K tomu mraky lidí, kteří představují vymyšlené příbuzné vymyšlené oběti. Buďto máme specialisty (krizové herce), agenty tajných služeb, kteří jsou zvyklí někoho třeba zavraždit, zorganizovat převrat, vydírání, podstrčit drogy, prostitutku, samy sebe nebo sami sebe (podle pohlaví a vkusu cíle), prostě jsou zvyklí na super k…..a špinavou práci. Představovat falešné příbuzné na falešném pohřbu jim přijde úplně v poho. Celý život dělají špinavou práci, na nic se neptají, nic nevyžvaní. A tohle je úplná prkotina proti tomu, co už dávno mají za sebou. Někteří sebou klidně vezmou i rodinu a děti, těm podají úplně jinou legendu (jdeme na pohřeb jednoho hodného pána, kterého chudáka zabili, musíme ukázat, jak s tím soucítíme….) a vše je v pohodě. Koneckonců, nikdo se na nic neptá, „svobodný“ tisk a média drží lajnu a opakují, co mají, dětí „z příbuzenstva oběti“ se už vůbec nikdo nedovolí na nic zeptat, kdokoli se na cokoli zeptá nebo cokoli zpochybní je „sympatizant teroristů“, „extremista“, „konspirační teoretik“ a zcela „amorální šmejd“ „když si dovolí rušit klid nebohých příbuzných a ještě dokonce i těch dětí (dětí tajných agentů)“. 
Pozn.: Úplně to slyším, jak teď říkáte – „něčeho takového by se ale určitě agenti tajných služeb neúčastnili, na to by určitě neměli žaludek!“ Ale to podle sebe soudíte jiné. To vy byste na to asi neměli žaludek. Ale oni ano, protože dělají celý život mnohem, mnohem horší věci. To vy byste možná neměli žaludek třeba prostě jenom vlastníma rukama naložit mrtvolu člověka na vozík. Ale mnohaletý pracovník okresní patologie by s tím vůbec problém neměl, dokonce by mu ani nepřišlo, že by nad tím měl vůbec nějak uvažovat a zdráhat se. Protože už tohle dělal mockrát a mockrát dělal i mnohem horší věci. Třeba skládal kousky těla oběti autonehody nebo leteckého neštěstí. 
Takže zpět na fejk pohřeb fejk oběti fejk útoku. Pohřeb běží v televizi, politici řeční, falešní příbuzní falešně pláčou (bývaly plačky, které se dokázaly na pohřbu rozbrečet na přání – myslíte si, že tahle schopnost u všech lidí zmizela?), fotografové fotí, televize vysílá přímý přenos. Pak se všichni rozejdou domů. Kdo usvědčí tuto lež? Nikdo sice nezná Johna Smithe, ale to je jako s dokazováním viny a neviny. Nelze prokazovat nevinu, dokazovat lze jen vinu. A nelze prokázat, že neexistuje neexistující osoba, lze jedině dokázat, že existuje existující osoba nebo že „neexistuje“ existující osoba, že je existující osoba podstrčena a hrána někým jiným
Můžete odkázat, že lžu, když vezmu Johna Smithe (nějakého skutečného) a budu tvrdit, že to je existující člověk, váš soused, pan Novák. Protože znáte pana Nováka, jste kámoši, chodíte spolu na pivo, v hospodě vás oba všichni znají, máte dokonce selfíčko s panem Novákem v mobilu, a víte, že mnou podstrčený Smith to není. Ale když vezmu Johna Smithe a řeknu, že to je vymyšlený a nikdy neexistující pan Dvořák třeba z Brna-Líšně, tak není nikdo, kdo by to vyvrátil, protože takového neexistujícího pana Dvořáka nikdo nezná, nikdo s ním nechodí na pivo, nikdo s ním nemá selfíčko v mobilu, a tudíž nikdo nemůže dokázat, že pan Smith není totožný s panem Dvořákem (kterého jsem si vymyslel).
Jak tedy funguje fejk pohřeb fejk obětí?
Všichni, kdo takovou velkou lež vidí nebo slyší se DOMNÍVAJÍ, co vidí a nechají vlastní mozek DOMYSLET „obraz skutečnosti“ tak, aby dával běžný, obvyklý obraz skutečnosti. Obraz bezVelké Lži. „Vidím pohřeb, je tam rakev, v rakvi musí být mrtvola“. Ale to jsou jen předpoklady. Váš mozek automaticky interpretuje obrazy, jednoduchá samostatně nic neříkající fakta tak, aby byla něco říkající, aby byla komplexní. A tak si do dřevěné bedny automaticky doplní „rakev – pohřeb – mrtvé tělo uvnitř“. 
A vy dokonce uvěříte tomu, že jste přeci viděli pohřbívání mrtvých lidí. Přitom jste viděli zahrabávání dřevěné bedny, v nejlepším případě dřevěné bedny s figurínou nebo s mrtvolou zapůjčenou z místní patologie. Ale váš mozek vám samotným nalhal „důkaz“. V drtivé většině dokonce uvěříte nejen tomu, že jste vlastně na vlastní oči viděli pohřeb NĚJAKÉHO MRTVÉHO TĚLA, ale většina lidí dokonce uvěří tomu, že na vlastní oči viděli pohřeb NĚJAKÉ KONKRÉTNÍ OSOBY, KTERÁ BEZ ŽÁDNÉ POCHYBY NEMOHLA BÝT NIKDO JINÝ.
 
Je to díky funkci vašeho vlastního mozku, který se snažit spojit věci do komplexních nerušivých obrazů a proto „ohne skutečnost tak, aby velká lež ladila s pravdivými částmi obrazu“. „Rakev – pohřeb – pohřeb pana XYZ“ a váš mozek uvěří tomu, že jste na vlastní oči viděli, jak tělo mrtvého pana XYZ strčili do hrobu a zahrabali hlínou. Přitom jste neviděli vůbec, kdo je v rakvi a zda tam vůbec něco je. Ale když se ozve někdo, kdo by to zpochybňoval, tak mu vynadáte, protože jste přeci osobně na vlastní oči viděli, jak mrtvola pana XYZ zmizela v zemi.
Zpět k otázce ad pohřby v Christchurch – ve skutečnosti vidíte jen a pouze rakev, politiky a lidi, u kterých nejste sto posoudit, zda to jsou příbuzní, nebo náhodní kolemjdoucí nebo najatý kompars.
A PŘEDPOKÁDÁTE, že to jsou skuteční příbuzní. Protože přeci jinak by někdo řekl „sakra tohle nejsou žádní příbuzní“. Ale kdo odhalí falešné příbuzné neexistující osoby, když neexistující osobu nemůže nikdo znát? Takže tohle si řeknou úplně všichni – “já ho neznám, ale někdo ho určitě zná”. (Takhle přeci funguje trik „falešný příbuzný na svatbě“ – všichni předpokládají, že ti ostatní, ho znají; nebo Vrchní, prchni, scéna s během Karlovými Vary zakončená u zřídla). Falešný neexistující pan Dvořák z Brna-Líšně nemůže být usvědčen z toho, že není pan Dvořák z Brna-Líšně. Museli byste být tajná služba, prověřit matriky, požadovat a prověřit přesnou adresu, požadovat zaměstnavatele a konfrontovat ho, konfrontovat příbuzné atd. Ale takovou moc má deep state, ale už ne politik, jednotlivý občan už vůbec ne. Jako jednotlivec bez státní moci za sebou nemáte šanci prokázat, že můj vymyšlený pan Dvořák vůbec neexistuje. Dodám jen jméno a město. Případně jako bonus přidám vymyšlené příbuzné, bez adresy, bez školy, kam chodí, bez údajů o zaměstnavateli apod. Nemáte šanci dokázat mi lež. Zejména když se s vámi navíc ze své pozice absolutní totalitní skryté moci deep state vůbec nemusím bavit. (A mohu vás případně nechat použít na příští fejk pohřeb jako výplň rakve, že?)
A přidejte si k tomu stádovost, tendenci našeho mozku uvažovat ve stylu „chci jít s davem, nechci vybočovat“. Tendenci k tomu má každý, jen v různé míře a v různých mantinelech. Vzpomínáte si na famózního „jihoamerického skladatele Maxe Brauna“ v podání „Roztomilého člověka“ Oldřicha Nového? Prostě si vymyslel, že je světoznámý hudební skladatel Max Braun. Nikdo v „lepší společnosti“ nechtěl vypadat jako nevzdělanec a buran, takže „ho všichni znali“, v domnění, že „ti všichni ostatní ho znají, musím předstírat, že já  také“. Navíc tohle nelze vyvrátit. Nikdo nemůže v danou chvíli ověřit v Jižní Americe, nakolik tam znají Maxe Brauna. Zato kdyby roztomilý člověk tvrdil, že je učitelem v místní jednotřídce, tak ho hned nachytají a usvědčí ze lži. Malá lež jde odhalit snadněji než lež velká. Smiřte se s tím.
Když vám v televizi ukážou fotku chlapa a řeknou “to je Franta Vomáčka, bydlel v……… (ve vašem sousedství)”. Pokud nebydlíte v malé obci, kde se opravdu všichni znají, pak si řeknete “nikdy jsem ho neviděl, ale určitě tady bydlí, protože někdo jiný ho určitě zná”. Nemůžete usvědčit někoho, že není něco, co vůbec neexistuje. Dokažte mi, že nejsem DKGOYAD. Že nevíte , co je „DKGOYAD“? No a? Dokažte, že to nejsem. Že to nejde? No o tom tady právě celou dobu mluvíme, Mlho. (Promiň, laskavý čtenáři, tuhle repliku jsem si mohl, ale nechtěl odpustit.)
Takže Franta Vomáčka je „neodhalitelný“ podvod, pokud poskytnou jen málo údajů z co nejméně konkrétních. A když budou lhát, tak větu „určitě ho zná někdo jiný než zrovna já“ si řeknou úplně klidně všichni a úplně všichni mohou být MYLNĚ přesvědčeni, že „ten chlap určitě v tom městě bydlel – říkali to v televizi a kdyby to nebyla pravda, tak by se na to přišlo“ – ale ono by se na to právě nepřišlo. Protože tohle si řeknou všichni. “Já ho neznám, ale já jsem určitě výjimka a určitě ho zná spousta lidí, to zrovna JENOM já ne.” Protože to je „nejlogičtější vysvětlení“, nejjednodušší, standardní způsob, jakým se váš mozek vyrovná s mozaikou „skutečnost – skutečnost – Velká lež – skutečnost – skutečnost“, tyhle dílky puzzle, které do sebe ve skutečnosti nepasují, protože Velká lež je z úplně jiné skládačky, tak tyhle dílky puzzle váš mozek prostě kladivem zatluče tak, aby „pasovaly“.
Tenhle trik úspěšně používá spousta lidí. Podvodníci. Kouzelníci a iluzionisté – tam je to zcela očividné, že vidíte jednu věc a DOMNÍVÁTE SE, že vidíte něco úplně jiného. Jak to?
Váš mozek si poskládal NEPASUJÍCÍ dílky puzzle tak, aby „PASOVALY“. 
Occamova břitva (https://en.wikipedia.org/wiki/Ocam%27s_razor) funguje možná perfektně – ale určitě zcela selhává v případě Velké lži. Jakmile se v obraze objeví Velká lež, Occamova břitva okamžitě Velkou lež vyhodnotí jako obyčejnou, nevýznamnou, nepodstatnou pravdičku.
Vtip je v tom, že je snazší vyvrátit malé, drobné lži než lži opravdu velké.