Rostislav Iščenko
19. 2. 2019 ukraina
V sobotu a neděli 16.-17. února se konala další konference o bezpečnosti v Mnichově. Proběhla všedně a téměř nepozorovaně. Ze světových vůdců byla přítomna pouze Angela Merkelová, která se však v blízké budoucnosti také chystá opustit vysokou politiku.
Severní proud 2 je ve skutečnosti posledním velkým geopolitickým projektem, který bude realizován během kancléřství Merkelové. Vzhledem k tomu, že už nyní všechny zainteresované strany (USA, Rusko, EU, Německo) absolutně stejně hodnotí výsledek spuštění tohoto plynovodu a poukazují na nutnost (v případě dokončení SP 2) rychlé přeorientace finančního a ekonomického jádra EU, reprezentovaného Německem, na těsnější vztahy s Ruskem, si Merkelová nemůže neuvědomovat, že realizace myšlenky plynovodu navždy vepíše její jméno do historie. Přičemž její místo nebude o nic méně čestné, než je tomu u “sjednotitele Německa” Helmuta Kohla.
Merkelová úspěšně využila nepřítomnosti svých hlavních oponentů na konferenci v otázce Severního proudu 2 (Donalda Trumpa a Theresy Mayové), stejně jako nespolehlivého, stále smlouvajícího francouzského spojence Macrona a nerušeně oznámila naprosto pragmatickou pozici. Německo dokončí výstavbu Severního proudu 2 – tento problém se neprojednává. Současně jako odstupné je Berlín připraven podpořit nový balíček sankcí proti Rusku, spojených s incidentem v Kerčském průlivu, ale chce, aby napříště byly všechny sankce Západu předběžně odsouhlaseny a schváleny všemi státy, aby nikdo neukládal sankce nekoordinovaně z vlastního podnětu. To umožňuje odpůrcům sankcí, aby je zmírňovali.
V důsledku toho povede nový balíček k “osobním sankcím” proti ruským pohraničníkům, kteří zadrželi ukrajinské dělové čluny, a také proti soudcům, kteří projednávají případy posádek. Nemají v EU aktiva, a pokud jim nebudou udělena víza do Španělska, mohou si odpočinout v Turecku nebo v Thajsku. Pro Rusko jako stát to ani nejsou sankce – jen pokus EU, aniž by něco udělala na podporu svého ukrajinského spojence, si nějak zachovat tvář.
Celkově si každý mluvil o svém.
Jang Ťie-čch’, člen politbyra Ústředního výboru KSČ, který zastupoval Čínu, vyjádřil naději, že Rusko a Spojené státy se vrátí k dodržování smlouvy INF a vysvětlil, že Čína je “proti mnostrannému přístupu” (to znamená, že se nechystá jednat o své účasti v modernizované smlouvě). Americký viceprezident Mike Pence unyle vysvětloval, že Washington není nadšený tím, že jeho spojenci nakupují ruský plyn a že někteří začínají kupovat ruské zbraně ve stále rostoucím objemu. Sergej Lavrov odpovídal na všechny námitky tradiční větou o naší ochotě vyjednávat o jakýchkoli problémech. Všichni hořekovali, když se zmiňovali o chudácích Japoncích, kteří téměř 75 let vyjednávají o mírové smlouvě a už začínají tušit, že Rusko je připraveno vyjednávat v tom nejblahovolnějším a nejkonstruktivnším klíči ještě dalších sto nebo dvě stě let, a když to bude třeba i déle.
Dokonce ani Petr Porošenko nebyl s to rozhýbat tuto rutinu. Je třeba uznat, že se velmi snažil. Několikrát přímo i nepřímo obvinil Rusko z agrese, vysvětlil, že Ukrajina nebyla schopna konflikt ukončit z vlastního podnětu, ale také dodal, že po začátku války se reformy v Kyjevě rozběhly sedmimílovými kroky a Ukrajina nyní – “to jsou memoáry úspěchu”. Holt, málokdo má s válkou takové štěstí .
Proslov Porošenka byl nejlepším vysvětlením “příběhu úspěchu” Zelenského. Veselý klaun je vždy úspěšnější, než skleslý. Komedie dell’arte: Harlekýn a Pierot.
Do jaké míry se věří na Západě i na Ukrajině, že bude Porošenko v prezidentských volbách znovu zvolen, to ukázala přítomnost hned několika ukrajinských politiků – od hlavní soupeřky Porošenka ve volbách Julie Tymošenkové po primátora Kyjeva Vitalije Klička. Dříve se do Mnichova, na rozdíl od Davosu, příliš nehnali. Přičemž Tymošenkové se podařilo projednat s výkonnou ředitelkou MMF Christine Lagardeovou otázky spolupráce mezi Ukrajinou a fondem po prezidentských volbách. S Porošenkem toto téma vedení MMF neprojednávalo.
V Mnichově to dlouho nebylo tak klidné a předvídatelné (možná, že dokonce nikdy to tak nebylo). Ukrajinská delegace se pokusila na platformě zahraniční politiky zapracovat ve prospěch vnitřní politiky. Kyjevští politici se snažili vzbudit uhaslý zájem Západu – ne-li k Ukrajině, pak k sobě osobně.
Západ nereagoval. Samozřejmě že byly vysloveny rituální fráze, ale bez fanatismu a s poznámkami ohledně nutnosti vytváření konstruktivních vztahů s Ruskem. Éra nadšeného kolektivního nátlaku na Rusko zmizela v zapomnění. Evropa prokázala politickou inerci, spojenou se zvykem pohybovat se v plavebním koridoru americké politiky, a současně pochopení, že pokračování starého kurzu již není možné. Nevyhnutelnost “rozvodu” s USA již byla pochopena (nebyla náhoda, že v předvečer Mnichovské konference zvláštní komise EU posuzovala techniku přechodu na euro při obchodování s ropou). Ale nutnost “sňatku” s Ruskem dosud nebyla plně přijata jako nealternativní řešení.
Pouze dvanáct let uplynulo od chvíle, kdy Západ strnul po Putinově “mnichovském projevu”. Byl vnímán jako drzý blaf, hodný toho nejtvrdšího trestu. Dnes Putin nepotřebuje vystupovat v Mnichově. Všechno, co bylo třeba říci, bylo již dávno řečeno a podepřeno konkrétními činy. Nyní se Lavrov stěžuje, že si v Mnichově nemůže ani narovnat záda kvůli počtu těch, kteří se chtějí setkat a pohovořit. Ruské návrhy jsou na stole, pozice je známá, varování byla učiněna, teď nezůstává než čekat na to, kdy se kvantita evropských a amerických rozporů změní v kvalitu, kdy staré globalistické elity v EU konečně ustoupí místo nacionálním, kdy se malátná, líná, opatrná a dávno odvyklá od samostatných činů Evropa přece jen rozhodne vzít svůj osud do vlastních rukou.
Pokud se nerozhodne, bude hůř všem, ale Evropě bude nejhůř. Riskuje opakování osudu Ukrajiny. V doslovném slova smyslu. Mimochodem, pokud bude evropská ekonomika zrušena, na začátku období vážné politické nestability budou vily, jachty a byty mnoha bohatých Rusů zakoupené v Evropě také zrušeny. Ale nedoporučoval bych se z toho radovat, protože prudce klesnou na ceně i průmyslová aktiva, patřící ruským společnostem. Na jedné straně, Evropa může být v tom případě levně skoupena, na druhé straně, není jasné, zda bude možné její ekonomiku restartovat, bez čehož bude vše skoupené hromadou kovu, kamene a skla.
O tom se v Mnichově zatím nemluvilo. Ale myslelo se právě na toto. A počítaly se tahy. A také se pokoušeli pochopit: do jaké míry je spočítána vyčkávací pozice Ruska? Co je lepší: utíkat a domlouvat se hned teď nebo chvíli počkat, je možné, že nervy nevydrží a že Moskva jako první ohlásí svou cenu? Opozdit se bude strašné, ale prodat pod cenou zabolí.
Lavrov také naznačuje, že brzy se bude muset mluvit s Komisí EAEU. A Lukašenko, který se chystal do Mnichova, se po setkání s Putinem v Soči rozhodl tam nejet a dokonce tam neposlat ani delegaci. Také signál, aby Evropa přemýšlela rychleji.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
