11. 2. 2019 PrvníZprávy
Pozoruhodný materiál Forign Policy argumentačně popírá tvrzení západních analytiků či spíše ideologů strašících, že se Čína stane hegemonem světa a nahradí tak Spojené státy. Ať už bude výsledek konfrontace mezi Spojenými státy a Čínou jakýkoliv, unipolární svět už nebude existovat, napsal Parag Channa, odborník na mezinárodní vztahy be Foreign Policy. Podle analytika není pravděpodobné, že by Čína mohla dosáhnout jediné nadvlády dokonce ve svém vlastním regionu. Asie je příliš velký a složitý prostor, který byl po většinu své historie vícepolární.
Dnes je stále více přijímáno, že Čína zamýšlí nahradit Spojené státy na místě „jediné světové supervelmoci” do roku 2049, při 100. výročí založení ČLR, uvedl Parag Channa, odborník na mezinárodní vztahy a autor „Budoucnost je Asie: obchod, konflikt a kultura v 21. století”. V souvislosti s obchodní válkou mezi Washingtonem a Pekingem a dokonce i hrozbou vojenského konfliktu převládla ve světě atmosféra studené války 2.0.
„Ale bez ohledu na to, co se děje mezi Spojenými státy a Čínou, svět nebude unipolární – ani při americké, ani při čínské nadvládě,” tvrdí analytik.
Na základě západních idejí o geografii a historii, které se týkají především Evropy, mnozí analytici desinterpretují situaci v Asii. Zatímco Evropa není geograficky velké území, má společnou kulturu a náboženství, Asie je rozsáhlá oblast táhnoucí se od Středozemního moře k Japonsku, což je neuvěřitelné množství jedinečných civilizací vytvořených mezi Tigrisem a Eufratem v údolích řek Indus a Jang-ce. Dokonce i samotná zeměpis – například v podobě tibetské vysočiny, Himálají nebo poušti Takla Makan – naznačují „přirozené hranice, v nich se může šířit vliv toho či onoho hráče”.
S geografickou izolací a odlišnými kulturami Asie je podle analytika téměř celá její historie vícepolární. Jediná výjimka – mongolská nadvláda ve 13. století – a to spíše proto, že samotní Mongolové byli kočovníci a neomezovali se na jedno území. Namísto některých globálních dobytí Asijci jen upřednostňovali „žít v klidu a nechat ostatní žít v klidu”.
Jak zdůraznil autor článku, přiměřené posouzení geografie a historie Asie naznačuje, že tento region není tak snadno připraven k pádu před expanzivními ambicemi Číny. Možná dnes v Říši středu lze zaznamenal vzestup nacionalismu, ale Číňané zřetelně nejsou „novými Mongoly”.
Správné chápání asijských specifik může pomoci předpovědět osud rozsáhlé čínské iniciativy „Nová hedvábná cesta” nebo, jak se také nazývá „Jeden pás – jedna cesta”. Navzdory skutečnosti, že cíl projektu, který zahrnuje více než 60 zemí, je zcela jasný – pomáhat s infrastrukturou a logistiku drhým, mnozí ve Washingtonu si jsou jisti, že to všechno je „zlověstný plán k dosažení neokoloniální hegemonie”. Podle Američanů má Čína v úmyslu zatlačit rozvojové země do dluhů, ovládnout jejich ekonomiky a vybudovat své vojenské základny na jejich území.
Podle Channya je „pravda někde uprostřed”. Je důležité si uvědomit, že jak tomu bylo v asijských dějinách vždy, v případě „Nové hedvábné cestay” vše závisí nejen na samotné Číně, ale i na dalších zemích tohoto regionu, které se dosud málokdy udávaly tón v geopolitice.
Projekt „jeden pás” je jak invazivní, tak obranná iniciativa. Čína je největším hráčem v mezinárodním obchodu, ale jediným zavedeným způsobem, jakým může obchodovat, je Malacká úžina mezi Malajsií a Indonésií. To samozřejmě způsobuje, že je Říše středu zranitelná. Částečně je agresivní chování Pekingu v Jihočínském moři spojeno s pokusem o upevnění vlivu alespoň ve východní části úžiny, protože nemůže ovládat Indický oceán z druhé strany. „Nová hedvábná cesta” by měla dát Číně přístup k všem bodům zájmu, včetně Evropy a Blízkého východu.
Pouze analytici, kteří komentují globální plány mají podle Channy často tendenci přehánět pragmatismus Číny a potlačit nezávislé myšlení jejích sousedů. Dnes vypadá Říše středu jako „nepřekonatelná síla”, ale Asie je plná „neotřesitelných objektů v podobě zemí, které vyrostly z civilizací”, včetně Ruska, Íránu a Indie. Tyto země jsou schopny odolat Pekingu, pokud je to v jejich zájmu.
Je třeba si uvědomit, že Čína musí nějakým způsobem budovat vztahy se všemi svými četnými sousedy a to navzdory skutečnosti, že v celé své historii byla země často obětí dobyvatelů, než samotný dobyvatel. A dokonce i dnes, i když špičková, ale nezkušená a netestovaná čínská armáda by mohla být snadno poražena.
Takže i se všemi svými penězi a investicemi do modernizace armády je nepravděpodobné, že si Čína bude schopna přisvojit více politických pák, než má. Čína bude čelit odporu na moři a na zemi, je si jistý autor článku. Na rozdíl od „povrchních koloniálních analogií” v moderním světě existuje komplexní systém odstrašování, který zahrnuje svrchovanost jiných zemí, demokracii a transparentnost.
Ano, chování Číny se podobá chování společnosti Britské východní Indie, poznamenává Parag Channa. Ale nezřídka, když říše investují do svých kolonií, posilují pouze síly, které jim odporují. Britové sjednotili Indii, postavili železnice, darovali anglický jazyk a administrativní aparát – a ironií osudu to všechno pomohlo ukončit britskou vládu v zemi.
Čím více bude Číně pomáhat malým státům, tím silnější a pozoruhodnější budou pro ostatní investory. Většina asijských zemí dnes využívá moudře Čínu, aby se ukázala, a pak, pokud vše půjde dobře, mohou získat investiční smlouvy od Indie, Turecka nebo Německa. Je to legrační, ale v zemích, kde Peking investuje nejvíce peněz, jako je Mongolsko, Kazachstán nebo Myanmar, často slyšíte výraz „kdokoliv, jen ne Čína”.
Čína prosazuje svou “Novou hedvábnou cestui”, ale zatím není známo, jak by to mohlo skončit. Číňané nemají rádi se příliš vnucovat do místní kultury: někde kupují své spojence, někde manipulují s úvěry, někde se setkávají s otevřeným odporem. V jednom okamžiku se to všechno může stát okamžitě. Takže samotný Peking nemůže předpovědět, jak se věci projeví v jedné či druhé zemí.
