 |
| Euoposlanec profsor Jan Keller |
Milan Mundier (vedl rozhovor)
Francouzský prezident Macron si počká, až bojůvky vandalů úplně zdiskreditují hnutí žlutých vest a pak přijde s ještě tvrdšími požadavky, hospodářská krize nás nemine a levicí paralyzuje krajní liberalismus v anarchistickém podání, tvrdí europoslanec a sociolog profesor Jan Keller.
V uplynulých týdnech se hodně mluvilo o nové dohodě, kterou spolu uzavřeli německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron. Co přesně bude tato dohoda znamenat pro další fungování Evropské unie?
Co si myslíte o současné politické, ekonomické a sociální situaci ve Francii? Nakolik ovlivnily bouřlivé protesty žlutých vest politiku prezidenta Macrona?
Obávám se, že ti, kteří hledali ve žlutých vestách revoluci, se spletli. Toto hnutí slábne, ztrácí podporu veřejnosti, stále více lidí si přeje jeho brzký konec. Jsou takoví, kteří se domnívají, že na bázi internetu lze vytvořit nový revoluční subjekt. Domnívám se, že tak by tomu bylo jen v případě, že bychom si revoluci definovali jako tlachání on line. Macron si počká, až bojůvky casseurs (vandalů, kteří demonstrace zneužívají k páchání škod a násilí) zdiskreditují hnutí žlutých vest úplně. Pak přijde s požadavky ještě tvrdšími, než byly ty, proti kterým hnutí vzniklo. Ekonomové jeho požadavky brilantně zdůvodní, v případě potřeby dodá zvlášť pádné argumenty policie.
Na britské politické scéně teď panuje velké napětí kvůli blížícímu se odchodu Spojeného království z Evropské unie, brexitovou dohodu, se kterou přišla premiérka Theresa Mayová, odmítli dokonce i někteří poslanci z její strany. Nakolik je podle vás pravděpodobná alternativa takzvaného tvrdého Brexitu? A podaří se premiérce Mayové celou situaci nakonec ustát?
Necelé dva měsíce před plánovaným odchodem Británie neví ani Tereza Mayová, s jakou pravděpodobností dojde k tvrdému Bexitu. A už vůbec netuší, zda tu situaci ustojí. Nebudu se tvářit, že mám lepší informace než ona. Zrovna dnes se na jednom výboru Evropského parlamentu rokovalo o riziku tvrdého Brexitu. Poslanci se napříč frakcemi jednoznačně shodli na tom, že je to velice vážná věc, a proto bychom ji rozhodně neměli brát na lehkou váhu. Z toho vidíte, že Brexit se řeší.
Jaké jsou dnes podle vás vztahy mezi Evropskou unií a Spojenými státy? Někteří v souvislosti s nimi mluví o obchodní válce…
Vztahy mezi EU a USA se probírají především s ohledem na obranu a bezpečnost. Toto téma zatím spotřebovává tolik politické energie, že úvahy o budoucím vývoji obchodních vztahů stojí momentálně někde na okraji. V Bruselu je stále připraven tým vyjednávačů, který začne opět souhlasit s dohodou o volném obchodě (TTIP), jakmile se Trumpovi něco nemilého přihodí.
Někteří ekonomové varují před příchodem další krize. Také se obáváte toho, že období prosperity brzy skončí?
Žijeme v nejlepším ze známých ekonomických systémů, jehož součástí jsou pravidelné krize, které ruinují zvláště střední a nižší vrstvy společnosti a dávají šanci na další zbohatnutí těm, kteří už tak mají nejvíc. Otázka nezní, zda krize přijde, ale co to je „brzo“. Naprosto exaktní úvahy o délce trvání této časové jednotky rád přenechám ekonomům. Velkou komparativní výhodou jejich vědní disciplíny oproti jiným společenským vědám je, že ať řeknou cokoliv, vždycky se to nakonec tak či onak splní.
Zanedlouho vám skončí mandát europoslance. Na co jste za těch pět let práce v Evropském parlamentu nejvíce hrdý? A co byste dnes naopak udělal jinak?
Myslím, že spokojený můžu být s tím, že jsem v klíčových případech hlasoval podle svého svědomí, i když jsem byl informován, že to není právě optimální strategie pro budování politické kariéry. Co bych udělal jinak? Hlasoval bych jinak v případě zákona o držení zbraní. Pokud se nechceme v tom nejhorším přiblížit USA, měli bychom držet linii nastoupenou Marií Terezií, která měšťanům i sedlákům zbraně odnímala. A to i přesto, že si stěžovali, že bez pušek se zejména v zimě nedá ubránit ani v nejbližším okolí Vídně početným smečkám vlků.
Považujete se dnes za eurooptimistu nebo za euroskeptika? Řekl byste, že je pro nás členství v Evropské unii stále přínosem?
Považuji se za stoprocentního euroschizofrenika. Na jedné straně dobře vím, že ve věku ekonomické globalizace jsou národní státy – a hlavně státy muší kategorie – dalekosáhle bezmocné vůči tlakům velkých financí a nadnárodních firem. Tady nás může ochránit jen co nejvíce integrovaná Evropská unie. Na druhou stranu nevěřím, že poté, co by se Evropská unie takto úzce integrovala, postavila by se za jiné zájmy než za zájmy velkých financí a nadnárodních firem. Zdůvodnila by si to blahodárností volného obchodu a osladila by to frázemi o tom, že i sociální požadavky jsou jistě důležité. Pokud vám to silně připomíná něco ze současnosti, nemýlíte se.
Jak vidíte budoucnost sociální demokracie, za kterou jste před pěti lety kandidoval do Evropského parlamentu? Co by měla udělat pro to, aby se k ní její voliči vrátili?
Kdybych to věděl, poradil bych jí. Ale já to nevím. Proti levici obecně hraje několik trendů, a to zdaleka nejen u nás. Uvedu jen některé z nich. Levice se hlásí k progresivismu, tedy k ideji pokroku celé společnosti. Protože dnes je už trochu staromódní hovořit o pokroku, mluví se raději o modernizaci. Součástí progresivismu je ovšem mimo jiné také rostoucí individualismus. Sám o sobě není individualismus nic špatného. Pokud však překročí určitou míru, vede k neochotě angažovat se pro věci veřejné a nechat se pohltit svým sebezájmem. Píše o tom už Alexis de Tocqueville, když pojednává o demokracii v Americe. Pro levici tím vzniká past, protože individualismus je mnohem více slučitelný s pravicovými než s levicovými ideologiemi. Problém je i v samotném progresivismu. Ten je vlastní právě tak liberální pravici jako levici. Dokonce ho původně hájila právě liberální pravice ve své kritice starého režimu a jeho konzervativních opor. Navíc levici paralyzuje krajní liberalismus v anarchistickém podání. Ten ztotožňuje jakoukoliv organizovanost s latentním totalitarismem, což je v praxi perfektní recept na zcela spolehlivou politickou impotenci. K pikantnostem dnešní postmoderní doby patří to, že pravice dokáže být ve věcech svého zájmu mnohem méně individualistická a „třídně uvědomělejší“ než současná levice. Je ostatně známý výrok amerického magnáta Warrena Buffetta: „Dnešek je dobou třídního boje, a my boháči jsme ho vyhráli.“ Všechny ostatní potíže naší sociální demokracie jsou ovšem její vlastní zásluhou, a tady jí zvenku snad ani poradit nelze.
Jsou tací, kteří si myslí, že naše společnost prochází morální krizí. Zhoršují se mezilidské vztahy, dochází k rozpadu tradiční rodiny a oslabování střední třídy. Jaký názor v této věci zastáváte vy?
Jsem v této věci velký optimista. Myslím si, že v žádném z indikátorů stavu společnosti, které jste uvedl, na tom nejsme o nic hůře než stará říše římská v dobách svého úpadku. Škoda, že se o tomto období už na školách moc neučí. Studenti by byli v obraze a z učiva by mohly odpadnout nejnovější dějiny, které jsou beztak, jak nás učí BIS, pod ruským vlivem.
Chystáte v brzké době nějakou další novou knihu? A pokud ano, jakému tématu se budete tentokrát věnovat?
Dlouhodobě si připravuji podklady pro tři knihy. Ta s názvem Věčně mladá společnost bude pojednávat o vývoji společnosti v generačním pohledu od konce 60. let minulého století. Její první část se bude jmenovat Mládí jako ideál, část druhá ponese název Mládí jako povinnost. Další knížka bude o charakteru dnešní politiky a bude obsahovat podrobný slovník výrazů, které jsou v politice často používány, a ještě častěji zneužívány. Bude se jmenovat Hybridní politika. Třetí knížka by měla být poměrně obsáhlým přehledem současné francouzské sociologie. Dnes se všichni orientují na sociologii anglosaskou, přitom ta francouzská je opomíjena neprávem. Už proto, že popisuje poměry, které jsou naší české společnosti mnohem bližší než třeba ty americké.
