Euromarxisté a Macrobama

Martin Koller
9. 2. 2019
V rámci pokračování článku na téma Venezuely, oligarchů a jejich slouhů ZDE, bychom si mohli připomenout, že Venezuela měla ve vztahu k zahraničí dost pohnuté dějiny, stejně jako mnohé latinskoamerické země. Asi stejně, jako naše země ve vztahu k pangermánům a jejich staleté agresi a okupaci, kterou se v současnosti snaží realizovat v kolonialistické EU pod pláštíkem svobody, demokracie, lidských práv a multikulturalismu.


Publikace “Státy a území světa” uvádí, že území obývané indiány objevil roku 1498 Kryštof Kolumbus, čímž začaly problémy. Roku 1528 prodal španělský král území Venezuely bankéřskému rodu Welserů, čímž začala brutální kolonizace a oligarchizace. Ve stejné publikaci se uvádí, že po většinu dějin země od jejího objevení byla země ovládána vojenskými diktátory. Za vlády vojenského diktátora Juana Vicenta Gómeze, který vládl po 27 let (1908-1935) se Venezuela dostala pod politickou a hospodářskou kontrolu USA. Údajně tím byla zabezpečena prosperita, nicméně autor skromně neuvádí pro koho. Pro převážnou většinu obyvatel určitě ne. Zde bych krátce odbočil domů a připomněl, že oligarchové a cizáci se mám snaží prosadit za budoucího prezidenta zeleného Lojzu generála Pavla, který je pravděpodobně schopen udělat pro svoje zahraniční pány cokoli. Propaganda a komedie už pomalu začíná. S její pomocí a při nechuti mnohých voličů myslet, je Pavel schopen nahradit komické prezidentské kandidáty typu Drahoše a Horáčka, či vyslovené slouhy cizáků Fischera a Hilšera. V roce 1999 získala Venezuela na základě referenda oficiální název Bolívarská republika Venezuela na památku bojovníka proti španělským kolonizátorům Simona Bolívara.

Když se podíváme na aktuální přístup USA, EU a českých politiků k Venezuele, vidíme pokračující přehlídku porušování mezinárodního práva. To se bohužel ze strany EU a NATO stává běžnou formou jejich mezinárodní politiky, přičemž EU na tom obvykle prodělá. Je zbytečné připomínat Bosnu, Kosovo, Srbsko, Libyi, Sýrii a protiruské sankce. Dále afroislámskou invazi, která je porušením zákonů a dohod EU, počínaje Dublinskou smlouvou. Tolerování nacismu a fašismu na Ukrajině a v Pobaltí, které jsou v rozporu s evropskými zákony. Opakované porušování základní listiny lidských práv a svobod, stejně jako prvního článku smlouvy NATO. Hlavně, když oligarchové vládnou a vydělávají. Z tohoto hlediska je opravdu ilustrativní, že euromarxisté, kteří se snaží afrikanizovat Evropu, mají ve Venezuele zcela opačné snahy. Tam podporují vesměs bílou oligarchii a brání tak zvýšení životní úrovně většiny míšenců, černochů a indiánů. Hned je vidět, že jsou to zásadoví a pravdomluvní bojovníci za svobodu, demokracii, lidská práva proti rasismu v čele s ideovým vůdcem Sorosem.

Byrokrati v EU, stejně jako převážná většina jejich českých poskoků odhlasovali, že právoplatným prezidentem Venezuely je opoziční vůdce Guaidó. Prezident Zeman ho devótně pozval dokonce na návštěvu naší republiky. Možná aby se poučil, jak vládne evropský oligarcha a rovnou pokračoval ve studijní cestě do ráje oligarchů na Ukrajinu v doprovodu hvězdy euromarxistů a předního slouhy oligarchů Petříčka. Je třeba se zeptat, na základě čeho podporují euromarxisté a slouhové cizáků nevoleného prezidenta. Nikdo nezvolil prezidentem tuto figurku, kterou příznivci prezidenta Madura označují jako Macrobamu (Macrona s Obamou), tedy typického protinárodního slouhu oligarchů a jejich nadnárodních korporací. Odmítl se zúčastnit voleb, které prohlásil za zfalšované. Kdyby si byl jistý, mohl by požadovat nové volby, jenže ty by pravděpodobně prohrál, takže se koná zrežírovaná komedie. Je to stejné, jako kdyby se k fotbalovému zápasu nedostavil jeden tým, takže prohrál kontumačně, ale jeho kapitán se prohlásil za vítěze. A rozhodčí ve Washingtonu, Bruselu a jejich místní slouhové tento názor a podvod potvrdili. Jedná se o vzorový globální podvod a porušení mezinárodního práva. Přitom ve Venezuele neexistuje nějaký násilný teror, který by opozici bránil v účasti ve volbách. Naopak, prezident Maduro zakázal ozbrojeným silám používat vůči opozici zbraně a nařídil odebrat vojákům náboje. Aby se mu nedostalo stejné odměny jako Janukovičovi, který nechal ubíjet bezbranné policisty na Majdanu a poté ho málem zavraždili. Ostatně celý vývoj ve Venezuele připomíná kombinaci Chile a Majdanu, Nicaragui, tak trochu i Španělska druhé poloviny třicátých let. Kdo má zájem o širší informace k tomuto tématu, může se v archivu seznámit s pořadem Casus Belli na Slobodnom vysielači Myjava z 6. února.

Současná krize ve Venezuele je vyvolaná jednak chybami ve vedení státu, jednak záměrně vytvářenými problémy ze strany opozice a především ze zahraničí. Zde si stačí připomenout stávku autodopravců v Chile, která rovněž vyvolala problémy s nedostatkem potravin. Zásadní je odmítnutí převzetí venezuelské ropy z tankerů v USA, což ovšem nemůže trvat déle, než několik měsíců. V USA mají zásoby nafty do dieselů na tři měsíce. Venezuela může prodat ropu do Číny, ale to by trvalo dlouho a navíc platby v dolarech mohou při zúčtování stejně zablokovat americké, nebo evropské banky.

Dalším problémem je zablokování části venezuelského zlata v hodnotě údajně 1,2 miliardy dolarů v britských bankách. Jeden se diví, jak si mohli uložit zlato v zemi, která je považována za americkou nepotopitelnou letadlovou loď u evropských břehů. Obecně bychom mohli mluvit o krádeži a vzpomenout si, jak britské banky vydaly československé zlato německým nacistům v roce 1940. Každopádně je zvláštní, že bojovníci za demokracii a lidská práva se snaží znemožnit venezuelské vládě prodej zlata, které nashromáždil jako státní rezervu z prodeje ropy prezident Chávez, a použít na nákup potravin pro hladovějící obyvatelstvo. Téměř by se toto tažení proti civilistům dalo označit jako terorismus s cílem zabíjet hladem. Zde bychom si mohli připomenout úžasnou potravinovou politiku českých vlád, která nás dostala z potravinové soběstačnosti osmdesátých let do totální závislosti na dovozech. Nelze se divit, jestliže oligarchův Agrofert pěstuje řepku v rámci ekologistických podvodů, komedií, a především svého zisku, místo potravin pro občany, kteří ho radostně volí a podporují. Britští oligarchové možná čekají, zda se vlády ve Venezuele nezmocní opozice, která umožní zprivatizovat venezuelský ropný průmysl a zlato rozprodá za nějakou nekrytou měnu, jako zmizelo naše, včetně sbírky prstýnků od občanů z roku 1968.

Podle zahraničních statistiků, nikoli ruské propagandy, nesouhlasí 83 % obyvatel Venezuely s americkým vměšováním do jejich vnitřních záležitostí. Venezuelská armáda je poměrně početná (150 000 pozemní síly, 8 600 letectvo a 23 800 námořnictvo). K tomu 75 000 příslušníků národní gardy a 100 000 milice. Na latinskoamerické poměry je dobře vyzbrojená většinou moderními ruskými tanky, obrněnou technikou, bojovými letouny a protileteckými systémy. Samozřejmě je zde, jako kdysi v Chile a ve Španělsku, otázka loajality generálů. (opět si můžeme připomenout Pavla, jeho služební přísahu a jeho dlouhodobou snahu zatáhnout naši zemi do jaderné války s Ruskem v cizáčkem zájmu) Velení venezuelského letectva údajně podporuje vzbouřence. Nicméně tamní terén s dostatkem hor, džunglí, řek a bažin, spolu s tropickými vedry a hmyzem by nebyl pro americkou námořní pěchotu nedělní procházkou. Armády evropských slouhů by se patrně nezúčastnily, nanejvýš symbolicky. Už v současnosti nedokáže rozpočet přesahující 600 miliard dolarů zajistit základní funkce americké armády, takže se musí každoročně navyšovat. Je proto otázkou, zda si mohou USA dovolit další nekonečnou válku.

Důležitým faktorem je rovněž vojenská smlouva Venezuely s Bolivií o vzájemné podpoře v případě vnitřního ohrožení i útoku ze strany cizí země. Bolívie je sice vojensky slabší, ale již v současnosti se hlásí početní dobrovolníci na podporu prezidenta Madura. Kromě toho nějaká americká vojenská intervence, či spíše agrese by nebyla ze strany latinskoamerických zemí příliš vítaná. Politická podpora pučistů sluhovskými politiky v EU jako základ pro ozbrojenou agresi na faktech nic nemění. Šedesátá léta latinské Ameriky s vojenskými diktátory vyškolenými v USA jsou dávno minulostí. Spojenci venezuelského prezidenta jsou rovněž Rusko a především Čína, která má společně s Itálií ve Venezuele rozsáhlé investice, neboť se snaží ještě před vypuknutím globální krize realizovat přebytečné americké dolary. V přístupu k Venezuele je každopádně vidět neschopnost, nesamostatnost a podlézavá ubohost převážné většiny evropských i českých politiků, kteří jako slouhové oligarchů dělají pravý opak toho, co hlásají svým voličům.