Rostislav Iščenko
27. 2. 2019 mirnews
Čím víc se protahuje nevyhnutelný proces dokončení nacistické revoluce na Ukrajině, tím horší budou důsledky pro zemi a obyvatelstvo a tím smutnější příklad přátelství se Západem a integrace do EU obdrží světové společenství. Dokud nebude v USA dosaženo vnitropolitického konsenzu (nebo se nepřátelské tábory úplně nezřítí do konfrontace), nebudou s to formulovat strategické základy pro perspektivní zahraniční politiku nové administrativy. Dokud nebude jasno s USA, EU se také zdrží ostrých zvratů. A dva či tři měsíce mezinárodní politické rutiny bude pro dnešní Ukrajinu velmi obtížné přežít.
Každá žena v domácnosti snadno předvídá budoucnost. Například předpoví bez obtíží s přesností na hodinu, kdy zkysne v horkém počasí mimo chladničku ponechaná polévka nebo mléko (opravdové, ne to dnešní). Podobně odborník v oblasti veřejných služeb bez problémů s vysokou přesností určí počáteční dobu technogenické katastrofy ve městě, jehož komunální sítě nebyly od okamžiku jejich vybudování opravovány ani obnovovány.
Všechny tyto předpovědi jsou založeny na znalostech a zkušenostech. Znalost fermentačních procesů nebo odolnosti proti opotřebení komunálních sítí umožňuje tvrdit, že mléko, ponechané v teple, zkysne, a že rozvodné sítě se bez trvalé péče a modernizace rozpadnou. Zkušenosti, které sumarizují podobné případy, umožňují s vysokou přesností stanovit dobu, během níž musí proběhnout příslušné změny.
Současně nepředvídatelná změna vnějších faktorů nemůže zrušit realizaci prognózy, ale je schopna významně posunout její časový rámec. Například prudké ochlazení může zpomalit kysání mléka jedna a půl až dvakrát. A snížení zatížení komunálních sítí v důsledku depopulace nebo deurbanizace může prodloužit životnost komunálních sítí. Nicméně, pokud nedochází k vnitrosystémovým změnám (nástroje začaly být pravidelně opravovány, mléčné bakterie byly zničeny v mléce), může jít jen o odložení ortelu.
Pouze změna jednoho nebo několika faktorů uvnitř systému je schopna odstranit podmínky, za kterých byla prognóza správná. V tomto případě budeme hovořit o transformaci (reformě) systému, v důsledku čehož přestanou fungovat stávající znalosti a zkušenosti, popisující principy jeho fungování. Ve skutečnosti se již jedná o jiný systém, který je třeba posuzovat z jiné pozice.
V historii můžeme vyčlenit opakované rychlé změny vnitřních podmínek existence systému, které vedly k prudké změně její reakce na vnější formy působení. Například Rusko Petra I. a Rusko jeho otce Alexeje Michailoviče jsou dva různé státy, na stejném území a se stejnými lidmi. Zásady státní organizace se v důsledku vnitrosystémových změn (reforem) změnily natolik, že Rusko vyhrálo severní válku v podmínkách mnohem tvrdšího odporu, než byly vedeny předchozí války (Ruskem prohrané) ve stejném směru.
Podobným způsobem nastala ostrá změna vnitřních principů fungování systému za Alexandra II. (ve srovnání s Ruskem Nikolaje I.). Ale tady státní moc, která úspěšně řešila otázky modernizace a obnovy mezinárodních pozic říše, propásla problém prudkého nárůstu politické aktivity sociálních skupin, které nebyly dříve zapojeny do politiky, což nakonec vedlo k revoluci.
Takže vnitrosystémové změny, zaměřené na řešení aktuálního problému, před kterým systém stojí, mohou v procesu řešení jednoho problému vytvořit problém jiný. Přičemž tento další problém může být bezproblémově řešený v rámci nové konfigurace systému, ale i smrtelně nebezpečný pro reformovaný systém.
V zásadě je každý politický systém během reformního období extrémně zranitelný na vnitřní a vnější vlivy. Je to nejnebezpečnější období systému, jelikož rozkládající se staré interakce ne vždy stíhají být nahrazeny novými. Tam, kde dochází k takovému nahrazení včas, nové interakce nebývají dostatečně stabilní, přinejmenším proto, že vždy existují velké a vlivné sociální skupiny, které se chtějí vrátit ke “starým dobrým časům”. Stejně tak existují vždy radikální skupiny, které chtějí urychlit proces “dosažení všeobecného štěstí”. Pro první jsou reformy příliš rychlé a radikální, pro ty druhé jsou příliš pomalé a nedostatečné.
Když se budeme řídit touto teoretickou základnou, pochopit to, co se děje s Ukrajinou a na Ukrajině, je stejně snadné, jako předpovědět kysnutí mléka.
Základním rozdílem mezi Porošenkovým režimem a všemi předchozími je to, že nehledě na přání orgánů a elitních skupin ponechat vše jak bylo za Janukoviče, avšak bez Janukoviče, vstoupila Ukrajina do období reformování své státní struktury. Aspekt, že je tato reforma hluboce reakční a že se ji postmajdanovská moc snaží ze všech sil zablokovat, nemění podstatu probíhajících procesů. Kromě toho, jak je známo z historie (empirická metoda), jakákoli nedokončená nebo včas nevykonaná reforma vytváří revoluční situaci.
Režimy Kravčuka, Kučmy, Juščenka a Janukoviče byly vnitřně stabilní právě proto, že sice mluvily o reformách, ale v podstatě nic neměnily. Ukrajinský stát existoval na základě dělení, přivlastňování a projídání sovětského dědictví. Někomu připadlo víc, někomu méně, ale existující zdrojová základna umožňovala zachovávat sociální stabilitu. Je pochopitelné, že s tímto přístupem se zdrojová základna rychle zmenšovala. Státní moc měla tři způsoby boje s tímto problémem:
• manévrování mezi Ruskem a Západem za účelem získávání ekonomických výhod a preferencí;
• externí půjčky;
• snížení počtu finančních a politických seskupení, připuštěných k dělení koláče.
Poznamenejme, že až do konce roku 2013 i pokud moc nechápala, pak intuitivně cítila důležitost sociální složky, proto se snažila přesouvat hlavní náklady neřešitelných ekonomických problémů nikoli na bedra obyvatelstva (které si to také schytávalo, ale v zásadě byla životní úroveň v hlavním městě a strategicky významných regionálních centrech dostatečně vysoká, a na jiných místech snesitelná), ale na bedra rozkulačovaných oligarchických skupin. Přerozdělování vlastnictví rozkulačovaných umožňovalo dočasně uspokojovat potřeby systému. A pak přicházela řada dalších.
Za těchto podmínek se prudce zvyšovala cena přístupu podnikatelů k moci. Pouze účast na moci poskytovala záruku (i když ne úplně) před rozkulačováním. Od doby pozdního Kučmy se systém rychle evolucionoval směrem ke koncentraci moci a majetku v rukou jedné skupiny. Je to dobře ilustrováno důsledným formováním a následným rozpadem “rodin” Kučmy, Juščenka a Janukoviče.
Nebýt vnějšího vlivu, vyjádřeného v organizaci majdanů, systém vytvořený ještě za Kučmy byl natolik stabilní, aby zajistil vítězství klanu Kučmy nad ostatními oligarchickými klany, soustředění veškeré moci a majetku v jedněch rukou. Výsledkem by bylo okamžité vymizení možnosti řešení sociálních rozporů prostřednictvím rozkulačování “cizích” (prostě by už nebyly) a lavinový nárůst revoluční krize. Nakonec by byl vládnoucí klan roztržen levicovými a pravicovými populisty, kteří by mezi sebou zahájili válku za právo řídit Ukrajinu.
Tento vývoj událostí byl možný i za Juščenka, i za Janukoviče. Pouze vnější zásah do procesu přirozeného vývoje ukrajinského systému “ekonomiky pirátství” (zabavil/rozdělil/zkonzumoval), podmíněný začátkem geopolitického (globálního) útoku USA na Rusko, vedl k postupným výměnám vedoucího klanu. Inspirovány zvenčí a maskovány revolučním vystoupením, vedly tyto přesuny k urychlenému vyčerpání omezených zdrojů systému v průběhu stále dalšího přerozdělování, ale také ke zhoršení kvality řízení v důsledku výměny celých vrstev byrokracie, jejíž loajalita byla zpochybňována novým režimem.
Rychlé snižování zdrojů a ztráta flexibilních manažerských dovedností zase vedly k dalšímu zvýšení ceny moci (zejména postu prezidenta) na principu, že “vítěz dostane všechno”, a také k zachování jediné metody v arzenálu protichůdných stran – potlačení oponenta brutální silou.
Vzhledem k tomu, že rozložené silové struktury nemohly být považovány za spolehlivou sílu, získali hodnotu nesystémoví bojovníci.A vzhledem k tomu, že bojovníky cílevědomě vychovávaly a vzdělávaly nacistické organizace a strany, vyrostla i jejich vnitropolitická váha (nikoli v souvislosti s poptávkou voličů, ale kvůli závislosti elity na jejich službách). Právě proto byli nacističtí bojovníci po celou dobu vlády Janukoviče podporováni a financováni mocí málem aktivněji, než opozicí.
To také je klíčový aspekt. Už od počátku vlády Janukoviče režim prakticky vyčerpal metody legální nadvlády a začala se připravovat k používání metoda teroristické správy. Důvod je jednoduchý – vnitřní zdroje se kvůli různým majdanům vyčerpávaly rychleji, než se očekávalo, a získání vnějších zdrojů bylo omezeno nemožností dalšího provádění politiky “více vektorů”. Od počátku prvního desetiletí tohoto století byla otázka volby “s námi nebo proti nám” tvrdě nastolena jak Ruskem, tak i Západem.
Manévry Janukoviče, který se snažil ponechat otevřené obě cesty, jen odkládaly rozuzlení, ale nerušily je. Pokud by zůstal u moci, stejně by podepsal dohodu o přidružení (vyžadoval to princip rovnováhy, na němž byla založena ukrajinská zahraniční politika), a poté byl nevyhnutelný přechod k teroristické správě, která se spoléhala na neoficiálních nacistické “eskadry smrti”, působící v kontaktu se zvláštními službami a ministerstvem vnitra. A pak by to mělo stejně za následek sklouznutí do občanské války, avšak za horších podmínek, než jsou ty stávající, protože Janukovič by si zachovával moc nad Donbasem a Krymem.
Tvrdost konfrontace finančních a politických skupin v boji za zdroje a vyčerpání legálních metod politického boje vedlo k tomu, že Janukovič byl svržen silou. Z tohoto důvodu byly za pomoci Západu paralyzovány a rozloženy silové struktury, zatímco nacisté byli naopak strukturováni, organizováni, ozbrojeni a legalizováni.
Převrat v únoru 2014 se stal okamžikem bifurkace. Za prvé, ukrajinská multivektorová strategie zahraniční politiky byla pohřbena navždy. Za druhé, byl katalyzová proces počátku občanské války. Za třetí, vláda byla nucena zříci se monopolu na násilí ve prospěch nacistických “eskader smrti” nebo, jak byly nazývány na Ukrajině, “dobrovolnických” a “teritoriálních” praporů, které se časem včlenily do národní gardy a OSU a které se staly jejich nejmotivovanějšími a nejbojeschopnějšími složkami.
Tím, že se nacisté formálně stali “bezpečnostními silami”, se jejich podstata nezměnila. Na Ukrajině proběhla “noc dlouhých nožů” naopak. V Německu Hitler nedovolil útočníkům, aby ovládli armádu, díky čemuž, s oporou armády, “zředil” útočníky. Na Ukrajině se útočníci stali armádou, ministerstvem vnitra a bezpečnostními službami, protože bezpečnostní síly byly ještě před převratem tak rozloženy, že nejenže nedokázaly vnutit svou vůli orgánům (jak to udělali němečtí generálové), ale dokonce prostě čelit nacistům organizovaným odporem. Ukrajinské bezpečnostní síly kapitulovaly před nacisty a samy se nacifikovaly.
Právě proto, jak bylo uvedeno výše, se režim Porošenka zásadním způsobem liší od těch předchozích. Chtěl by žít podle stejných pravidel jako Janukovič, ale nemůže. Osvobození nacisté, jimž vláda nemůže čelit ani s pomocí silových struktur (jsou nacifikovány), ani s pomocí levicové politické alternativy (je zlikvidována), se chtějí nejen podílet na moci ve vedlejších rolich bez předchozí dohody, ale reformovat celý systém podle sebe. Oligarchické skupiny, které kontrolují nejvyšší státní posty a parlamentní frakce, odolávají takové reformě, protože v jejím důsledku ztratí přístup k politickým pákám, které zajišťují jejich finanční a hospodářskou moc. Ale, jak bylo zmíněno výše, nazrálá a včas neprovedená reforma vytváří podmínky pro revoluci. V našem případě pro nacistickou revoluci.
Ukrajinská elita si sama vypěstovala a odchovala nacisty, sama, kvůli svému komfortu, odstranila z politické arény všechny alternativní politické síly, sama jim předala do rukou kontrolu nad bezpečnostními silami. Zároveň je ukrajinská elita rozpolcena a ve svém vzájemném smrtelném boji o moc se neustále uchyluje ke službám týchž nacistů.
Za těchto okolností nejde o to, zda nastane další státní převrat, který bude znamenat poslední etapu nacistické revoluce, ale o to, kdy k němu dojde a kdo sjednotí nacisty a postaví se do čela nového režimu.
A zase, hned po převratu je nevyhnutelná občanská válka na celé Ukrajině. Jak vidíte, schéma “oligarchové-nacisté-občanská válka” funguje v různých formách a kombinacích, avšak v jakékoliv verzi (od Kučmy po Porošenka). Jediným rozdílem je, že Kučma mohl ještě nějakou dobu “vést postaru”, ale Porošenko už nemůže. To znamená, že pohyb od oligarchického vládnutí, přes nacistickou diktaturu až po občanskou válku je organickou vnitřní podstatou systému, který nelze změnit, stejně jako je nemožné přimět polévku nezkysnout v horku. Bylo by možné změnit situaci na úkor vnějšího zásahu, ale takový zásah vyžaduje mobilizaci příliš velkého množství zdrojů, což si v podmínkách nevyčerpané globální konfrontace ani Rusko, ani USA, ani EU nemohou dovolit.
Zde je na čase si vzpomenout na minský mír. Všem je jasné, že zpočátku byl neuskutečnitelný, a proto není mnohým jasné, proč se měl uzavírat.
Minsk vytvořil podmínky, ve kterých světové společenství (dohody jsou stvrzeny rezolucí Rady bezpečnosti OSN) požadovalo, aby se nereformovatelný systém reformoval. Přičemž reforma požadovaná Minskem je pro Ukrajinu jedinou příležitostí přežít jako stát a nezřítit se do propasti občanské války.
Víme ale, že systém nemá vnitřní zdroje pro provádění ustanovení Minsku. Stejně tak víme, že nikdo není ochoten poskytnout systému vnější zdroje, které jsou nezbytné pro reformu. V této situaci je Ukrajina již tři roky politickým bolehlavem a zdrojovou černou dírou našich západních přátel a partnerů, kteří tento režim vytvořili a jsou za něj odpovědní.
Chápou, čím všechno na Ukrajině skončí (a bude to děsivé), chtějí oddálit nepříjemný okamžik. Ale oddálit okamžik je možné pouze tehdy, když se bude investovat do projektu stále více a více peněz. Investovat do odsouzeného projektu nechtějí. Ukrajinské provokace, které mají učinit z Ruska stranu konfliktu a přenést na ně odpovědnost za Ukrajinu, nedosahují svého cíle. Kvílení “nezištných” “patriotů” z opozice o nutnosti urychleně zachránit bratrský národ z neštěstí (je třeba předpokládat německý, který musí vynakládat peníze na udržení Ukrajiny) také.
Čím víc se protahuje nevyhnutelný proces dokončení nacistické revoluce na Ukrajině, tím horší budou důsledky pro zemi a obyvatelstvo a tím smutnější příklad přátelství se Západem a integrace do EU obdrží světové společenství.
Odmrštit to není možné, ale také unést to nejsou schopni. Hlavní přece je, že, ať posíláte do Kyjeva peněz jakékoliv množství a bez ohledu na to, jak moc jej podporujete, oklamat objektivní historické procesy nelze. Jakmile lékař řekl do márnice, znamená to do márnice. To už pochopil i Kyjev, proto tam v posledních několika měsících narůstá hysterie a proto dokonce i ti nejnadšenější optimisté čekají převrat každým okamžikem. To pochopili i v Evropě a využili trumpovskou přestávku v americké zahraniční politice, aby zastrčili ukrajinský problém někam na desáté místo ohledně priority.
Dokud nebude v USA dosaženo vnitropolitického konsenzu (nebo se nepřátelské tábory úplně nezřítí do konfrontace), nebudou s to formulovat strategické základy pro perspektivní zahraniční politiku nové administrativy. Dokud nebude jasno s USA, EU se také zdrží ostrých zvratů. A dva či tři měsíce mezinárodní politické rutiny bude pro dnešní Ukrajinu velmi obtížné přežít.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
