Rozhovor s Lenkou Procházkovou
15. 1. 2019 ParlamentníListy
Jste signatářka Charty 77, za minulého režimu jste nemohla psát a živila se uklízením. Letos budeme slavit třicet let od sametové revoluce. Co to pro vás znamená?
Za minulého režimu jsem patřila k autorům, jejichž díla vycházela jen v samizdatu. V současnosti jsem na tom opět dost podobně. Knihy sice vydávat zatím mohu, ale mé články, politické komentáře a fejetony se objevují jen na alternativních webech. Pokrok je v technice, díky internetu mám větší okruh čtenářů než v mládí. Nicméně mnozí z těch, co se mnou kdysi psali pro samizdat nebo jej vyhledávali jako vzácné koření, pokládají dnešní alternativní média za cosi nepatřičného. Jejich polistopadové nadšení, že cenzura byla zrušena, vyprchalo. Dokonce i mnohé současné politiky svoboda myšlení leká, a proto by chtěli, aby se informace a názory šířily kontrolovaně a pouze v určených mantinelech. Na pravdu však nikdo nemůže mít copyright, protože pravda je ustavičné hledání. Není to koupel v dezinfekcí vonícím bazénu, spíš je to plavání v divoké řece. Takže já jsem ráda, že to, co jsem se v mládí naučila, jsem schopná používat i v pokročilejší fázi života.
Dodnes se diskutuje o tom, jak by Česká republika vypadala, nebýt privatizace a rozkrádání státního majetku těmi, kteří byli v devadesátých letech takzvaně „u toho“. Jaké otázky z té doby podle vás nejsou dořešeny? Měli bychom se některými zabývat?
Otázku kladete v množném čísle. Ale kdo patří do té množiny, kdo je to MY? Těch pár televizních odborníků na cokoliv, kteří se na obrazovce střídají jako apoštolové na točně orloje? Ti ale občany ani stát nereprezentují. Pod pojem MY nepatří ani mnozí zástupci politických stran, kteří už dávno rezignovali na práci prospěšnou celku. Ti všichni, včetně dalších kategorií lidí využívaných jako převodové páky při usměrňování a odkloňování finančních toků, jsou dnes NÁMI znovu vnímaní jako ONI. A nad nimi jsou další ONI. Takže by bylo na místě onikání. JIM je jedno, co si MY myslíme, čeho se bojíme a v co ještě – aspoň někteří – věříme.
Řeknu vám jeden důkaz a příklad za všechny. Když jsem před lety se skupinou stejně odhodlaných lidí varovala před chystaným podvodem nazvaným církevní restituce, podařilo se nám rozšířit zatajované informace mezi širokou veřejnost a získali jsme obrovskou podporu. Nebudu tu kauzu rozebírat, protože pořád ještě cítím hněv kombinovaný s úžasem. Ten úžas plynul z poznání, že se nám tehdy podařilo v odporu proti nemravnému zákonu téměř sjednotit národ. Ale ONI a další ONI nad nimi ten podvod stejně prosadili. A Ústavní soud jim to odklepl. Kdyby existovalo obecné referendum, prohráli by ONI. To byl ale jen viditelný vrcholek ledové kry, ukázka toho, že lid, zakotvený v Ústavě jako zdroj veškeré moci, je ve skutečnosti jen zdrojem financování cizích záměrů. Platíme armádu, která stát neubrání, platíme školství, které už z druhé generace našich dětí vyrábí bioroboty, platíme veřejnoprávní média, která do svého sterilního bazénku pouští jen šlapače vody…
To nejsou nedořešené problémy naší v uvozovkách stále mladé demokracie, to je postupná proměna v jiný druh totality. Naštěstí si to lidé, kteří nemyslí jen na sebe a své místečko na výsluní, už začínají uvědomovat a snaží se vyhledávat si informace o stavu země a světa i z jiných zdrojů než z mainstreamu. Máme v tom praxi z minulého režimu, pouze ta technika je pokročilejší. Samozřejmě i metody inkvizice jsou pokročilejší. Kdyby se tátův film Ucho natáčel dnes, jmenoval by se spíš Oko.
Co jsme od roku 1989 jako Češi a Slováci z vysněných věcí zapomněli, i když jsme si je přáli, protože jsme je neměli?
Na tak zobecňující dotaz nedokážu najít odpověď. Takže jenom pár postřehů. Pozoruji, že v období těch třiceti let se rozvolnily a mnohdy zničily rodinné vazby, že naše někdejší schopnost hlubokého přátelství je dnes stále vzácnějším úkazem, že mnohdy ztrácíme i schopnost empatie… jinak řečeno, stáváme se osamělejšími a tudíž křehčími bytostmi. Propast mezi generacemi asi nikdy nebyla hlubší, nicméně na Slovensku a v menších městech a obcích Moravy ta tendence k atomizaci společnosti pokračuje pomaleji. Minulý režim chtěl každého člověka vychovat pro službu kolektivu-celku, což v zásadě není špatná myšlenka. Ale protože to chtěl, spíše musel, udělat rychle, používal násilné metody, čímž probouzel přirozený odpor. Hlásal solidaritu, ale myslel tím poslušnost: drž jazyk za zuby, makej a dožiješ se třeba i ráje na zemi nebo alespoň tvoje děti. S neposlušnými jednal jako s nepřítelem. A protože se tím netajil, každý člověk si mohl vybrat, kam se zařadí.
Povaha člověka vždy předurčuje jeho osud. Po takzvaném Velkém listopadu se o solidaritě a poslušnosti přestalo mluvit, všichni jsme byli ujišťováni, že jsme na startovní čáře. Akorát, že někteří vyběhli pěšky a jiní měli předjednané spřežení. Mnozí z nás si ale ani nevšimli, že probíhá nějaký závod a pochopili to až tehdy, když skončil, a jejich závod, továrna a tak dále, ukončil provoz. Nebo se změnil v kolečko zařazené do soukolí řízeného ze zahraničí. Při kácení lesa samozřejmě létají třísky. Jenomže kácet zdravý les udržovaný dvěma generacemi není z hlediska celku, natož třísek, žádným vítězstvím. Když jsem jako mladá holka podepsala Chartu, nebylo to proto, že bych odmítala ideály socialismu. Odmítala jsem ale metody, jimiž režim znásilňoval svědomí lidí a činil z nich pokrytce a přitakávače pro svou vlastní zbabělost.
V průběhu listopadu 1989 jsem doufala, že ten humanistický socialismus dokážeme uskutečnit, protože historicky jsme k němu měli ze všech států takzvaného východního bloku nejblíže. Návrat ke kapitalismu mi připadal jako krok zpátky. O globalizaci jsem tehdy téměř nic nevěděla. Dnes jsem …. …. …. ….
