Porošenko vypouští džina z lahve

Bohemista a spisovatel PhDr. Mojmír Grygar, PhD.

Mojmír Grygar
8. 1. 2018
1. Prohlášení Ministerstva zahraničí České republiky o tom, že ukrajinský zákon rehabilitující ukrajinské vojenské organizace, které pod patronací německé armády bojovaly proti Sovětskému svazu, je vnitřní záležitost Ukrajiny, hrubým způsobem porušuje právní, historické a morální principy, na nichž stála jednota všech států protihitlerovského spojenectví, pozdější základna a záruka poválečného uspořádání Evropy a světa. 

Československo, které bylo první obětí Hitlerova Drang nach Osten, tažení na východ, se od počátku války podílelo na boji proti nacistickému Německu. Za tuto účast zaplatilo ztrátou 365 000 občanů, to znamená, že válku nepřežilo 3,51 % obyvatel. Tento počet obětí je ve srovnání s jinými zeměmi válečného konfliktu vysoký, uvážíme-li, že například koeficient ztrát Japonska, které nese podstatnou část viny za válečné krveprolití, je 3,61 % , tj. jen o desetinu procenta vyšší. Z menších evropských zemí Nizozemí ztratilo 2,37 % a Belgie 1,04 % obyvatel (připomeňme, že tyto státy postavily dobrovolnické divize SS, které až do konce války bojovaly po boku Hitlerových armád). Seznámíme-li se s počtem obětí dvou západních velmocí, o nichž se ví, že nesly mimořádnou tíhu válečných operací, budeme překvapeni, že podíl padlých obyvatel Britanie (38,4 %) nedosahuje ani 40 % padlých Čechů a Slováků, zatímco poměr padlých amerických vojáků (0,32 %) ) tvoří pouze 11,28 % obětí v naší zemi. Počet obětí samozřejmě nevystihuje míru utrpení zemí postižených válkou, ani podíl civilistů (u nás to byla naprostá většina). Na začátku války, kdy Německo ovládlo téměř celé území Evropy, byly již na stole plány konečného řešení české otázky (likvidace, přesídlení, germanizace). 
Emil Hácha o těchto plánech samozřejmě věděl a že nebyl s to ve vhodné chvíli odstoupit (nabízely se zdravotní důvody) a že naopak podepisoval neuvěřitelně devótní prohlášení adresované samému Hitlerovi, svědčí o ztrátě osobní cti a studu. Proč se tu zmiňuji o pokusech rehabilitovat Háchu, Tisu i některé další české a zejména slovenské politiky za jejich kolaboraci s nacisty? Protože tato otázka úzce souvisí s aktuální rehabilitací ukrajinských válečných zločinců. Skutečnost, že se Hitler rozhodl přesunout konečné řešení české otázky až do vítězné budoucnosti, nebylo dáno jeho velkorysostí, ale pragmatickými důvody – nacisté potřebovali průmyslový i zemědělský potenciál Českých zemí zapřáhnout do svého plánu totální války. Domníval-li se Hácha, že Hitler ušetří Čechy, budou-li loajální vůči Třetí říši, budou-li ochotni podílet se na výstavbě Nové Evropy, jak se zpočátku domníval i Jaroslav Durych, byl mírně řečeno naivní, omezený, krátkozraký. 
Český ministr zahraničí svým prohlášením toleruje hrubou falzifikci výsledku války a nebere v úvahu, že Porošenkova rehabilitace banderovců, právě tak jako vyprovokovaný konflikt s ruskou pohraniční stráží a následné vyhlášení válečného stavu je motivována průhledným důvodem – zlepšit svou pozici před prezidentskými volbami. Vypustil nebezpečného džina – domácí Hitlerovy spojence zapřáhl do káry svého osobního zájmu. Přestože banderovci tvoří v ukrajinské populaci statisticky nevelkou část, jejich reálná síla je v schopnosti prosazovat své cíle terorem a oživovat stará traumata – antisemitismus, nenávist k Rusům, Polákům a ke každému, kdo se jim postaví do cesty. V době kyjevského povstání se ukázalo, jakou moc mají jejich dobrovolnické ozbrojené prapory, Azov, Dněpr a další, financované oligarchy, otevřeně se hlásící k fašismu svých otců a dědů. Z trojice nejbohatších oligarchů v zemi krajní pravici bezvýhradně podporoval Ihor Kolomojskyj; jeho dobře placení dobrovolníci–žoldnéři bojovali proti separatistům v Donbasu (za každého zajatého povstalce dostávali odměnu 10 000 dolarů) a je veřejným tajemstvím, že tento bos, držitel tří pasů (ukrajinského, izraelského a kyperského), neváhal rozšiřovat svou hospodářskou a politickou moc pomocí vydírání a násilí.
2. Kdo sleduje, byť z povzdálí, vývoj politických a hospodářských poměrů na Ukrajině, ví že tam nejde o demokratické hledání východiska z chronické krize, ale o skličující podívanou na zápas o moc mezi hrstkou nejbohatších mužů a klanů. Mnozí z nich – Porošenko, Kolomojskyj nebo Achmetov a další, využili svého místa v sovětské stranické elitě, věrchůšce, k tomu, aby se při rozpadu státu dostali k neuvěřitelnému bohatství. Dnešní boj o moc na vrcholu ukrajinské politiky připomíná drsné příběhy mafiánských kmotrů, kdy jeden šéf klanu nevybíravě napadá ostatní. Platí zákon pěsti – kdo z koho. Zatím vítězí Porošenko – podařilo se mu zneškodnit Saakašviliho, odsouzeného v Gruzii za korupci; najal si ho jako protiruského experta, udělil mu vysokou státní funkci, ale nevděčný kamarád z elitní sovětské školy se mu vymknul kontrole a musel být složitě pacifikován. Prezidentovi se podařil i další husarský kousek – vyřadil ze hry i Kolomojského, mimořádně cynického bose, majitele dolů, strojírenských závodů, bank, pozemků, praporu Dněpr, guvernéra v Dněpropetrovsku. Jakmile tento protivník začal křížil jeho zájmy, dostal se do hledáčku státní policie, byl obviněn a před vězením se uchýlil do Švýcarska, kde teď sídlí ve vile na břehu Ženevského jezera (nota bene jen pár kilometrů od rezidence našeho Bakaly). Třetí kauza se týká Nadji Savčenkové, vojenské pilotky, jejíž dráha opsala neuvěřitelný oblouk – v roce 2016 ji moskevský soud odsoudil za vraždu dvou ruských novinářů k 23 letům vězení, po dvou měsících ji Putin amnestoval a propustil; v Kyjevě jí Porošenko udělil titul Hrdiny Ukrajiny, ale její pobyt na svobodě trval jen krátce – po 22 měsících ji za protivládní činnost hraničící s terorismem zatkli a odsoudili. Uvedené kauzy jsou jen malou ukázkou toho, jak se na Ukrajině již od památné oranžové revoluce, která vynesla do čela země Tymošenkovou a Juščenka (připomene dnes někdo, že oba byli vzápětí obviněni a odsouzeni za zpronevěru?), dělá politika. Nad prezidentem Janukovičem, který se životním stylem ničím nelišil od ostatních oligarchů, se začala stahovat mračna za jeho úsilí nezpřetrhat korektní vztahy s Ruskem. Po rozpadu Sovětského svazu a po letech divoké rvačky o moc země upadla do chronické hospodářská krize. (Na Krétě jsem se před lety seznámil s ruskými a ukrajinskými sezónními dělníky, kteří si stěžovali, že vláda není s to vyplácet jejich rodičům penze a že doma nemohou najít práci.) Nedivím se bohatým západním podněcovatelům barevné revoluce v Kyjevě, že jim nedalo mnoho práce zorganizovat Majdan a že také nebylo nesnadné násilně svrhnout proruského prezidenta. Západním sudičkám, které se s radostí sjížděly do Kyjeva a sebe i davy opájely demokratickými frázemi, nevadilo, že sesazení Janukoviče neproběhlo v souladu s ústavou. Nevadilo jim, že rozvášněný dav nečekal na výsledek plánované schůzky tří zahraničních ministrů s prezidentem, která měla potvrdit předčasné volby. Nemohu zapomenout na televizní záběr, jak jeden ze vzbouřenců, mávající kalašnikovem, tento záměr za nadšeného povyku davu překazil a proklel. Byli to především stoupenci ultrapravicových skupin, kteří dali násilí přednost před volbami. Jednali v duchu Banderovy zásady – cesta ke svobodě se musí prostřílet, vintovka poráží volební urnu. Masarykova sentence – státy se udržují metodami, které stály u jejich zrodu, – plně platí o dnešním režimu na Ukrajině.
3. Dnes již jsme daleko od Majdanu, kouř spálených pneumatik dávno vyprchal, vláda v Kyjevě se už několikrát změnila, přišli noví politici a zase odešli (do dějin vešel výrok jednoho z nich, Jaceňuka, který se v rozhovoru naklonil ke kancléřce Merkelové a spiklenecky prohlásil – „vždyť nás, Němce a Ukrajince, přece spojují bohaté zkušenosti s ruskou okupací“), tu a tam se střílí, i v parlamentě, v Oděse Kolomojského žoldnéři upálili 50 odpůrců, Kyjev pořád není s to dát vzbouřencům v Donbase autonomii, jak přikazuje jedna z podmínek Minské dohody, válka na východě pokračuje bez náznaku smírného konce, hospodářství se od Majdanu nepozvedlo, nezaměstnaných je téměř deset procent, inflace se blíží 14 % a podíl černé ekonomiky dosahuje až 45 %. Za čtyři roky, které uplynuly od Majdanu, se situace nezlepšila. Ukrajina v roce 1990 dosahovala životní úrovně Polska – dnes se stala druhou nejchudší zemí Evropy. Podle Světové banky firmy a společnosti ovládané politiky kontrolují čtvrtinu bohatství v zemi – ve skutečnosti nejde o střet zájmů mezi politiky a podnikateli, ale o přímé spojení moci a peněz. 
Západní státy, které štědře podporovaly vzpouru na Majdanu, někdy se raději dívají stranou, aby neviděly, jak se možnosti demokratického řešení vnitřních i zahraničních problémů Ukrajiny ztrácejí kdesi v nedohlednu. Důvod této slepé uličky se dá zredukovat na jednoduchou rovnici – dnešní vládcové v Kyjevě vědí, že jejich hlavním cílem je udržovat doutnák války s Ruskem v suchu u sudu prachu, naproti tomu zlepšení hospodářské situace, potírání korupce, boj s kapitalismem kámošů (crony capitalism), kulturní a životní podmíny menšin – především ruské, ale také polské, maďarské a rumunské (s výjimkou tatarské) – je až někde na druhém a třetím místě. Všechno je podřízeno zájmům ukrajinských nacionalistů. Markantně to dokládá školský zákon z roku 2017, který omezením možnosti výuky v mateřském jazyce početných menšin porušuje základní lidské právo a stává se pochybným nástrojem ukrajinizace země. Také nedávné prohlášení autonomie ukrajinské pravoslavné církve, jež porušuje tři sta let trvající jednotu s moskevským patriarchátem, potvrzuje směřování Porošenkovy vlády – zatarasit cesty k dorozumění a spolupráci různých skupin obyvatelstva, a to dokonce i v oblasti, která má být nadřazena nad dočasné politické zájmy. V článku uveřejněném v The New York Times – Boj o Ortodoxii (4. ledna) – je položen důraz nejen na otázky teologické, ale také na postavení kněží a dělení majetku. Budou popové, odmítající podřídit se patriarchovi v Istanbulu, vyháněni z klášterů a chrámů, budou souzeni a zavíráni?
4. Nejsem si jist, zda začátek nebezpečné cesty rehabilitace válečných zločinů ukrajinských nacionalistů nutno připsat na účet „přidružených škod“ Majdanu, nebo zda nešlo o hlavní cíl – o oživení a posílení antiruských nálad jako součásti dlouhodobé přípravy Ukrajiny, nástupiště útoku proti Putinovu Rusku. O válečných zločinech banderovců se taktně mlčí. Přitom nejde o ojedinělé výstřelky několika fanatiků, ale o Němci vyzbrojené a v Polsku a v Bavorsku vycvičené vojenské oddíly, které působily ještě před začátkem plánu Barbarosa na sovětském území a které se v letech 1943–1944 v týlu německé armády dopouštěly etnických čistek genocidního rozměru. Ve Volyni a ve východní Haliči padlo na 100 000 Poláků, Židů, Rusů, ale mezi obětmi byli i Ukrajinci, Češi, Arménci i další nepohodlné menšiny. Našemu Ministerstvu zahraničí by neměly scházet dokumenty o tom, jak banderovci ve spolupráci s SS a Vlasovovými dezertéry vypálili a srovnali se zemí dvě české vesnici na Volyni. Náš ministr by měl vědět, že právě z Volyně se do Svobodovy armády přihlásilo 12 tisíc mužů a žen, kteří dobře věděli o tom, jak banderovci pálili za živa obyvatele Českého Malína. Není vyloučeno, že se mezi Porošenkem rehabilitovanými banderovci najde i penzista, který byl účastníkem tohoto zločinu a rozpomene se na to, jak kdysi házel granáty na doškové střechy. 
Ukrajinští politici, jak říká holandské přísloví, foukají z úst současně studené i horké. Porošenko se ve varšavském Sejmu omluvil za masakry proti Polákům, ale již ve dnech, kdy se v Kyjevě na Náměstí nezávislosti začaly srocovat davy, prohlásil, že je na čase vrátit bojovníkům Ukrajinské povstalecké armády jejich čest, uznat jejich zásluhy v boji proti bolševismu („vojáci UPA jsou příkladní ukrajinští hrdinové a vlastenci“). Buď, anebo – buď se Banderovy, Melnikovy nebo Šuchevičovy oddíly dopouštěly v týlu wehrmachtu válečných zločinů, nebo jejich zabíjení bezbranných lidí prohlásíme za akt spravedlivé msty, za příklad obětavého vlastenectví. Tertium non datur. Nic třetího neexistuje.
V této souvislosti je třeba se vrátit k obsazení Krymu, protože tato otázka je neustále a bez důkazů předkládána jako očividné porušení mezinárodního práva. Neustále se opakuje polopravda o Krymu jako nedělitelné části Ukrajiny, ale neuvádí se, že poloostrov dobyla ruská vojska na Osmanech na konci 18. století a že připojení Krymu a ruského Donbasu k Ukrajině bylo zřejmě osobní věcí Nikity Chruščeva, který se chtěl omluvit za to, že v 30. letech vedl na Ukrajině kampaň proti kulakům. 
Zdůrazňuje se deportace krymských Tatarů na podzim 1944 (tehdy ještě zuřila válka) do Střední Azie, ale nehovoří se o tom, že statisíce Tatarů kolaborovali s nacisty a v dobrovolnických oddílech bojovali po boku SS. Dezertéři zasluhovali smrt, deportace byla pro ně vlastně omilostněním. Skutečnost, že Stalin rozhodl vysídlit všechny Tatary, i ty loajální, odpovídá jeho diktátorským móresům. Porošenkův zákon o rehabilitaci všech bojovníků povstalecké armády bez ohledu na to, do jaké míry se kdo podílel na masakrech na civilních obyvatelích, není tak odlišný od Stalinových paušálních ukazů, jak by se na první pohled zdálo.

5. Pamatuji si, že v době, kdy vrcholily protesty davu na Majdanu, v Lidových novinách vyšel článek Ondřeje Klípy, který charakterizoval dobře zorganizovaný davový protest jako hvězdnou hodinu zrodu ukrajinského národa. V rozporu s tím, co jsme se dovídali odjinud, prý nešlo o protirusky zaměřený protest, ale o přechod od národa vymezeného jazykově a etnicky k národu politickému, který všechna národnostní i náboženská společenství sjednotí do jednoho celku. Nevím, zda takové pojetí Majdanu nebylo spíš plodem záměru, aby se čeští čtenáři příliš neznepokojili hořícími pneumatikami a výstřely na obou stranách barikád. Nelze však popřít, že každý, kdo se seznámil s dokumentací Majdanu, nemohl přehlédnout hlasitou a nabubřelou přítomnost příslušníků a příznivců Banderabewegung, jak Němci označovali Banderovy bojovníky v jednotkách SS. Buď jak buď, události během povstání i po něm ukázaly, že vlády v Kyjevě se krok za krokem vracely k národu vymezenému státní mocí a etnickou i náboženskou jednotou. O čem jiném svědčí Porošenkovo předvolební heslo: Armáda – Jazyk – Víra ? Nezahrnují tyto symboly to, za co bojovali ukrajinští nacionalisté vedení Banderou, Šuchevičem, Melnikem, Stockým? Nejsme dnes svědky toho, co se stalo po rozpadu Sovětského svazu napůl skrytým, napůl hlasitým příznakem revize výsledku druhé světové války? Banderovi a Šuchevičovi se pokoušel vzdávat čest již Juščenko, hrdina oranžové revoluce, ale byl to teprve Porošenko, kdo těmto lidem obtíženým válečnými zločiny vystlal červeným kobercem cestu do Ukrajinské síně slávy. Když se těmto válečníkům dostává místo v národním společenství, je zřejmé, že někdo z něho musí vypadnout. Jsou to především Ukrajinci, kteří bojovali proti Hitlerovi v řadách sovětské armády, lidé nepohodlní, kteří si váží svých ruských bratří a odmítají stát se nástrojem bratrovražedné války.

Bandera, od mládí postižený sadomasochistickou úchylkou, považoval terorismus za základní součást boje za národní svobodu. Jakýkoli atentát, jakýkoli masakr ospravedlňoval příkořím, kterého se na Ukrajincích dopouštěli Poláci, Rusové i lidé jiných národností. Vlastenectví však nemůže být tou nejvyšší hodnotou, která přesahuje obecné zákony, na nichž stojí každé lidské společenství. Jan Kollár před dvěma sty lety prohlásil: „Zvoláš-li Slovan, nechť se to ozve člověk!“ Zvoláš-li Ukrajinec, má se ti ozvat Taras Bulba, který šel na Tatary, aby přinesl domů lebku jednoho z nich jako důkaz, že již může být přijat mezi bojovníky svého kmene?

6. Tři ukrajinské příklady Kunderova smíchu dějin. – Když se Porošenko zúčastnil jako představitel Ukrajiny oslav 70. výročí vylodění spojenů v Normandii, reprezentoval vlastně nejen ukrajinské vojáky bojující v řadách sovětské armády, ale také banderovce, bojovníky v řadách německých jednotek SS. – Na fotografii ukrajinské venkovské ženy, která se objevila v tisku v době povstántí na Majdanu, bylo vidět, že má na krku ozdobu ve tvaru hákového kříže. Když se jí host z Izraele zeptal, co to má znamenat, žena bez váhání odpověděla, že je to ukrajinský lidový ornament. – V opakovaných prohlášeních kyjevské vlády stojí, že Ukrajina se nikdy nevzdá nároku na Krym. Vzhledem k tomu, že Rusko, ať již bude v jeho čele Putin nebo kdokoli jiný, se nemůže vzdát území, které má pro jeho obranu zásadní význam, jakékoli nároky Kyjeva na poloostrov nemají žádnou šanci. Pokud tedy ukrajinská vláda bude trvat na Krymu, může se jej zmocnit pouze válkou. Protože ji sama vést nemůže – rozklíženost její armády se ukázala neschopností obnovit státní svrchovanost na nevelkém území ovládném vzbouřenci (připomeňme, že Kolomojskij vypsal cenu 10 000 dolarů za každého zajatého separatistu) –, musí usilovat o to, aby spojenci zahájli s Ruskem válku. Existence kyjevské vlády se tak zakládá na permanetní válečné propagandě. Nikdo nepochybuje o tom, že kdyby k válce došlo, byla by to válka atomová, absolutní, strhávající jeden stát za druhým do svého ohnivého jícnu.

7. Pohled na dnešní Ukrajinu vzbuzuje smíšené pocity. S lítostí se ptáme, jak je možné, že země bohatá přírodními zdroji i schopnými lidmi, není s to zajistit občanům slušné životní podmínky. Jak se stalo, že po rozpadu Sovětského svazu bohatství země rozchválila hrstka lidí tvrdých loktů a nevybíravých způsobů? Jak je možné, že země se již třicet let potácí od deseti k pěti, zatímco nacionální, politické, ideologické, náboženské vášně zas a znovu vytvářejí přehrady mezi lidmi, zas a znovu vyvolávají z podvědomí stará traumata, předsudky, strašidla? Jak je možné, že osobní zájmy hrstky oligarchů–politiků, způsobují, že síla „zbraní, jazyka a víry“ nahrazuje heslo, které před lety vyslovili skuteční ukrajinští, polští a ruští vlastenci: „Žádat o odpuštění a odpouštět!“

6.1.2019