Pokud se Zdeněk Zbořil a Eric Best nevrátí na obrazovky ČT, je její vyhlašovaná nestrannost jen cynickým vtipem

Lubomír Man
19. 1. 2019
„Česká televize poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře“, praví se v kodexu České televize a na místě jiném se v něm vyhlašuje: „Česká televize si musí zakládat na otevřenosti, nestrannosti a nezávislosti“ A jen malý kousek dál se ve stejném kodexu dočtete: „Česká televize přispívá k vytváření prostoru slova, myšlení a tvorby, v němž může vyrůstat demokracie“.


Čtete tyhle vznešeně vyhlížející řádky a nevěříte svým očím. Propánakrále, kdo tohle psal? Někdo v ČT zodpovědný, kdo to pro dojem či pro nějakou jinou příčinu takto krásně zestylizoval, ale už v momentu, kdy tak činil, věděl, že bude činit něco opačného? A byl to tedy prachobyčejný lump?

Anebo to psal někdo, kdo to, co psal, myslel upřímně, ale – bohužel – už zemřel, takže proti tomu, v jaký paskvil se jeho myšlenky proměnily, už nemůže protestovat?

To všechno by nám možná mohli zodpovědět někdejší vedoucí starší činitelé ČT, ale obávám se, že ani od nich se relevantní odpovědi nedočkáme. A že nám tedy ani do budoucna nezbude nic jiného, než se trápít se se situací, jaká v ČT dnes doopravdy je. To znamená přesně opačná, než jak se v jejím kodexu vyhlašuje.

Dlouhá léta si do zpravodajských pořadů ČT zvali velkého novináře a rozhlasáka Jana Petránka (zemřel 10.11. 2018), ba dá se téměř říct, že byl v jejích studiích pečený i vařený. Ovšem jen do momentu, kdy prohlásil, že Krym je ruský už od roku 1783 a že dnešní Ukrajina a Porošenko jsou ostudou historie začátku 21. století. A že majdan spískali Američané hlavně proto, aby Rusům nejdříve vzali jejich námořní základnu v Sevastopolu a pak je vyhnali jak z Černého tak z Azovského moře. A  že jestli se EU obává, že Rusko ohrožuje Evropu, tak pravda je taková, že samo EU ohrožuje Evropu daleko víc, protože neumí hodnotit situaci, jaká je.

Takovéto rouhačství bylo ovšem pro Českou televizi už hluboce pod čárou její představy otevřenosti i nezávislosti, takže když si Petránka k hovoru pozval v listopadu 2016 Sputnik, slyšeli tam z jeho úst už jen toto smutné konstatování: „Už si ani nepamatuji, kdy mě naposled pozvali do České televize. Dostal jsem se asi do jejich černého seznamu“.

V čemž se samozřejmě nemýlil. A nebyl na tom seznamu sám. Spolu s ním se na něm brzy ocitli další dva známí novináři Zdeněk Zbořil a Eric Best – a ze stejného důvodu jako Petránek. Řekli na Kavčích Horách, co si otevřeně a nezávisle mysleli a ne tedy to, co od nich redaktoři ČT chtěli slyšet. A měli tzv. utrum.

Hledím na tiulek tohoto článku a ptám se sám sebe, nejsem-li až příliš skromný, žádám-li jen, aby se do ČT vrátili pouze tihle dva. Je-li totiž zhruba na dvě půle rozdělen národ a na stejné dvě půle jsou rozděleni i čeští novináři, z nichž jedna půle věří, že ve Washingtonu sídlí sbor andělů a v Kremlu křepčí banda ďáblů, zatímco polovina druhá tomu nevěří, či si dokonce myslí pravý opak, pak by přece bylo nestranné, otevřené a demokratické, aby oběma těmto novinářským táborům (tomu prvnímu tzv. mainstreamovému a placenému, i tomu druhému spíš jen internetovému a neplacenému), poskytla Česká televize stejnou možnost. Aby tedy národ uslyšel nejen to, co si myslí příslušníci tábora prvního, např. Romancov, Šafr, Honzejk, Fendrych, Palata, Mitrofanov, Luboš Dobrovský, Fištejn, Steigerwald, Jakub Janda č. 1 a č. 2, Michael Žantovský, Šafr a další, ale též co si myslí příslušníci skupiny druhé, to je Radim Valenčík, Václav Umlauf, Petr Žantovský, Tereza Spencerová, Zdeněk Jemelík, Jan Schneider, Mojmír Grygar, Ladislav Větvička, Lenka Procházková, Marek Obrtel, Václav Dvořák, Ivan David, Martin Koller, Jiří Jírovec, Jaroslav Bašta a další.

Umí si někdo představit, jak by se za takovéhoto stavu věcí Česká televize rozzvonila? Jak by z dnes mrtvého lóže povstala polemika? Jak by se teprve nyní zvedla diskuze, bez niž nelze dle Masaryka dojít k dobrým výsledkům a bez níž též nemůže být demokracie demokracií? Jak by se mezi našimi lidmi zvýšil zájem o politiku – a to snad až tak, že by se o ní mezi sebou začali bavit dokonce i školáci, jak jsme to kdysi prožili my starší v prvních letech po 2. světové válce?

Je to jen sen, nebo by se to dalo uskutečnit? Kdo tomu brání? Kdo je proti tomu, abychom se stali demokracii skutečnou a bez přívlastků, a ne tedy demokracií s přívlastkem „liberální“, kterou dnes jsme a která de facto znamená demokracii poloviční? Či podle Jaroslava Bašty dokonce diktaturu?

Stěžujeme-li si dnes, jak jsme coby národ nejednotní, pak je to proto, že jsme Masarykovu ideu diskuze zavrhli. Kdyby žila, spousta věcí by se jejím prostřednictvím vyjasnila, chybné názory by v jejím ohni shořely, zatímco názory zdravé by získaly převahu a přiklonila by se k nim většina národa. Zatímco dnes jsou obě zhruba stejně početné poloviny národa zakopány každá ve svém okopu a bez vzájemné domluvy se jedna druhé stále víc a víc odcizuje.

A není to jen u nás. Je to všude, kde tzv. liberální demokracie zapustila kořeny. V USA, ve Francii, v Britanii i v Německu.

Což tak, kdybychom dali jiným příklad? A Česká televize, vším lidem sponzorována i povzbuzena, by za tímto vznešeným cílem vykročila jako první? A lotr dříve proklínaný i vysmívaný by se tím konečně změnil v cosi pořádného.

Kdo by mu to mohl zatrhnout? Vláda? Parlament? EU? Americká ambasáda? Anebo naše malost? Nebo hloupost? Či nedostatek odvahy k samostatnému jednání? Nebo strach těch, kteří by v masarykovské diskuzi utrpěli porážku?

Co myslíte?