Stanislav A. Hošek
28. 1. 2019
Po rozpadu SSSR se levice ztratila nejen z politického soupeření, ale zdánlivě jakoby i z politického diskurzu, politické filosofie a veřejného chování jednotlivců vůbec. Vývoj došel tak daleko, že se v současnosti všeobecně tvrdí, že levice zmizela, nebo ještě propagačně obratněji, že rozpor mezi levicí a pravicí už žádný neexistuje. Což je jakási obdoba obludné teze vítězů o konci politických dějin.
Pro levici samotnou, ale tím víc pro veřejnost záludnější je skutečnost, že se s postupem času, především v žurnalistice, ale i ve zdánlivě serióznější publicistice, začala za levicové myšlení, ideologii, chování a jednání vydávat celá škála prapodivných společnostních jevů. Počínaje jakýmsi nedefinovaným neomarxismem, který nesmiřitelní nepřátelé nejen Marxova „učení“, ale marxismu, marx-leninismu, všeho socialistického, či sociálně demokratického, již dlouhou dobu používají jako pejorativní nálepku, ba až argumentační bič na každého, kdo má jen trochu jiné názory než oni.
Současná většinová publicistika se hemží tvrzeními, že levice, to prý jsou klimatičtí aktivisté, multikulturalisté všech odstínů, globalisté všech směrů, genderoví věrozvěstové, pseudohumanitářští ochránci migrantů, Nadšenci globalistu, ale i populisté a další extremisté, jakož i všichni odpůrci NATO, protiváleční exponenti a já nevím kdo všechno ještě.
Pokud veřejně aktivní lidé a především politici prosazující a podporující současný stav dominantního kapitálu přisuzují všem těm uvedeným skupinám levicovou orientaci, pak je hluboce lituji. Budou silně rozčarováni, až se setkají se skutečně levicově myslícími a chovajícími se lidmi a skupinami.
Nelze se tajit tím, že díky samolibému jednání „Myšky Gorbiho“, se hospodářské a politické vztahy mezi lidmi a jejich skupinami vrátily v některých regionech až o dvě století zpět. Nejde o nějaký čistý návrat do minulosti, protože technologie a vědecký pokrok jsou úplně jinde, než před zmíněnými dvěma staletími. Ovšem sociálně se vrátila některá společenství až do doby laissez-faire, Dickensova dravčího kapitalismu, ba až vrchnostenské nadvlády panské vrstvy, div ne monarchismu.
Levici po zmíněném totálním rozkladu „reálně socialistického tábora“ nezbylo nic jiného, než „se zakopat“ a začít od základu znova. V prvé řadě opravdu vědecky, čili kritickým rozumem analyzovat svou totální porážku. Což je ta nejjednodušší část její aktivity a i přesto ještě není zdaleka ppeovedena. Mnohem složitější bude pak hledání scénářů pro levicová řešení problémů velkých lidských celků v dané době, až pro veškeré lidstvo v zatím nedohlédnutelné budoucnosti.
Při současné absolutní dominanci pravice všech odstínů čeká levici, ovšem té která teprve vzniká, budoucnost. Vyplývá to z dějinné, kyvadlové zkušenosti. Ale nejen z ní, nýbrž mimo jiné i z pýchy vítězů minulého střetu mezi levicí a pravicí. Podle našich médií, ale i diskurzů se jeví, že levice ve světě, nadtož u nás opravdu neexistuje. Další velký omyl nejen vítězů, ale i jejich snaživých obslužných vrstev. Levicové myšlení, ideje, teoretici, ale i veřejně působící aktivisté existují a není jich nikterak málo. Řekl bych dokonce, že je jich daleko víc, než si samotní lidé levicového přesvědčení připouští. Pro její další působení a prosazování vlivu ve veřejnosti je důležité, aby byla nejen od ostatních odlišná, ale pro veřejnost co nejpřesněji rozeznatelná. Tedy identifikovatelná v chaosu idejí, názorů, aktivit a především totální nadvlády jí všudypřítomné, nepřátelské propagandy.
Obrozující se levice současnosti, její ideje, až ideologie, konkrétní programové vize, ale i myslitelé, aktivisté, politici a hlavně ostatní veřejně činní lidé levicového smýšlení, jsou podle mého názoru, pro veřejnost už nyní poznatelní. Existuje několik nesporných identifikačních znaků obrozující se levice. Některé si troufám vyjmenovat. Není to nějak systematické, ale zatím plynoucí pouze ze životní zkušenost.
Postačující znaky levice
V prvé řadě levice je alternativou dneška. Prosazuje zásadní systémovou změnu, ne pouhé úlitby aktuálním tužbám většinové společnosti. To ovšem není nikterak přesný identifikační znak. Přesnější jsou pak další tři.
Jedním z nesporných dělících rovin mezi levicí a pravicí je politické chování. Pravicový politik, či jiný veřejný činovník vždy prosazuje a hájí zájmyjednotlivých lidských skupin, částí až vrstev, při čemž je příznačné, že jde prakticky bez výjimky o skupiny z vrchních příjmových, až nejvrchnějších pater majetkové škály, které si jeho činnost dokáží zaplatit. Levicoví aktivisté naproti tomu zajišťují potřeby většinové společnosti, především pak příslušníků z těch spodních sociálních pater.
Zatímco klíčovými slovy pravice jsou individualita a konkurence. Levice staví na kolektivismua kooperaci.
Významnou dělící hranicí mezi pravicí a levicí je pak vztah k vlastnění. Levice nejenže odmítá soukromé vlastnictví, ani nehlásá v praxi nerealizovatelnou rovnoprávnost druhů vlastnictví, ale zpochybňuje vlastnění vůbec, coby nezbytný společnostní jev určující veškeré mezilidské vztahy.
Není zapotřebí hledat další poznávací znaky pro identifikaci levice. Jen tyto tři dostatečně stačí, aby každý občan měl jasno, kdo je kdo. Sám se pak musí rozhodovat, zda pro něj má existence levice smysl coby alternativa stávajícímu světu dominujícího politického režimu ovládání obrovské většiny mikromenšinou, hospodářského systému neomezeného až bezhlavého hromadění majetku, bohatství a kapitálu a společnostní formy vytvářející elity usurpující si nároky až právo na rozhodování ve všech oblastech lidské existence.
Nabízející se resumé na závěr
Všichni, kdo nesouhlasí se současnými poměry ve světě si musí uvědomit, že zásadní dějinný rozpor mezi levicí a pravicí s rozpadem SSSR nezmizel. Existují pořád na jednom pólu vlastníci zdrojů a produkčních prostředků. Stejně jako nezmizeli lidé z druhého břehu, nemající ani majetek, ani bohatství, nadtož kapitál. Realitou navíc je, že shromažďování majetku, až kapitálu je umožněno v míře bezbřehé, což je zvrhle vydáváno za samotný vrchol svobodné společnosti. Při čemž ve skutečnosti jde o největší privilegium její mikroskopické menšiny. Smyslem existence levice, je tento konstituční, tedy mnohdy i nejvyššími zákony zemí kodifikovaný, stav současného světa změnit. Trvale! Rovněž tak se nic nezměnilo na stavu, kdy nositelé zmíněného základního privilegia dosavadních dějin, se ho sami nebudou chtít, nadtož dobrovolně, vzdát.
Ti, kdo chtějí uvedený celodějinné stav změnit, odstranit dominantní rozpor existence lidstva za posledních minimálně deset tisíc let, to jsou právě příslušníci levice, minulé, skomírající stávající i té budoucí. Nepatří k nim módní mírní, či až násilní ochránci přírody, nadtož ideologové udržitelného rozvoje až po horlivé prognostiky katastrofálních klimatických změn. Za levičáky nelze vydávat prosazovatele mnohosti pohlaví, ani jiné genderové demagogy/čky. K levici nepatří ani rádoby ušlechtilí ochránci migrantů až propagátoři rasově tavícího se tyglíku. Nejsou jimi rovněž multikulturalisté všech variant, ani globalisté všech stupňů integrace.
Je tomu naprosto jinak. Všichni ti jmenovaní v předešlém odstavci mohou být jak levicového, tak pravicového přesvědčení. Jejich aktivita není levicová, ani pravicová, je spíše odvádějící lidstvo od řešení zmíněného dominantního problému, vytvářejícího dělící čáru mezi levicí a pravicí. Podle mého uvážení mnohdy současnou mocí produkovaná záměrně. Celodějinné střetávání, ba v posledních staletích již jasně definovaný konflikt levice s pravicí se pouze stávající, dočasní vítězové snaží před většinovou, čti politicky neaktivní, veřejností mlžit přehršlí vedlejších, až záměrně uměle vytvářených rádoby sporů až konfliktů, které mnohdy ani nejsou vystavěny na rozporuplné realitě. Současná skutečná moc se svými obslužnými skupinami ať již ve funkcích politické, mediální, či ideologické moci, jakož i další její dobrovolní pomahači, budou ještě dlouho zaplevelovat veškerý veřejný prostor svou propagandou, která má vědomí obrovské většiny ovládaných a manipulovaných odvádět od poznání hluboce fundamentálního rozporu v lidské historii, který existuje již příliš dlouho, aby nepotřebovalo opravdovou, systémově rozsáhlou změnu. Její některé scénáře již existují, nemnohé se experimentálně ověřují, ale nikdo si netroufne předpokládat, jak se vývoj oné velké změny konkrétně uskuteční. Nelze zatím ani odhadnout, zda bude změna pozvolnější, či rychlá jako zlom. Dokonce nelze ani přesně určit její průběh. Jisté pouze je, že musí přijít a až k n í dojde, budou se asi současníci v prvé řadě divit proč tak pozdě a možná že dokonce i, proč tak snadno, optimisticky prognózuji.
