Zbyněk Fiala: Francie v pohybu

Zbyněk Fiala
7. 12. 2018  VašeVěc

Žluté vesty připomínají dřívější protestní hnutí ve Španělsku a Itálii, která se probila až k vládní moci.

Zavádění uhlíkové daně je odpískáno, francouzský prezident Emmanuel Macron pochopil, že pouhý půlroční odklad, který nabídl den předtím předseda vlády Edouard Philippe, by nemusel přežít. Samotná uhlíková daň za protesty nemůže. Odborníci ji považují za nejlepší nástroj pro povzbuzení bezuhlíkatých alternativ. Je lepší než investiční nebo provozní dotace pro obnovitelné zdroje (a to nemluvíme o nestydatém odírání státu, které zavedli čeští politici pro spřátelené solární barony), jenže tento dokonalý nástroj snadno naráží na jiný historický trend, a sice obrovský nárůst nerovností a chudoby. Jestliže zvýšení cen elektřiny a nafty dopadne na lidi, kteří už řadu let taktak hradí měsíční účty, je prostě nejen nemravné, ale jak se ukazuje i nemožné, protože takovou vládu by museli svrhnout.

Francouzi vyběhli do ulic v důsledku řady souběžných konfliktů, které vláda arogantně odkopává na ty slabší. Finančníci mohou mít radost, že statistiky ukazují Francii jako zemi s mimořádně vysokou produktivitou, ale pro běžné občany to znamená život v prostředí s desetiprocentní nezaměstnaností. Vyhlídky jsou ještě horší. Ve stejné době, kdy roboti začnou polykat další místa, bude zanikat stávající automobilový průmysl. Co to s nezaměstnanostní udělá? Čerstvě publikovaný odhad norimberského Ústavu pro výzkum pracovního trhu (IAB), že v Německu tak přijde o práci 100 tisíc lidí do roku 2035, může nakonec vyznít jako zavírání očí před realitou.

Ústup tradičního automobilismu a využívání fosilních paliv je nutný, klimatické změny postupují rychleji, než se čekalo, a zejména jižní země začnou být obětmi smrtících veder a vleklého sucha. Jenže lidé přicházejí o práci už teď. Kombinace robotů a převratných změn v dopravě je jasná pohroma v podmínkách neoliberalismu, kdy vítěz bere vše a ostatní jen platí.

Dalším trendem je narůstající koncentrace špičkového průmyslu do globálních center, která kašlou na své okolí, protože ho k ničemu nepotřebují. Také u nás je čtvrtá průmyslová revoluce vnímaná jako koncentrace špičkových technologií do podniků, jejichž úspěch se posuzuje jen podle schopnosti udržet se ve zběsilé konkurenci exportních trhů. Opuštěný odloučený venkov je ponechán sám sobě. Kdo může, ať uteče. V budoucnu prý bude žít ve městech až 85 procent obyvatelstva. Staří a nemožní utéci nemůžou, tak zůstanou, ale bez služeb, bez všeho, v životě po životě.

Těžko se divit, že si to někdo nenechá líbit. Do protestů žlutých vest v Paříži jsou pravidelně sváženi lidé autobusy z venkovských oblastí. Jsou to prý lidé, kteří nechodili k volbám, nemělo to smysl. Teď se dostali do situace, kdy konečně někdo mluví jako oni. I tohle je trend zahájený po finanční krizi vlnami protestních hnutí na jihu Evropy, z podnětu španělských Indignados (Rozhořčených), který narůstal v pravidelných shromážděních na náměstích vždy 15. v měsíci (Hnutí 15M).

Možná i do Francie teď pronikne přesvědčení, že rozhořčení nestačí a změna je možná. Ve Španělsku tak nakonec vznikla strana Podemos (Můžeme), která uspěla ve volbách a po červnovém parlamentním zvratu, kdy byla svržena Rajoyova pravicová vláda, rozhodujícím způsobem podpořila socialistickou vládu Pedra Sancheze. Ano, teď si může klást podmínky.

Podobně v Itálii vynesl k vládní moci volební úspěch Hnutí 5 hvězd, které vzniklo na bázi občanského aktivismu se sociálními a enviromentálními cíli. Označovat tato hnutí za populistická je směšné, nikdo se jim nepodbízí, své si tvrdě vybojovala. Pro Podemos a M5E je charakteristická rozsáhlá vnitřní demokracie s použitím elektronických platforem pro diskuse a hlasování. Spíše v nich vidím zárodky nové levice, přesahující problémy obrany zaměstnanců, na které se omezuje levice na severu Evropy, aby pak stahovala ocas před všemocnými korporacemi.

Tohle jsou autentická levicová občanská hnutí schopná využít to lepší z digitální éry. Víc digitalizace může znamenat víc participace, sdílení a spolupráce. Možnost dohody na rozsáhlejších společných cílech. Možnost hledat jiné formy prosperity, než je bezuzdná spotřeba a hromadění čehokoliv v zájmu růstu „růstu“. Participativnost je opakem slepého podřízení reprezentaci, která si členů všimne jen před volbami. Globalizace jde jinudy, náš zájem to není. Důležitější je obnova regionu, aby poskytl převažující část toho, co člověk potřebuje ke slušnému životu.

Žluté vesty ve Francii se nespokojily se zrušením uhlíkové daně a soustřeďují pozornost na nerovnosti. Požadují obnovu daně z bohatství, která byla v květnu omezena na nemovitosti, a pružnější přizpůsobování minimální mzdy životním nákladům. Až se ujasní jejich vedení, požadavky nepochybně narostou. A pokud něco vyvodí ze zkušeností svých jižních sousedů, zamíří spíš nalevo.

Nejen Francie, větší část Evropy se dává do pohybu. Obrat může nastat také v Británii, kde konzervativní vláda premiérky Mayové míří plnou parou do zdi a bude nejspíš vystřídána v předčasných volbách labouristy Jeremyho Corbyna. To by byl další velký impulz k nové evropské orientaci, a nemusí být nijak daleko.