Síla slabých. Jak je úspěšná Porošenkova politika v USA. Západ si chová Porošenka jako kotě.

Rostislav Iščenko
9. 12. 2018    cont.ws     news-front
V politice neexistuje jednostranná závislost. Vztah mezi pánem a vazalem, mateřskou zemí a protektorátem, vedoucím a řízeným spojencem je vždy vzájemný. Například Donbas nemůže bez Ruska přežít, ale Rusko nemůže bez obrovských nákladů odmítnout podporu Donbasu. Často ten slabší dokáže získat ze vzájemné závislosti větší výhodu než silnější. Východoevropské limitrofní státy jsou bez staré Evropy a USA bezvýznamné, ale za posledních patnáct let se jim daří diktovat EU a NATO rusofobní politiku, která se ne vždy shoduje se zájmy západní Evropy a dokonce i USA.


Například rozmístění kontingentu pozemních vojsk v Pobaltí je nesmyslné z hlediska vojensko-strategického a zatěžující z hlediska finančního a ekonomického. Z tohoto důvodu se NATO do roku 2016 omezovalo na nominální “ochranu vzdušného prostoru” a posílalo na oblohu pobaltských zemí do bojové služby dva roje stíhaček na rotačním základě. Když však Pobalťané a Poláci začali naléhavě požadovat, aby “demonstrovalo atlantickou solidaritu”, muselo nasadit po praporu z EU a USA v Lotyšsku, Estonsku a Litvě s perspektivou zvýšení stavu tohoto kontingentu.

Východoevropané chtějí, aby kontingent NATO v pobaltských státech sestával nejméně z pěti až sedmi plnohodnotných brigád. USA a Západoevropané jsou ochotni mluvit ne více jak o pěti-sedmi praporech. Co je důvodem tohoto kšeftování?

Američané a Západoevropané si uvědomují, že Pobaltí je geograficky rozloženo tak, že v případě války s Ruskem bude jedním velkým táborem válečných zajatců. Komunikace jednotek NATO, nasazených v tomto regionu, budou spolehlivě odříznuty hned první den konfrontace, po čemž bude jejich kapitulace otázkou poměrně krátkého času. Současně chápou, že neadekvátní pobaltské vlády, které se cítí být kryty štítem amerických a západoevropských vojsk, jsou určitě schopny záměrně vyprovokovat Rusko k vojenskému konfliktu a spoléhají, že si to odsedí za zády NATO.

Proto USA a NATO souhlasí s tím, že v Pobaltí nasadí přesně tolik vojáků, kolik budou schopni okamžitě evakuovat v “hodině X”. Pobalťané ale chtějí, aby skupina NATO byla tak velká, aby byla její evakuace nemožná, aby kolize amerických a západoevropských vojsk s ruským proběhla stoprocentně. V tom vidí záruku své bezpečnosti.

Je třeba říci, že cesta pomalého smlouvání o postupném zvyšování kontingentu je zatím účinná. Pobalťanům se samozřejmě zatím nepodařilo přimět Američany, aby překročili bod návratu, ale jednání o dvojnásobném zvýšení kontingentu již probíhají v praktické rovině, a Polsko a Rumunsko dosáhly rozmístění amerických protiraketových raket a mluví o dalších vojenských základnách. Voda brousí kámen, ale malé a slabé východoevropské limitrofní státy se snaží využít každý okamžik, kdy Západ něco od nich potřebuje, a vymění to něco za zvýšení vojenské přítomnosti, přičemž dobře vědí, že když se západní kontingenty na jejich území stanou příliš velké pro bleskovou evakuaci, západoevropské země a USA se ocitnou v roli rukojmí jejich rusofobní politiky. Bude možné je strašit ozbrojenými provokacemi a dožadovat se výměnou odmítnutí provokací při ukládání dalších sankcí.

Alternativou pro Západ je vyhnání limitrofních států ze svých struktur (nad čímž se už v EU zamysleli) nebo nucené nahrazení příliš agresivních vlád za adekvátnější. Tato alternativa však přináší i určité náklady. Proto USA a stará Evropa v současné době natahují čas, dělají minimální nutné ústupky a čekají na onen světlý okamžik, kdy chcípne buď osel nebo padišáh nebo Nasredin (až se změní geopolitická situace tak, že hlas evropských dvorků nebude opět slyšet, jak tomu bylo o mnoho století dříve).

Ukrajina je také zcela závislá na USA a EU. Snaží se také tuto závislost využít ve svých zájmech, uvědomuje si, že Washington a Brusel jsou v některých případech nuceni jí učinit ústupky, nehledě na své vlastní zájmy, jednoduše proto, že zatím nejsou připraveni (hlavně z vnitropolitických důvodů) odmítnout kyjevský režim. Prakticky ho nepodporují, ale ani ho nelikvidují a čekají na jeho sebeanihilaci.

Je to rozumný přístup, ale vzhledem k existenci vážných vnitřních rozporů v elitách USA a západní Evropy, které prakticky vedly k rozštěpení elit a tomu nejtvrdšímu vnitřnímu boji, má Ukrajina možnost podporovat jednu z oponujících skupin.

Kyjev to dělá neohrabaně, téměř s žádnými bonusy pro sebe, ale pro své přátele v USA vytváří prostor pro manévrování.

Začátek byl, mimochodem, jak se patří těžký. Pokus podpořit kampaň Clintonové proti Trumpovi vyústil ve skutečnost, že současná administrativa dialog s Kyjevem vůbec nevede. Navíc zůstává Ukrajina ve sféře kompetence demokratů a k nim přimknutého gobalistického křídla republikánů, kteří postupně ztrácejí svůj vliv ve straně i v kongresu.

Porošenkovy zoufalé snahy o nápravu situace na úkor nepřiměřeného veřejného pochlebování vůči Trumpovi a nestydaté úsilí protlačit osobní setkání nic nezměnily. Fotografování za peníze bylo okamžitě vyzrazeno Bílým domem, stejně jako jím byly odhaleny také další Porošenkovy pokusy informovat o svých mimořádných osobních vztazích s prezidentem USA.

Pokud však Porošenko nemá podporu amerických úřadů, neznamená to, že nemá podporu opoziční části amerického establishmentu, který působí proti Trumpovi. Porošenko však nebyl s to rozehrát tuto podporu ve svůj prospěch. Zůstal využitelným, aniž by dosáhl alespoň pobaltské úrovně využívání “starších kolegů” ve svých vlastních zájmech. Takže dokud je Porošenko prezidentem, protitrampovská opozice ho používá k vyřešení svých vnitropolitických problémů v USA, ale nechystá se ani hnout prstem, aby pomohla Petru Alexejeviči udržet si moc, a rozumně očekává, že ten, kdo ho vymění, jí nikam nezmizí, a pokud následovník nebude a země se ponoří do anarchie, to také nebude špatné (obviní z toho přece Trumpa spolu, samozřejmě, s Ruskem).

To se jasně ukázalo v situaci s provokací v Kerčském průlivu. Okamžitá, ještě před přechodem operace do kritické fáze, výzva Porošenka k Západu, svědčí o tom, že spoléhal na podporu. Je docela možné, že s tím nepočítal jenom tak, ale že nějaká maličkost z ministerstva zahraničí USA, na úrovni Volkera, blahosklonně přikývla nějakému ukrajinskému diplomatovi, který sděloval plány na průlom “velké armády”. Zároveň reakce vedoucích politiků Evropy a amerického prezidenta svědčí o tom, že nejen že Porošenkovi nedávali žádné záruky, ale že vůbec nebyli informování o tom, co se připravuje.

To znamená, že pokud někdo Porošenka dokonce i tlačil do provokace, byli to američtí opozičníci globalizátoři. Další vývoj událostí nepřímo potvrzuje tuto verzi. Trump se až do samého konce snažil vyhnout se jakékoli reakci na konflikt. Západní Evropu se nepodařilo přimět mluvit na podporu Ukrajiny. Nakonec vše skončilo zrušením setkání prezidentů Ruska a Spojených států v Buenos Aires. Přičemž poškozeným byl Trump. Vzhledem k tomu, že právě USA potřebovaly schůzku, právě ony o ni požádaly, byl to právě Bolton, který ji předem domlouval. A právě USA ji nemohou již dvakrát uskutečnit (v Paříži a v Buenos Aires) a v posledním okamžiku ji zruší pod vykonstruovanou záminkou.

Je naprosto pochopitelné, že důvody zrušení schůzky mají vnitroamerický charakter. Pokud však Macrona Trump zjevně žádal o poskytnutí záminky pro zrušení, nyní byl odhodlán schůzku uspořádat. Až v letadle, až se dověděl o postoji senátu, vycouval. Proč? Proto, že v senátu si většinu zachovali republikáni. Ba co víc, není tam už zapřisáhlý nepřítel Trumpovy politiky jestřáb a globalista McCain a vnitrorepublikánská opozice vůči Trumpovi je vážně oslabena. Zdá se, že Trump předpokládal, že se mu podaří získat neutrální usnesení senátu, a spoléhal se při tom na republikánskou většinu. Když si uvědomil, že senát ani tentokrát není na jeho straně a dobře věděl, že sněmovna reprezentantů, ve které mají většinu už demokraté, mu určitě bude ostře klást odpor, preferoval ústup a obětoval málo (jedno setkání a svou pověst) kvůli možnosti vést nadále vnitropolitický boj se svými protivníky.

Vidíme tedy rozdíl mezi pobaltskou a ukrajinskou závislostí. Pobaltské státy, i když jsou závislé na USA, mohou někdy vyždímat ze své vrchnosti řešení pro sebe (přinejmenším pro vládnoucí elity) výhodná. Handrkují se za účelem protlačení svých zájmů, protože chápou tyto zájmy. Na Ukrajině si prezidenta chovají jako kotě. Uvrhne svou zemi do nebezpečné krize kvůli tomu, aby americká opozice mohla získat taktické vítězství nad americkou mocí.

Současně americká opozice, i kdyby chtěla, nebude moci nechat Porošenka u moci, a americká vláda po tom všem, co proti ní učinil, nebude nejen zasahovat do procesu jeho svržení, ale zakáže i jeho vstup na velvyslanectví, dokonce i kdyby ho dav trhal na cucky přímo u plotu.

Petr Alexejevič zůstal sám jako kůl v plotě. Znamená to, že bude muset převzít zodpovědnost za silovou variantu, která jediná může prodloužit jeho agonii u moci. Západ dokonce nebude mlčet – odsoudí odmítnutí uskutečnit volby nebo příliš zjevný silový odpor vůči opozici. Jediné, čeho si Západ “nevšimne”, je silové potlačení UPC MP. Jakmile se však Porošenko pokusí rozšířit tuto “zkušenost” na majdanovou opozici, okamžitě se stane bezcharakterním “posledním diktátorem v Evropě”, protože Lukašenko je už téměř demokrat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová