Břetislav Olšer
Není ideálnější čas na vánoční vzpomínky než právě nyní, v tyto dny, kdy se v Česku kuchtí na plné pecky, od smažení kapřích řízků, pečení lineckého a vanilkových rohlíčků, až po plnění punčových košíčků, a konče přípravou bramborového slátu či balením dárků pod stromeček.
Proto nastala i tradiční chvíle si připomenout mé první a poslední Vánoce mimo svůj domov; je to nostalgie spojená s mým Štědrým dnem v Jihoafrické republice mezi českými rodinami, které na jih černého kontinentu přivedl vítězný konkurz na horníky, chemiky a metalurgy…
“Musíme na Vánoce doplnit ledničku. Chce to půlku prasete, nějakou krůtu a kuřecí řízky. Lepší je kupovat od farmářů ve velkém, vyjde to levněji,” potvrzuje mi učitelka v rustenburské mateřské škole Jiřina Beranová zkušenost, kterou jsem poznal I v dalších rodinách. “A budeme letos smažit rybí řízky z kingkiipa, nebo nalovíš kapry?”
A to je otázka do rvačky. její manžel Mirek je totiž rybářem někdy málem víc než havířem. Jeho stavovská čest by nedovolila, aby na stole při štědrovečerní večeři nevoněl kapří řízek. Ani jeho dcera a syn by mu to neodpustili. “V pátek po šichtě vyrážím,” prohlašuje silácky. “Kdo chce se mnou, ať se obrní trpělivostí a namaže si svaly. Bude mít co dělat s čištěním kaprů. Nalovím jich dost pro všech čtyřiadvacet českých rodin v Rustenburgu a jeho okolí!”
Hlásím se jen já, protože Jarda Kuča musí dělat i v nepracovní sobotu v platinovém dole Frank v Rustenburgu, aby nahradil vánoční svátky. Jeho ženu Sylvu s Jiřinou zase čeká pečení. A tak vyrážíme do buše Mirkovým terénním vozem Isuzu, naloženým pivem a masem na brajování i dvěma chladícími boxy pro ulovené kapry.
Míříme do míst asi sto kilometrů od Rustenburgu nedaleko hranic se státem Botswana, kde je rozlehlé sladkovodní jezero. Skoro sto kilometrů jízdy prašnou cestou, kolem které není živáčka a jen polopoušť. Buš až za obzor, prostírající svoji vyprahlou náruč na všechny strany od jižní Angoly přes severní Namibii až do Zimbabwe a střední Mosambik. S úlovkem nám pak další den přijedou pomoci další čeští havíři v Rustenburgu…
Pro česko – moravsko – slezské nostalgiky, kteří chtějí mít o Vánocích při tropickém vedru a vzpomínce na svoji skoro deset tisíc kilometrů vzdálenou rodnou hroudu bramborový salát s kapřím řízkem, jsou na jihu černého kontinentu jen dvě možnosti – buď koupit kapra u německých osadníků v nedalekém Krondaalu nebo věřit, že se Miro Beran opět prokáže jako zkušený rybář a dodá nefalšované kapříky.
A tak jednoho dne sedím na břehu afrického jezera, obzor přede mnou se při zapadajícím slunci mění z nafialové do několika odstínů žluté až po sytě oranžovou, které se rozlije po vodní hladině jakoby den krvavě obětoval vládkyni noci. Za mnou se vypínají do výšky několika desítek metrů skaliska inselbergy, po afrikánsku koplje.
Obří hranaté balvany granitu; kusy žuly, kdysi vychrlené z nitra Afriky, teď rozházené po poušti a chaoticky na sebe navršené. Jakoby vypadly z děravého pytle, přehozeného přes rameno statného obra na útěku. Pískem ošlehané balvany snad mají jediný užitek – slouží tlupám paviánů jako úkryt.
Postavil jsem si stan, když předtím mi Mirek prohlédl písčitou zem, jestli v ní nehnízdí třeba jedovatý slíďák, obří pavouk k nerozlišení od tarantule. Stejně obezřetně si pak sedám na břeh jezera a s melancholií v duši romantika čekám, až se na obloze objeví Jižní kříž. Pozoruji opičí samce, jak mazaně nadzvedávají kameny na břehu tiše svými vlnkami vzdychající vodní plochy, aby vybírali šťavnaté kořínky, k nimž se během dne nedostalo vše kolem vysoušející slunce.
Každé sousto si pavián důkladně otře o srst a teprve potom ho začne žvýkat. Na hladinou se mihne lovec rybařík, kousek dál se předvádějí volavky bílé. Stojí ve vodě jako zkamenělé a jen čekají, až kolem popluje nějaká rybka pro jejich večeři. Ostnák africký je čilejší, brouzdá v nízké vodě a svými prsty, které jsou delší než jeho nohy, plaší veškeré živočichy a nahání si je do zobáku.
Na ním krouží marabu, další africký hygienik a snad jediný čáp, živící se mršinami. Jakoby čekal jestli na něho něco z Mirkových úlovků zbude. V tom se odněkud poplašeně zvedne hejno ptáčků s dlouhými špičatými zobáčky nad chomáčkem červeného peří, se zelenými křídly, modrým peřím na zádech a podobně zbarvenými ocásky. Jako ohnivý gejzír vyprsknou a zmizí v buši.
Dusný prosincový podvečer afrického léta najednou osvěžil prudký závan větru. Byl osvěžující jen chvíli, protože za ním se z rozpálené buše přihnalo boží dopuštění. Málem jsem v tom chvatu a náhlé tmě zašlápl dva hovnivály se svojí kuličkou…
Mířím reflektorem ve směru, odkud se smršť žene. Mám před sebou varovný úkaz. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, se zrodil větrný vír. Jako by vysával z buše písek, neviditelným mixérem ho roztočil a následně jako divoce rotující káču vystřelil přímo k nám. Tak nějak začíná tajfun. V našem případě je to však jen jeho zmenšenina, ovšem i tak plná zničující energie.
A po břehu si to válí svoji kuličku hovniválové pryč od blížícího se vichru……
Sotva vbíhám do stanu, který jsem předtím dokola narychlo zatížil ještě sluncem rozpálenými balvany, opřel se do mého vetchého obydlí větrný poryv, tvořený suchými větvemi, vytrhanými travinami a nejmíň metrákem bodavých zrníček písku. Ten teď valchuje stěny mého stanu s divokostí vydrážděných hrochů, které jsem viděl válet se v bahně po průtrži mračen nad buší a pak vztekle pelášících proti svému soku, za kterého měli naše auto.
V pětadvacet stupňů Celsia horké noci kolem nás řádí písečná bouře, jejíž temná mlhovina zakryla oblohu, milióny ostrých křemenných zrníček pronikají škvírami v celtovině až do mého spacáku, do očí i vousů, aby zlověstně skřípaly mezi zuby. Naštěstí už mám fotoaparát zabalený v igelitu v brašně, která je ještě přikrytá tričkem. Kolem zní strašidelné burácení písečného víru, svištění větru, který šílí radostí, že se má do čeho v jinak rovné planině opřít.
A ještě polohluchý z toho přírodního dovádění rozeznávám vrzání větví stromů a plechové řinčení našeho kotlíku a “brajovacího” roštu, jemuž jsme nestačili poskytnout bezpečnější azyl. Prásk. Něco ruplo přímo nad mojí hlavou. To vzala za své jedna z výztuží stanu, který měl vydržet i nápor himalájských mrazivých vichrů. Mám zlé tušení, že si brzy vzduch ve stanu vydýchám a nebudu mít kde do plic nový nasát.
Děsím se okamžiku, kdy smršť vytrhne můj stan, chatrně zakolíkovaný do písčité půdy, mrskne ho někam do jezera a já se ocitnu tváří v tvář zlověstné bouři, v níž není jak popadnout dech. Jakýpak dech, když se není ani čeho nadechnout. Pokud by ale zrníčka písku na sebe nezačala zázrakem vázat kyslík.
“Žiješ?”, slyším hlas Mirka Berana, když se skučení přírodního živlu utišilo a tím potvrdilo rčení o tichu před bouří. “To je harmatan, pouštní vítr. Fučí tady vždycky na začátku suchého období.”
“Zatím ano, ale mám pocit, že mě to brzy odnese až na hranice Mosambiku a já nemám u sebe pas!” pokouším se o žert. “Dobře sis vybral hotel!” dodávám, protože Mirek zvolil za svoji postel zadní část svého terénního vozidla.
Vánoce v platinovém dole v JAR…
Málokdo by výše uvedený popis přírodního rozmaru spojil s Vánocemi. Pro mne však tento prožitek zůstane navždy vepsán do mysli jako předvánoční. Bouře utichla stejně rázně jako zničehož nic začala. Ráno je opět jako vymalované. Mé rozechvění podporuje i fakt, že po zítřku bude Štědrý den. Je nádherně a tuto pravdu nezvrátí ani pohled na můj zdemolovaný a téměř pískem zavátý stan.
Rozházené ohniště trochu opožďuje naši snídani, která je rychlá vaječinová, přisolená pískovými zrníčky. V povětří vládne předstartovní nervozita a před Mirkem naplnění slibu, který dal všem českým hospodyňkám, že budou mít v rustenburské platinové pánvi pravé české Vánoce také zásluhou jeho kaprů na své pánvi teflonové. A když pak náš rybář rozbalí s něhou milence svlékajícího sličnou dívku své rybářské nádobíčko a hlavně dlouhatánský prut, dá se předpokládat, že budu svědkem předvádění skvělé vrhací techniky rybáře – profesionála.
“Búrové jedí pouze mořské ryby, takže kapry z vody sladké a navíc stojaté, tedy podle nich nezdravé, odmítají. Tvrdí, že v bahně jezer je spousta nečistot. Tyto ryby proto nejsou k dostání ani v afrických obchodech,” vysvětlil mi Mirek diskutovaný problém.
Přiznám se, že ostražitost Búrů dost dobře nechápu. V okruhu asi šedesáti kilometrů není žádný tovární komín, buš ani vodní zdroje v ní nevědí, co jsou to exhaláty či jedovaté výfukové plyny. Kdyby měli tito vybíraví Jihoafričané jíst kapry z českých rybníků, plných kyselých deštů, olova a pesticidů, to bych se jim nedivil. Dobře jim ale tak, alespoň zbude víc řízků pro nás.
Mirek napřed ve vodě rozpustí speciální brčálově zelené barvivo, prý upoutá pozornost kaprů. Pak v kbelíku promíchá rybí baštu, na níž má vlastní a přísně střežený recept, aby ji vzápětí rozházel po jezeru. A když mrskne olůvkem a háčkem, navázaným na rybářském vlasci a dlouhatánském prutu, kolem stovky metrů na vodní plochu, brzy má na udici prvního z kapřích mlsounů.
Je to nahazovací rybářský koncert. Záklon, prudký pohyb paže a vlasec už sviští tropickým vzduchem, až hejno opodál zevlujících paviánů zbystřilo pozornost a přestalo si vybírat ze svých kožíšků blešky. Na břehu přichystané dva mrazicí boxy se začínají plnit. Výpravu k poledni doplňuje i rodina báňského inženýra Vaška Nového z Prahy, jehož syn dělá v jednom z platinových dolů v Rustenburgu technika.
Přijeli s ním strávit v Africe Vánoce, takže maminka Nová má habaděj práce s porcováním kapříků, jichž neustále přibývá. Když je jich kolem čtyř desítek, jsou oba boxy plné…
S hrdým pocitem sebeuspokojení s dobrého úlovku se jdu rozloučit s romantickým jezerem. Sedám si pod mladým eukalyptem a pozoruji snaživé žluté ptáčky snovače, jak stéblo po stéblu splétají své hnízdo, které v konečné fázi jejich snažení visí z větve se vstupním otvorem v jeho spodní části. Připomíná mi mikulášskou punčochu plnou sladkostí.
A kousek dál se na zemi rýsuje podivná pitoreskní kupole. Ani v ní se nezahálí. To se zase činí termiti, kteří slepují své budoucí obydlí ve tvaru kostrbatých kuželů, jež se svým množstvím děr jakoby někdo postavil z šedého či cihlově červeného ementálského sýru. Jejich termití sousedé si práci ulehčují a jako oporu své pyramidy zvolili suchý kmen stromu duma. Někde poblíž bude mít asi hnízdo čejka běločelá, protože útočí na paviání požírače svých vajíček a její pisklavý pokřik protíná klid dne, v němž se v opětovném dusnu už zase nepohne ani lístek.
Je čas vyrazit zpět k mému dočasnému domovu v Rustenburgu. Za pár dnů bude Štědrý den a je třeba po afrikánsku nazdobit vánoční stromeček. V mysli jsem rázem tisíce kilometrů severně ve středu Evropy a před očima mám své syny, kteří zdobí ten náš vánoční stromek.
Inu, zaháním dojetí a ještě se otáčím na místo, kde zbyl jen pískem nezavátý flek na zemi, na níž v noci sídlil můj nezničitelný stan. S povzdechem konstatuji, že to byl patrně nejvíc romantický a nejdobrodružnější 22. prosinec mého života. Předčil zřejmě i můj dosavadní zážitek z 22. prosince jiného roku, v němž jsem si na rozloučenou s Vietnamem šel zaplavat v Dračí zátoce nedaleko čínských hranic…
Snímky Břetislav Olšer
Když nad Betlémem nezazářila hvězda, ale letoun F-15: http://www.rukojmi.cz/clanky/765-nad-betlemem-vysla-hvezda-nebyla-to-vsak-kometa-nybrz-izraelsky-letoun-f-15
Podle kalvinistů či luteránů se Ježíšek narodil až 25. prosince…?
