Jan Schneider
14. 12. 2018 ceskapozice
Evropský parlament honí Babiše. Ten svého času vyhověl zákonným požadavkům, aby se vyhnul střetu zájmů, a zaparkoval svůj majetek do svěřenského fondu. Protože však různí euroaktivisté chtějí zvrátit výsledek českých voleb, potřebují dohnat Babiše do situace, aby odešel z politiky. Píše Jan Schneider. Europoslanci drtivě schválili usnesení proti Banderovi! To by se to četlo! To by člověk pocítil hrdost, že je občanem členského státu Evropské unie! Ale to by bylo příliš pěkné. Europoslance válečný zločinec Stepan Bandera nezajímá, ani každoroční pochody bývalých esesáků v pobaltských členských krajinách EU. Popírat holokaust je v zemích EU trestné, ale oslavovat ho zřejmě nikoliv.
Evropský parlament je totiž zaneprázdněn. Honí Babiše. Ten svého času vyhověl zákonným požadavkům, aby se vyhnul střetu zájmů, a zcela v souladu s českými zákony zaparkoval svůj majetek do svěřenského fondu. Protože však různí euroaktivisté chtějí zvrátit výsledek českých demokratických voleb, potřebují dohnat Babiše do situace, z níž je údajně jediné řešení – zcela odejít z politiky.
Proto europoslanci pravidla hned zase přiostřili, ale tak, že jim zřejmě ani mnohý z nich nevyhoví. Od toho má ale Evropská unie dvojí metr a nejasné výklady, aby se to dalo použít pěkně po orwellovsku na všechny, ale na některé více. A aniž by bylo co prošetřeno, již někteří aktivisté třeští, že Babiš už zase nevyhověl. Je to jako kdyby ve fotbale padl gól, ale rozhodčí by přestavěl branku o kus dál a gól by neuznal, protože tamtudy míč neprolétl.
A ještě ke všemu dávají Babišovi k tíži to, že má jistě na srdci prospěch svých podniků, což je zřejmě eurozločin. Nadto – a to už je úplný vrchol „právního rámce EU“ – mají být eurodotace Agrofertu pozastaveny již proto, že Babiš „může“ být ve střetu zájmů.
Jedním z atributů hybridní války je někoho osočit a okamžitě potrestat (sankcemi, odepřením dotací), aniž by bylo co vyšetřeno a dokázáno. Osočený nemá ani kde ani kdy pípnout. Toť eurounijní pojetí práva. Být trestán pouze a jenom za něco, co by člověk mohl udělat, to už je rys totalitního bezpráví.
Možná proto je mnohým europoslancům bližší ten Bandera a pobaltští esesáci. Proti nim oni zase ani nepípnou, i když by mohli a měli.
Válečný zločinec hrdinou
Ukrajinský parlament uznával za veterány („příklad hrdinství a vlastenectví“) doposud jen ty, kteří bojovali proti nacismu a později byli rehabilitováni jako oběti poválečných represí. Nyní zákon rozšířil i o ty, kteří za války naopak s nacisty spolupracovali, a o ty, kteří až do roku 1956 bojovali proti sovětské armádě.
Členové Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA) se přitom podíleli na masakrech, při nichž byly zavražděny až statisíce příslušníků etnických menšin, především Poláků, ale také Židů, Čechů či Rusů. „Přijetím takových zákonů dnešní Ukrajina přijímá zodpovědnost za válečné zločiny spáchané těmito skupinami bez jakéhokoliv časového omezení. Obětem těchto zločinů se tak otevírá cesta, aby Ukrajinu žalovaly u mezinárodních soudů,“ napsal podle Práva na Facebook šéf Ukrajinského židovského výboru Eduard Dolinsky.
Ukrajinský parlament se ke všemu ještě chystá navrhnout prezidentu Petru Porošenkovi, aby Banderovi vrátil titul Hrdina Ukrajiny, který mu v roce 2010 udělil prezident Viktor Juščenko, avšak později Nejvyšší správní soud udělení titulu zrušil.
Ukrajinský parlament se ke všemu ještě chystá navrhnout prezidentu Petru Porošenkovi, aby Banderovi vrátil titul Hrdina Ukrajiny, který mu v roce 2010 udělil prezident Viktor Juščenko, avšak později Nejvyšší správní soud udělení titulu zrušil. Joel Lion, izraelský velvyslanec na Ukrajině, přitom Stepana Banderu a Romana Šuchevyče v Radiu Svobodná Evropa označil za vrahy Židů.
EU se ale asi nezastane Izraele, protože to vypadá, že je většinově podprahově antisemitská (a ta míra poslední dobou zase roste). Židé mnohým Evropanům svou problematickou existencí totiž připomínají pogromy, konferenci v Évianu v roce 1938, kde žádný stát nechtěl přijmout Židy prchající z Německa před Hitlerem. Pak Evropané Židům umožnili odejít do nově vzniklého státu v místech biblických tradic, ale tam taky jsou kolem nich neustále nějaké problémy.
Logika tohoto uvažování připomíná vtip, jak se Chajim ptá své ženy: Sára, poslyš, jak kdysi padla burza a my se octli plejte na ulici, to už jsme se znali? – Chajimku, jak to můžeš zapomenout, to bylo hned po naší svatbě! – Ty, Sára, a co kristalnacht, to jsme teda byli spolu? – No samozřejmě, Chajimku, to už jsem stála po Tvém boku. – A ty, poslyš, Sára, a když nás vezli do Terezína, tos byla kde? – Chajime, byla jsem vždy kousek od Tebe, jak nejblíž to šlo! – Ty, pocem, Sára, a po válce v těch Topolčanech, když byl ten pogrom, tos byla kde? – To jsem Tě, Chajime, vlastnoručně dávala po tom pogromu dohromady! A proč se furt ptáš na ty ukrutný chvíle? – No, Sára, nic ve zlým, ale jen mě tak napadlo, jestli Ty mi tak nějak nenosíš smůlu – ?
Sociálně citlivý zaminír
Nový ministr zahraničí Tomáš Petříček prý pečlivě sleduje „vývoj okolo ukrajinského zákona k sociální péči o veterány boje za nezávislost Ukrajiny ve 20. století.“ Podle něj „jde o vnitřní záležitost z dávno minulé doby – složité stránky dějin si každá země musí sama vyřešit.“ Takže ono jde o sociální problém. Banderovcům se žije těžce. Ty tisíce mrtvých prominou.
Vláda se ostentativně staví na stranu Izraele. Ministrovi zahraničí ale rehabilitace válečných zločinců, ani protest izraelského velvyslance nevadí. Jaká tedy bude naše zahraniční politika?
Naše diplomacie má tedy velký problém. Vláda se ostentativně staví na stranu Izraele. Ministrovi zahraničí ale rehabilitace válečných zločinců, ani protest izraelského velvyslance nevadí. Jaká tedy bude naše zahraniční politika? Budeme otrocky věrni jednou tomu, podruhé onomu, jako tomu bylo posledních 70 let, a budeme mu promíjet všechno možné, když je to náš spojenec? Třeba Porošenkovi i Banderu?
Anebo konečně se probereme a začneme být věrni třeba pravdě, jak o ní mluvil Mistr Jan Hus? Pak bychom ovšem museli být kritičtí dnes k Ukrajině, ale někdy i k Izraeli, k Rusku či ke Spojeným státům; Velkou Británii, Francii, Čínu a Německo nevyjímaje. Pochopitelně však až poté, co se nejprve kriticky podíváme do zrcadla, zdali nemáme sami křivou hubu. Ušetřili bychom si tím možná mnoho zbytečně trapných zápletek.
