Opona padá!

Zdeněk Hrabica
8. 10. 2018
Když čas oponou trhnul, když se lidé ocitli po různých politických vánicích a po  jiných agentomániích v situacích, z houfu se rozutekli. Rychlostí, jako když do vrabců střelí, si začali bránit své soukromí. Co jiného měli dělat, namítají mnozí. Cožpak je vůbec někomu zapotřebí, nechat si donekonečna nadávat do zlodějů, do zločinců, do vyžírků, do estebáků, do komoušů a do komančů? Lepší je zatloukat a být jiným.


Slyšet opakovaně jako z kolovrátků od novodobých papenheimských, že s komunisty se nemluví, že se s nimi nespolupracuje ala Václav Havel v tričku Fuck of KSCM!

A prim nade vším mají jenom jediní: demokraté od zrození!

Pryč s těmi, kdož při Písni práce zvedají pěsti! Zítra možná dojde i na ty, kdož se při slově božím v chrámech křižují. Nesvírají pěsti, ale naznačují dle zvyku rukou své vyznání. Znám mnoho těch, kdož v košilích modrých a se srdci rudými si začali psát nové životopisy. Jiní se pasovali do stavu, že byli včera dokonce občany druhého řádu.

Chudinky, do čepice nebo do klobouku bych jim ze slitování dal korunku na rohlík, i když by jim už koruna na rohlík nestačila. Pryč s Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka. Přetvořme jej na multifunční Park Miloše Formana!

Každý máme své bohaté životní zkušenosti, pokud jsme se dožili.
Jsme ještě národ nebo již pronárod?

Od Sartra jsme do hloubky zvěděli o odcizení.
Cožpak jsme z něho byli vysvobozeni? Houbelec!

Na vsích se to projevuje ještě hlouběji než v panelácích. V nich se lidé ještě po ránu aspoň zdraví s dobrým dnem. Na vesnicích, v mladších pokoleních to již mizí v nenávratnu. Vůbec se nedivím, že před nynějšími volbami se zvedl odpor venkovských kandidátů do správy obce spojovat jejich ambice s majetkovým přiznáním.

Závist je přece silné a usídlené, zabydlené břemeno.

Chápu, že málokdo si přeje, aby mu byla do omrzení připomínána minulá stranická příslušnost. Trvalé opovržení.

Málokdo vynáší na odiv, aby ty, koho má ve volbách zvolit, zastupovali politickou stranu. Padesát procent spoluobčanů nevolí nikoho a nikdy.

Vždyť jenom to navyklé členění rozděluje nejenom vesnici (Venkov jedna rodina?), ale i města.

Když rozum selže, vytahují se na světlo citáty! Některými se to jenom hemží.

Málokdo ví, že jedním z iniciátorů odsunu Němců z okupovaných evropských zemí byl zkušený politik a liška podšitá, Winston Churchill. Dokonce vyřkl, že všichni muži této země, která s Hitlerem začala druhou válku, by měli být za zločiny vykastrováni.

O tom se mlčí, mladým se dnes připomíná jeho jediná myšlenka, že ač nikoliv bezchybný, je kapitalismus a jeho demokracie pro lidstvo tou nejlepší volbou.

Lidé jsou si blízcí vším, co k nim patří.

A jelikož jsem hledal vhodnou spojitost, přišlo mi na mysl, zalistovat výroky dvou protikladných osobností i nedávné studené války.

A přidat jeden citát ještě navíc.

Hle, suďme!

Winston Churchill , britský politik; postavili jsme mu po zboření sochy prezidenta Antonína Zápotockého v Praze dokonce sochu:

„Viníky nehledáme! Viníky určujeme!“

Felix Edmundovič Dzerdžinský, po říjnové revoluci v Rusku hlava bolševické tajné policie; jeho sochu pro Vysokou školu SNB v Praze jsme rozmlátili na cimpr campr:

„Člověk? Paragraf se najde! „

Další volby máme teď už za sebou. Vyhrňme si rukávy.

Moc rozdílů mezi protilehlými výroky nenajdeme.

Slovenský básník Ján Botta napsal: „ludia – hej! l´uďmi rádi menujú sa oni, ti, čo ludské i božské šliapajú zákony.“

Foto autor: Volič – nevolič!