 |
| Jaroslav Bašta |
– rp –
30. 10. 2018 PrvníZrpávy
Minulý týden jsem byl v Moskvě na konferenci, která se věnovala vzniku Československé republiky z pohledu českých, slovenských a ruských historiků a diplomatů, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.
Každá ze zúčastněných stran referovala o sto let starých událostech ze svého vlastního úhlu pohledu, ale k žádné kontroverzi nedošlo, naopak zazněly velmi zajímavé příspěvky k málo známým událostem. Inu, vědci a diplomaté mají v popisu své práce povinnost vyslechnout druhou stranu a debatovat o případných rozporech. Tím se velmi pozitivně odlišují od politiků, zejména pak některých.
Shodou okolností ve stejné době probíhala v Poslanecké sněmovně debata o návštěvě jejího předsedy Radka Vondráčka v Ruské federaci. Jak už je v Čechách (a zvláště v Praze) zvykem, předcházela jí emotivní (a dezinformační) mediální kampaň ze strany opozice. Se zájmem jsem si proto přečetl stenografický záznam z jednání parlamentu. Nad tím, co v něm zaznělo, kroutím hlavou ještě dnes.
Naše oficiální vztahy s Ruskou federací (když odečtu návštěvy prezidenta Miloše Zemana) jsou poněkud chladné, jak ukazuje frekvence návštěv na nejvyšší úrovni. Český ministr zahraničí byl naposled v Moskvě před třinácti lety, předseda Senátu před jedenácti, předseda Poslanecké sněmovny před deseti. Pravda, premiér Petr Nečas navštívil Ruskou federaci před pěti lety, ale krátce po jeho návratu vtrhlo na Úřad vlády policejní komando, a jeho vláda padla.
To byl možná jeden z důvodů, proč Vondráčkova návštěva vyvolala takové emoce mezi opozičními politiky a s nimi sympatizujícími médii. Základní námitka zněla jasně – S Rusy se nemluví! Předseda Státní Dumy Vjačeslav Volodin i Valentina Matvijenko, předsedkyně Rady Federace, se navíc nacházejí na sankčních seznamech kvůli anexi Krymu. Toto bylo základní téma všech námitek, které pan předseda Sněmovny velice trpělivě a kvalifikovaně vyvracel. Mimo jiné poukazem na opakované návštěvy svých protějšků z Německa, Francie a Nizozemí.
Jiří Paroubek: Rusožrouti ve sněmovně ostrouhali
Argumentace jeho kritiků v zásadě zněla tak, že tam neměl jezdit, a když už tam byl, měl požadovat omluvu za novičok, Krym, válku na Ukrajině, sestřelené letadlo a hlavně za rok 1968, protože jak uvedl pan poslanec Lipavský (Piráti) „my jsme byli Ruskem nebo Sovětským svazem, pardon, Sovětským svazem okupováni, byla nám sem dovezena nesvoboda…“ Když tyto požadavky z úst pana předsedy Sněmovny v Moskvě nezazněly, tak ta návštěva měla přihrbený, lokajský charakter (pochopil-li jsem výroky pirátského poslance správně). V podobném duchu se nesly také projevy poslankyně Langšádlové (TOP 09).
Přiznám se, že po přečtení celého stenozáznamu jsem měl neodbytný pocit, že něco takového jsem už zažil, slyšel, případně četl. Před lety v Kyjevě, na jednáních Nejvyšší Rady, ještě předtím než proběhla „Revoluce důstojnosti“ a občanská válka. Projevy poslanců marginálních extremistických stran se tehdy vyznačovaly podobnou neznalostí historie, neskrývanou rusofobií a nesly v sobě spoustu emocí, z nichž nejsilnější byly pýcha a nenávist. Jak to dopadá, když podobná politika uspěje, ilustruje dnešní Ukrajina velmi názorně.
Proto si myslím, že u nás opravdu existují politici, kteří nás nenápadně táhnou na východ. Není to ani do Ruska, ani do Číny, ale do země, kde vládnou oligarchové, a kde se lidé mají každý rok hůř a hůř. Politika zastánců války ani jinak končit nemůže. Zatím jsou u nás v opozici…
