Patrick Ungermann
2. 2. 2018
Znám bajku o ptáčeti, které chtělo být nejkrásnější ze všech. Tak počkalo u studny, až sem přijdou pít všichni ti vznešení ptáci a pírka, která tu poztráceli, si vetklo do svého vlastního peří. Teď bylo ptáče velice pestrobarevné a jistě si myslelo, že s každým přisvojeným pírkem získalo i ty nejlepší vlastnosti jeho původního nositele. Když ptáče letělo povětřím, bylo tak hýřivě probarvené, že si ho v okamžiku všiml nejbližší krahujec a zaútočil. Ve snaze spasit holý život skočilo ptáče do studny, odkud se vydrápalo už bez cizího peří, zplihlé a šedivé, ale také nenápadné, a proto neohrožované. Z bajky plyne poučení, že chlubit se cizím peřím se nevyplácí.
Tak, jako mnohé u nás, se i naše mateřština stále víc podobá ptáčeti zaujatému sběrem cizího peří. A když se sběr takového peří všude kolem ospravedlňuje prý praktickou nutností, proč by si ptáče nepaběrkovalo. Jako bychom ani nežili v rozumné době, když slyšíme, že anglické názvy rozličných novinek vznikají v důsledku neustálých inovací tak rychle, že ani nemá cenu je překládat do jiných řečí. Jako bychom ani nebyli v srdci Evropy doma, když čteme, že nás v rámci naší dlouhé cesty do Evropy čeká převýchova na tak zvanou mnohokulturní a vícejazyčnou společnost s více jednacími jazyky u nás doma, anebo s češtinou tak zvaně obohacenou o množství cizojazyčných prvků. Takové případné češtině budoucnosti se mírou nečeskosti jistě podobala germanizací „obohacená“ čeština minulosti. A jelikož je cizím peřím nepřirozeně probarvený pták snadno rozpoznatelnou kořistí, vrhal se na onu českoněmeckou hatmatilku krahujec velkoněmeckého smýšlení s opodstatněnou otázkou, má-li mít lid, jehož jazyk postrádá vědeckou slovní zásobu a vůbec je i jinde naditý výpůjčkami z němčiny, jakési právo na národnost a stát. Proto, abychom nebyli vyškrtnuti z mapy evropských národů, křísili češtinu jak umělečtí, tak vědečtí obrozenci a jejich dílo bylo tak potřebné, že je posléze mohl korunovat vznik Masarykovy republiky. Odborná terminologie a vůbec úzce oborová slovní zásoba se už zase téměř nepřekládá. Čeština tak ztrácí krok s dobou, a proto její význam po právu opět snižují první nenasytní krahujci, kteří krouží na dosah perutí.
Už proto jsem přesvědčený, že naše národní obrození je svým nejnosnějším významem, budit nás k národnímu životu v duchovní a mravní spolupráci,
nadčasové, a proto nehistorické. A dále jsem přesvědčený, že i osvobození naší státnosti je dosud nedokončenou prací. Byla dílčí osvobození: 1918 od vídeňské nadvlády, ne však od páté kolony separačních německých, maďarských i polských zájmů v Československu; 1945 od nacistické totality, ne však od nebezpečí vzniku jiné totalitní vlády; 1989 od komunistické totality, ne však od nebezpečí další oligarchické, zahraničním zájmům zase jinak poplatné moci. Právě tím, že zatím žádné osvobození naší státnosti nebylo důkladné, vznikají příležitosti pro nová osvobození. Jen je třeba dát si pozor na vylhané výhry, jako byly v letech 1620 nad „ohavnou rebelií“; 1939 nad „nepřáteli Třetí říše“; 1968 nad „kontrarevolucí a nepřáteli Sovětského svazu“ a kdo ví, co ještě nás v budoucích výkladech dějin čeká…
Máme dvě písničky, na které si vždycky, když je špatně, vzpomeneme: Kdož jste boží bojovníci a Kde domov můj. Obě jsou dílem ušlechtilého ducha, a proto nás už několik staletí povznášejí, ačkoli jsou si tak nepodobné. Ani jedna z nich sama o sobě nevystihuje celé češství, ale obě dohromady mají naprostou výpovědní hodnotu o tom, jací jsme a jaké máme dějiny. Někteří bychom rádi stoupali třeba o zlom vaz tou přímou, sebejistou, byť trnitou a úzkou cestou husitského chorálu. Rádi bychom měli srdce žhavá zanícením a měli na paměti nepochybovačnou nebeskou mravnost. A skutečně, když je národ nadaný neoblomnou odvahou, není třeba se lekat ani množství nepřátel. Jenže takto vybičovaný se na silách, odvaze a prozíravosti zanedlouho unaví, své nadělá i zjištění, že často bývá v nepřejícném obklíčení osamělý. A proto polevíme, sklopíme hlavy a veze se to s námi. Vítězí jakoby prozíravé snahy vlézt obludě do zadnice ještě hloub, než sama obluda chce. A nemáme nic. Nic, než těch několik odvážlivců, blouznivců, kteří posbírají hrstičku rozprášených sil, aby se zeptali: Kde domov můj? A to o té krásné české zemi, kde šumí bory a hučí voda, je naplňuje představou o velmi vzdálené budoucnosti. A síly rostou, košatí. Chodí se křísit odumřelá, cizotou a domácím nezájmem podrytá čeština, protože u nás se všechno zásadní dělá od jazyka, přes školy, knihovny a muzea až po výrobu, kapitál a ústavní stát. To v nás ožívá husitský chorál. My opravdu máme dvě hymny. Je to naše národní zvláštnost. Obě jsou krásné, ačkoli každá je jiná. Někdy z toho býváme rozpolcení a odtud plyne jisté historické rozčarování, ta svárlivost, kvůli které občas žijeme pocitem malosti a občas míváme „blbou náladu“.
Žijeme, takříkajíc, v očistci. Každý vlastenec u nás žije v očistci, žije možnost prověřit si své povahové vlastnosti, opravdovost svého konání a složitost, ne-li nevyzpytatelnost mezilidských vztahů ve škále od idealizované svornosti bratrstva božích bojovníků po nevraživost typu bratr nezná bratra, kdy se navíc každý chytrák domýšlí, že jen on ví, kde je ten pravý domov nás všech. Není k zahození tvořit v očistci, kde sice čas od času roztopí nedoukové hranice pod osobnostmi, ale kam také pronikají, neseny osvícenými myšlenkovými proudy, paprsky nebeského jasu. Život v očistci bychom neměli promarnit a jeho smysl zpochybnit jak bázlivostí, tak zaslepeností.
