Jiří Jírovec
18. 12. 2017
Rok Andreje
Kdyby blbost nadnášela I…
Je pravda, že si mnozí politici natřásali v poslaneckých lavicích peříčka, předjímajíce porážku Babiše a jeho ANO. Nakonec se mnozí z nich stali Dietlovými holubičkami a ze Sněmovny vylítli. Málokterý bude postrádán.
Myšlení některých politiků bylo zatemněno představou, že si rozdělí hlasy, které ztratí Babišovo ANO, když se na tohoto zloducha dostatečně tvrdě udeří.
Pustili se do boje. Napřed verbálně na sjezdech svých stran. Po krajských volbách byl nejvyšší čas. Možná našli návod v jednání prasete Napoleona, který všechny neúspěchy svádí na Snowballa, tedy to druhé hlavní prase ze Zvířecí farmy. Tady všude byl, tohle všechno nám kazí, kvičel Napoleon.
Obvinění Babiše a Faltýnka vedlo k náhlému výronu čestnosti v politice. Se “sprostým obviněným” se nejedná, volá opozice. Ať se pochlapí, odstoupí, očistí u soudu a pak se může vrátit. Oni sami by to jistě tak udělali.
Andrej svůj rok mezi krajskými a sněmovními volbami jasně vyhrál. Ale visí nad ním prokletí, které formuloval sám Cimrman:
“Dokázat se dá všechno, kamaráde, ale to že nejseš fízl, to nikomu nedokážeš.”
Rok Bohuslava
Kdyby blbost nadnášela II …
V politice může několik slov změnit úspěch na katastrofu.
Pouhých pět slov vedlo v roce 1984 k porážce kanadského premiéra Johna Turnera. Jeho vyzyvatel, Brian Mulroney, při předvolební debatě řekl: “You had a choice, sir”. Byla to narážka na Turnerovu neochotu zrušit jmenování spřízněných politiků do trafik. Tato lakonická věta vstoupila do historie jako příčina volebního debaklů Liberálů.
Sobotka měl možnost volby.
Mohl odmítnout akce založené na anonymních udáních. Jenže proč by to dělal, když mu (původně anonymní) udání pomohlo odstranit konkurenta Ratha. Veřejnost neví, kdo Čapí hnízdo “prásknul” v Bruselu. Neví se, kdo je Šuman. Jistý novinář Respektu sice avizoval, že jeho identitu zveřejní, ale článek byl zadržen. Patrně nebylo vhodné, aby novinář z Bakalova impéria diskreditoval práci české policie.
Bohuslav nakonec ztratil soudnost, když poslechl, aby odstranil Andreje z vlády (taková pitomost přece jenom nemohla být z jeho hlavy).
S pravděpodobností hraničící s jistotou, lze předpokládat, že v Babišovi měla vzkypět jeho slovenská krev a on, nasratý, stáhne ANO z koalice.
Jenže to se nepovedlo. Andrej totiž prohlásil, že by byla škoda rušit tak úspěšnou vládu, takže neodstoupí. Nechá se presidentem odvolat, pokud to dojde tak daleko.
Bohuslav rychle zjistil, že umění odstraňovat protivníky ve vlastní straně není snadno přenositelné za dveře Lidového domu.
Existuje ještě další promarněná příležitost. Premiér mohl říct:
“JÁ a MOJE vláda jsme byli velice úspěšní. Byla to MOJE VLÁDA, která ve spolupráci s ministrem financí, našla prostředky pro zvýšení mezd, důchodů …, atd”.
Neudělal to a k jeho úděsu se preference ČSSD posunuly směrem ke katastrofě. A následovalo další zoufalství. Jan Birke, po zádech poplácávaný garant volebního vítězství, byl “zmizen” a ve straně vznikl nepříliš důvěryhodný triumvirát.
Pak již zbýval pokus utnout sani dvě hlavy jednou ranou. Nelze dokázat zda šlo o účel nebo “jen” o mizernou práci zástupců a policie (ta se rok a půl babrala s jednoduchým Čapím hnízdem). Možná jednou někdo promluví, v Česku se všechno vykecá. OLAF prý vyšetřuje, ale možná hlavně to, jestli ti Češi nejsou náhodou blbí, že si dělají ostudu kvůli zanedbatelným 50 mega.
Antibabišovci se ovšem zaklínají důvěrou k policii, zástupcům a soudcům. Pouhé zmínění dvou slovíček (cui bono) je považováno za snahu podkopat český soudní systém.
Vzniklá situace má kupodivu jednoduché řešení: Stačí aby Ústavní soud určil, že poslance není možno vydat světské moci po dobu trvání jeho mandátu. Tím by odpadla možnost ovlivňovat zákonodárnou moc a s tím i podezření že to policie a ostatní složky dělají. Snahy ovlivnit politickou situaci jsou přece známé a nelze je odbýt poukazem, že to je dávno a dnes je jiná doba.
K tomu lze dodat, že se po jmenování Lubomíra Metnara novým mistrem vnitra objevily v mediích spekulace, že to je Pecinův člověk, že má vazby na Zemana a byl v pohotovostním pluku s Ondráčkem. Je tedy pravděpodobné, že bude kout nějaké pikle. Prý má pochybnosti o vyšetřování Čapího hnízda. To je samozřejmě vážná věc, protože naznačuje, že v přítmí policejní struktury je možné všechno.
Bohuš nic nepochopil a vznesl se vysoko nad hejno potrefených holubiček.
Rok zmaru
Každá velká idea přináší nevýhodu, která je stejně velká nebo větší než ona idea sama. Přírodní zákon.
Po volbách začala na poli, dávno poničeném pokrytectvím, osobními zájmy a falešnou morálkou, bitva Antibabiš 2.0.
Původní baráž měla dvě fáze. Jako první přišla hrozba, že sjednocená pravice zamezí ustavení Sněmovny. S ANO nebudeme jednat zaznívalo v předvečer války.
Když se ukázalo, že by takový krok mohl popudit voliče, zabrousila propaganda do oblasti zvyklostí. Je to pole riskantní, protože zvyky jsou nevymahatelné a navíc není důvod, proč by nemohly vzniknout nové.
Zvyk prý je, aby vítěz voleb předložil seznamem 101+ hlasů, které jeho vládě přiklepnou důvěru Sněmovny. Jinak řečeno, volební výsledek se má přepéct do koláče, který uspokojí i ty nejhladovější politiky.
Máme tucty politologů a analytiků, ale žádný ještě nepřišel na to, že politik, který je pověřen sestavením vlády, nemůže předem slíbit, že má podporu 101+ poslanců.
Pokud poslanec bere Ústavu ČR vážně, musí jednat podle slibu, jehož třetí a závěrečná věta říká:
“Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.”
Pravda, termín “všeholid” je nejasný a do vědomí a svědomí poslance je těžké vidět. Žádný z poslanců ale nemůže předem vědět, kdo bude do vlády nominován a jaký program bude příští vláda mít. Nemůže tedy v této fázi svůj hlas slíbit.
Námitka ohledně seznamu hlasů byla nahrazena “velkorysostí”: ANO vyhrálo volby, to uznáváme a má nárok na pokus sestavit vládu (čti: z toho žádné nebezpečí nehrozí, my mu hlasy nedáme, když se dostatečně semkneme). Když Babiš nedostane důvěru musí mít druhý pokus ODS.
President zareagoval po svém: Babiš dostane dva pokusy a pak bude třetí pokus, který připadá předsedovi Sněmovny.
Tak se zrodila třetí fronta: Fiala musí získat předsednické místo, aby ODS měla třetí volbu. Zase to nevyšlo. Předsedou se stal Vondráček za ANO.
Demokratický blok zůstal v zákopech a uchýlil se k propagandistickému triku: “My jsme konstruktivní, ale Babiš s námi o vládě odmítl jednat, tak co máme dělat. Slíbili jsme to či ono voličům a nemůžeme je zklamat”, říkají. Současně ale chtějí, aby ANO vlastní voliče zklamalo. Dost průhledné farizejství.
V událostech a komentářích ČT se David Borek zuby nehty snažil nepřipustit Patrika Nachera (ANO) k přečtení výroků, které dokazovaly, že ostatní strany s ANO jednat nebudou. <ahref=”http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/217411000371211/”> ZDE </a>. Nakonec ustoupil a pořadu dodal alespoň trochu kredibility. Martin Kupka (ODS) a Helena Langšádlová (Top 09), totiž nekonečným opakováním několika frází naplnili definici únavného žvanění.
Kdesi v koutku se zatím krčí hrozba předčasných voleb a s ní nebezpečí, že to voliči těm “konstruktivním” stranám spočítají. Suma sumárum, Babiš asi dostane důvěru ve druhém kole.
Rok sexu
Mě lákaly jen dívčí kozy a přičleněné oblasti. Jiří Dědeček v písni k srpnu 68.
Byla to doba, kdy byl Dědeček mlád a všechno šlo pomalu. Kolik zastávek na cestě tramvají trvalo, než jsme si my kluci troufli dotknout se harasně dívčí ruky na držátku. Kolik týdeníků v kině jsme nevnímali kvůli přemýšlení o tom kdy vzít za ruku holku, když už se uvolila jít do tmy poslední řady a nebo v některých kinech do lóže.
Byla to doba, kdy jsme si jako kluci mysleli že máme v genech “dobývání”, kdežto holky “zdráhání”. Žili jsme ilusí vítězů a holky, když byly chytré, nám to nevyvracely.
Byla to doba, kdy si české holky dokázaly ochránit oblasti našeho klukovského zájmu.
Byla to doba erotického jiskření.
Je o tom Nemocnice na kraji města. Jenže: Ina nese vztah s Blažejem hrdě, doktorka Čeňková některé chlapy odráží, některé ne, kdežto její stárnoucí kolegyně Králová zahrává harašení mladým Peterkou do ztracena. Sestra Huňková řeší zkušenost s Cvachem s gracií. Nedělá ze sebe krávu, která nevěděla, co dělá. Dává mu najevo že u ní ztratil glanc, protože jí vyhrožuje obráceným #MeToo: chce o ní rozhlásit, že lezla doktorům do postele.
Byla to doba, kdy teprve pomalu končilo heslo, že je lepší dělat lásku než válku.
Časy se postupně změnily. S rozevíráním nůžek se začínaly rozevírat i některé ženské nohy. Šlo o celkem jasný pokus přerozdělit bohatství. Správně umístěná kreditka může zakrýt břich i tučný podbradek.
Sex mocných se postupně dostal do bulváru, ale to byl obchod s informací, který nevedl k vlně protestů dotýkaných žen. Zprávy přicházely a odcházely aniž by vzbuzovaly nadměrnou pozornost. V roce 2013 rychle zapadl výrok Pavla Landovského o Havlovi: “On o sobě tvrdil, že je kurevník, a chodil tam, kam já, protože tam byly vždycky děvky. Ježíš, těch bylo…”
Havel odešel ze sexuálně uvolněného prostředí na věčnost dřív než ho mohla dostihnout kampaň #MeToo. To by se teď viklaly ideály…
Pokud české ženy přistoupí na hru z USA, budou v nebezpečí zbývající bývalé celebrity, které ještě nedávno dávaly k lepšímu, jak jim holky skákaly do postele.
Nastala doba, kdy muži se muži budou bát dobývat. S rostoucími existenčními starostmi klesá jejich schopnost plnit roli živitelů. “No money, no láska”, říkaly kdysi poskytovatelky rozkoše. Peněz není nikdy dost a klesá počet spermií. Kdo by takové chlapy chtěl? Bohatých není zas tolik, aby se dostalo na všechny. I tak jistý komik mezi českými politiky ženy vyzývá, aby je ve vlastním zájmu hledaly.
Nastala doba, kdy na již devastované mužské pokolení dopadá hněv žen. Současné padesátnice žalují chlapy, kteří měli před 30 lety moc a peníze. “Já taky”, přiznávají se k hlouposti mládí a nebo ke snaze převaginovat konkurentku. Stěžují si, že z toho nebyla ani role ani vztah.
#MeToo se možná české kotlině vyhne. Naše ženy byly vždy soudnější než jejich západní protějšky a u nás není tolikpeněz k vysouzení.
Rok Gábiny
Sportovec, ten tvrdej chleba má. Parafráze písně o řidičích.
Gábina je ta mladá, pohledná žena, která výborně lyžuje, umí střílet z malorážky a je ochotna vykonávat svoji práci ze všech sil. Má výtvarné nadání, umí zpívat a hraje na piáno.
Cosi se stalo a tak ji možná již nikdy neuvidíme ležící vyčerpáním v cíli. Několik měsíců ji trápí achilovky a není vyloučené, že přijde o olympijské hry. Nikdo neví proč a co s tím dělat.
Papalášstvo, i to české, chce výsledky. Ty z jara 2017 jsou zapomenuty. Český team ztratil Gábinu bez zjevné náhrady a znervózněl. To se dá pochopit, protože jde o živobytí.
Pak ale došlo k výměně názorů přes media. A tak se chce říct: Proboha, nechte tu holku napokoji, udělala toho pro Česko dost a dost. Když už jí neumíte pohladit po duši, tak mlčte.
