Quo vadis Česká republiko?

Ludvík Smýkal
12. 12. 2017
Nadpis článku „Kam kráčíš Česká republiko? “ zřejmě připadne řadě čtenářů v této předvánoční době nadnesený. Důvod je nasnadě, neuvědomují si plně význam diskuse a jednání nad trvalou reformou přistěhovalectví do EU. Její účel a cíl je zřejmý – o imigraci již nebudou rozhodovat národní státy, ale Evropská unie (EU) z Bruselu. Podstatnější a horší je, že většina českých politiků a médií je v této „nevědomosti“, z různých důvodů, následuje…

 

Martin Kunštek se ve svém článku ZDEpodrobně zaobírá a lze  jen doporučit se s obsahem článku podrobněji seznámit.
Podle návrhu Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, mají být při přetížení některého pohraničního státu imigranti přesidlováni do dalších zemí. K rozdílení má být použito zvláštního klíče zohledňujícího podíl počtu obyvatel členského státu na celkové populaci EU a podíl jeho HDP na celkové ekonomice EU.  
Návrh nařízení je však zmatečný a umožňuje několik výkladů. Česko s deseti miliony obyvatel představuje 1/51 evropské populace. Podle Světové banky byl náš HDP v roce 2016 asi 192 miliard USD. Na HDP celé EU, který činil 14.825 miliard USD, jsme se tedy podíleli zhruba 1/77. Pokud by se zohledňovala pouze textová normativní část návrhu nařízení, tak by podíl ČR na migrantech měl činit zhruba 1,55 %.
V krizovém roce 2015, kdy Mutti Merkel pozvala do Německa všechny syrské uprchlíky, čímž umožnila masové prolomení bran schengenského prostoru, přišlo do EU podle Eurostatu 2,7 milionu migrantů. V loňském roce jich bylo 1,5 milionu. Pro letošek ještě oficiální čísla samozřejmě ještě nejsou k dispozici. Podle odhadů letos z Afriky a z Asie doputovalo do EU kolem milionu lidí, kteří zde požádali o azyl. Pokud by příliv imigrantů dosahoval „jen“ takových rozměrů jako letos, tak by to pro ČR znamenalo – v případě schválení nařízení – nutnost přijmout každoročně 15,5 tisíce imigrantů““
Teprve teď, dříve či později, budeme všichni vědět, nejen jeho voliči, co je předseda hnutí ANO 2011 Andrej Babiš, nový předseda české vlády, ve skutečnosti „zač“. Zatím jsme se  ještě nepřesvědčili, jak se v kritické chvíli, ke které se v současnosti schyluje, zachová!  Volba, která je před ním, není rozhodně jednoduchá. Buď se spokojí s čistě symbolickým odporem vůči nařízením z Bruselu, nebo diktát EU rozhodně odmítne. V prvním případě riskuje ztrátu podpory občanů, v druhém hrozí ztráta investic, na kterých česká ekonomika závisí, neboť „vše souvisí se vším“…
Slova Andreje Babiše, že jede do Bruselu “jednat”, je třeba brát s potřebnou pozorností a reservou! K “jednání musí být vždy dva“ a je otázkou, zda zrovna avizované “jednání” nového premiéra Andreje Babiše v Bruselu je to “pravé ořechové”. Naše historie podobných “jednání”, z nichž pro náš stát a národ nic dobrého nevzešlo, pamatuje už několik – Háchova cesta do Berlína, Dubčekova do Moskvy, apod.  „Jednání“ v Mnichově 1938, Jaltě 1945 a Maltě 1989 , ve kterých se jednalo „bez nás, o nás“, netřeba zmiňovat.
Ve všech těchto případech o “jednání” nešlo, vždy šlo o diktát „momentálně silnějšího  (silnějších)“. Bude se historie znovu opakovat ?!