Pjotr Akopov
8.12.2017 Vzgljad, překlad Eurasia24
“Rusko půjde stále jen kupředu – a v tomto pohybu ho nikdo nezastaví“. Těmito slovy Vladimir Putin oznámil, že se bude ucházet o funkci prezidenta Ruské federace. Očekávalo se to – a je jasné, že je tím i předurčen výsledek voleb, které se uskuteční 18. března. Čtvrté volební období Vladimira Putina však těm předchozím nebude v ničem podobné.
Putin protahoval formální zápletku téměř až do začátku volební kampaně. Den po jeho prohlášení již začala běžet desetidenní lhůta, během níž musí Rada federace v souladu s ústavou vyhlásit termín voleb.
Samotné prohlášení o kandidatuře bylo, ať již úmyslně či neúmyslně, ohraničeno dvěma symbolickými událostmi:
Své rozhodnutí Putin oznámil během návštěvy v podniku Gaz Nižnij Novgorod, což jasně symbolizovalo, že se nechce opírat ruské „elity“ nebo o „nomenklaturní kádry“, ale o široké lidové vrstvy.
Vystoupil zároveň v ten samý den, kdy celá země zvažovala, jak by se mělo reagovat na skutečnost, že se ruská sportovní delegace nebude moci zúčastnit Olympijských her – tedy v okamžiku zahájení další etapy konfliktu mezi Ruskem a Západem.
Je to právě konflikt se Západem, který se, stejně jako vytváření „národních elit“ v oblasti vnitřní politiky, stal hlavním zahraničněpolitickým obsahem stávajícího třetího volebního období Vladimira Putina.
Jeho další volební období však nebude pouze obyčejným pokračováním nebo dalším vývojem období předcházejícího. Bez ohledu na jakousi „olympijskou předzvěst“ dalších událostí, jeho hlavním tématem pro nejbližších šest let nebude konfrontace se Západem.
A to nikoli proto, že by byl Putin iniciátorem konfliktu probíhajícího v posledních letech: jsou to Spojené státy, které se nemohou smířit ani s tím, že se Putin znovu vrátí do Kremlu, ani s tím, jak Rusko stále sílí a stává se ambicióznějším.
V dalším období nebudou pro Putina představovat hlavní problém ani USA, ani Západ jako celek. Rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru je v tomto smyslu opravdu jen symbolické – jako sice nebezpečný, ale již poslední výstřel odcházející éry.
Rozpory se Západem se posunou až na druhé či třetí místo mezi Putinovými starostmi, a to prostě proto, že „odchází“ sám Západ. Přímo před našima očima se rozpadá atlantická jednota USA a Evropy, na obou březích Atlantiku sílí antiglobalistická hnutí.
Jistě, tlak a útoky na Rusko budou pokračovat, Západ se ale bude stále více zaplétat do svých vlastních vnitřních rozporů a problémů a jeho jednotlivé státy se budou stále důrazněji snažit o obnovení vztahů s Ruskem.
Samotný Putin pak bude stále větší pozornost a úsilí věnovat posilování vztahů se zeměmi na jihu a na východě – od Turecka po Čínu, od Íránu po Japonsko, od Latinské Ameriky až po Afriku.
V nadcházejících letech dostane vytváření nového světového řádu zcela zřetelné, všem srozumitelné rysy: od stále výraznějšího vytěsňování dolaru z finančních vztahů mezi státy až po vznik nového bezpečnostního uspořádání v Asii opírajícího se o ŠOS (Šanghajskou organizaci pro spolupráci).
Tím zcela nejzásadnějším projektem bude pro Rusko prohloubení integrace a rozšíření Eurasijské ekonomické unie. Ta by měla do budoucna zahrnovat i Ukrajinu; boj o ní je nadčasovou prioritou nejen zahraniční, ale v podstatě i vnitřní politiky Ruska.
V té se bude Putin věnovat především tomu dnes nejaktuálnějšímu problému – personálním otázkám. To znamená rozsáhlou, celkovou obnovu národních elit, nástup a rozvoj nových sil. Znamená to vytvořit podmínky k tomu, aby schopní, vzdělaní, čestní, vlastenecky smýšlející lidé mohli sloužit své vlasti a pracovat ve vládě. Právě to bude Putinovým minimálním programem do roku 2024.
Jaký bude jeho maximální program, na to se ho bude třeba zeptat za šest let. Protože pokud mu dá Bůh zdraví, najde se pro Vladimira Putina funkce i po roce 2024. Je totiž příkladem člověka, jehož nezdobí postavení, ale činy.
Zdroj: vz.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
