O potratech z luxusu

Prostě nám jde o to, abychom se mohli i tváří v tvář pohromám dál vyvíjet, nadělovat si radost v podobě dětí a zachovat druh, národ, rodové jméno a tak dále. Nesčetné sexuologické výzkumy dokládají, že si podvědomě v ženách vybíráme pokud možno zdravé matky budoucích dětí a ony v nás podvědomě volí zdatné ploditele a živitele dětí. Někdy si ženy dokonce přejí, aby zdatnější muž dítě zplodil a jiný – důvěryhodnější je pomohl vyhledět. To všechno je v souladu s potřebami celé heterosexuální přírody.

Jen zřídka kdy se život matky a plodu dostane do střetu zájmů. A když ano, je na vině nějaká nemoc nebo abnormalita. „Vy to, maminko, přežijete, ale nezachráníme dítě.“ Nebo jinak, porod přežije ono za cenu úmrtí rodičky. Jenom ty nejstatečnější ženy by v takovém případě volily svou smrt, ale já vím, že jsou i takové. Jak jsme pověděli, dítě má mít život před sebou a má být nadějí lidstva. Osobně nejsem duchovně na takové výši, abych se už nebál smrti. Obávám se, že pro mě je sebeoběť ve prospěch života zatím něco nad mé síly.

Rozdíl v oslovení paní a slečna tkví v tom, že paní je vdaná žena s blízkou perspektivou porodu a mateřství, nebo už matkou je a třeba několikanásobnou. My muži jsme buď jinoši, mladí pánové, staří mládenci nebo pánové (ženatí muži s výhledem na otcovství, anebo už tatínci). Mateřství a otcovství nás má odnaučit sobectví. Od této chvíle se, víc než o sebe, strachujeme o své děti a na ně se i těšíme stonásobně víc než na sebe sama. Dostalo se nám v nich hlubšího, záslužnějšího smyslu života.

Tuším, že v naší společnosti má přednost život dospělce před životem obtížně se rodících dětí. Nevím, zda je to správné, ale myslím, že lékaři by při těžké „Sofiině volbě“ spasili spíš život matky než novorozeněte. Alespoň se dovedeme shodnout na tom, že by se děti měly chránit. Hovoříme o právech dítěte, dodatečně je dopracováváme a jsme ochotni je policejně a soudně vymáhat.

Jak je potom možné kývnout na potrat z luxusu, kdy péče o potomka není prostě ženě nebo oběma rodičům vhod? Ženě, přivedené do požehnaného stavu, se zrovna nehodí starat se o miminko, byť by dobře porodila zdravé děcko. Jako by se mi nehodilo pozvat si navečer kamaráda, poněvadž mám ještě cosi na práci, a tak pozvání odřeknu. A tak žena odřekne dítě… Pěstujeme práva dítěte, lékařsky jsme dokázali, že plod je druh života, a najednou vražda na něm nemá být vraždou?

Lidé, kteří cítí nábožensky (a z hlediska mé úvahy je srdečně jedno, jakou vyznávají víru), vědí, že má dítě duši, a že té dušince nadělil Bůh tělo, aby u nás na planetě uskutečnila nějaký boží záměr. Tihle lidé se potratů z luxusu nedopouštějí. Oni nezabíjejí ani postižený plod. Vždyť přeci práva máme i pro postižené, nesvéprávné lidi. I jim jsme si zvykli dávat jména a mluvit o nich jako o lidech.

Je vůbec možná spoluexistence humanistického práva na život a feministického práva na potrat z důvodu, že dítě není matce vhod? Ne, není. Je tedy nutné si vybrat. Já volím právo na život a práva dětí na důstojný život. Proč? Děti jsou nadějí lidstva. Zločiny na dětech a vraždy na dětech trestají soudy snad nejpřísněji, až na potrat z luxusu. I předškolák ví, že k početí človíčka je zapotřebí muže a ženy. Partenogeneze se u lidských žen nedočkáme. Jak je potom možné, že zákonodárci zatím vylučují muže z rozhodování o potratech z luxusu? Samozřejmě je to prohřešek na úrovni znevýhodnění mužů. Osobně mi nejde o to, aby se sešla rodinná rada a vyškrtla nitroděložní dítě ze seznamu živých. Běží mi o to, aby mohl alespoň otec hlasovat pro život svého potomka. Za důkaz, že práva dětí bereme vážně, pokládám snahu, potrat z luxusu postavil zcela mimo zákon. Pracují přeci kojenecké ústavy a zoufalých neplodných párů, kteří touží po adopci děťátka, přibývá rok od roku. Nakonec, proč počet bezdětných manželství vzrůstá? Jak nezdravě a pod tíhou jakých stresů žijí muži, že mají ve stále větším měřítku „unavené sperma“? A kolika ženám se dostalo té osvěty, že když je bude hormonální antikoncepce deset let udržovat ve „falešném těhotenství“, aby neotěhotněly skutečně, jejich rozhozená těla pravděpodobně stěží otěhotní, až už to bude v souladu s životními plány těchhle žen?

Počet umělých potratů na žádost matky vzrostl za rok 2010 na 25 292! Jen proto, že některé ženy nehodlají přijmout zodpovědnost matek nebo nechtěné děti nabídnout do pěstounské péče, zmizí z mapy české vlasti ročně tolik lidí, kolik by se jich vešlo do dvou městeček s přilehlými obcemi. Ve školách chybí děti, na pracovištích pracovníci, a tak se vlády evropských zemí uchylují k náboru cizinců z jiných civilizací, a to bez záruky, že se budeme vzájemně asi-milovat.

Vraťme se na tonoucí Titanic. Kdy zachránit ženu, která se zřekla dítěte, aniž musela a aniž ho nabídla k osvojení? Až po dětech. Až po matkách a slečnách. Až po obětavých tatíncích, kteří čtou dětem pohádky a manželkám vypomohou s nákupy. Až po mladících, kteří by jednou mohli dát život dětem. Až nakonec. Jenomže tak dlouho tonoucí loď nepočká.