Leo K.
8.9.2017 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Žijeme v nejlepší možné době…nevím, kdo to řekl první. Zadáte-li to do vyhledávače objeví se autorů až hanba. Stejné, nebo téměř stejné množství nekompetentních vyjádření se objeví, zadáte-li otázku jak bylo za komunistů? Jedno z nich cituji:
Je hrozné, že za komunistů člověk nemohl poslouchat hudbu a číst knížky, které měl rád. To není jak nyní, že člověk jde do obchodu a může si vybrat z obrovské nabídky muziky a literatury. To za bolševika také nebylo, takového Kryla jsme si museli shánět pokoutně, a když jsem si ho přehrával, tak mě doma neustále okřikovali, ať to ztlumím, že by to mohl slyšet nějaký komunista z baráku a bude z toho průšvih. A jít do knihkupectví a chtít třeba Žert od Kundery nebo Souostroví Gulag od Solženicyna, tak to jste mohli čekat, že pro vás přijede policejní anton. V tak hnusné době jsme za bolševika žili, píše antirusista Jan Ziegler
Přestože si myslím, že Jan Ziegler si moc z minulého režimu nepamatuje, tak tohle vyjádření se mě docela dotklo. Protože to, co zpětně na minulém režimu oceňuji, je velmi solidní úroveň vzdělávání, nezištná sousedská solidarita a kulturní vyspělost nesrovnatelně větší části obyvatelstva než dnes. Proč zpětně? Protože tehdy mi to přišlo normální. Neznal jsem kapitalismus. Proto jsem nevěděl, že je principiálně nepřátelský světu nezištné lidské blízkosti. Dnes vím, že je to zákonité, protože konkurence, na které je založen, není ničím jiným než konfliktem, vzájemným bojem o individuální úspěch. Příklad? Tenkrát se vědomosti předávaly, dnes se prodávají. I třeba ty manuální. Vždyť každý má přece svoje know-how! A pro současníky je zcela pochopitelná tendence takový konflikt eskalovat – viz Babiš.
Ale k faktům, protože Zieglerovo vyjádření je, jemně řečeno, manipulací. Jak Kryl, tak Kundera publikovali (lze-li tak nazvat také vydání gramofonové desky) a teprve když odešli do exilu, přestala být jejich díla dostupná. Kunderův Žert vyšel v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1967, nákladem 52.000 ks. Nevím, někdo mě poučte, zda v současné době vychází knihy v takovém nákladu. Vedle toho byl Jaromilem Jirešem natočen v 1968 stejnojmenný film, který se promítal až do jara roku 1970. Potom byl zakázán. Solženicynovo Souostroví gulag bylo natolik kritické k sovětskému režimu, že objevit se takhle kritické dílo k současnému režimu u nás, tak také nemá naději na vydání. V tak hnusné době žijeme, by se chtělo v Zieglerově stylu napsat. V SSSR vyšlo teprve v době „perestrojky“ v roce 1989.
Jestliže je v Zieglerově vyjádření zmíněna kultura, tak musím říct, že mířil na lišku a trefil kozla. Jsem hrdý, že za mého života na mě působili svými díly moji současníci (v závorce je jenom něco málo) Jaroslav Seifert (Morový sloup), Bohumil Hrabal (Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé), Vítězslav Nezval (Valérie a týden divů), František Nepil (jeho Dobrá a ještě lepší rána), Omilovánky Vladimíra Jiránka, Karel Hubáček a Miroslav Masák (byť se k nim současní pánové nezachovali), Pavel Kantorek, Jan Werich, Ivan Klíma, Josef Velek, Ludvík Vaculík a ještě musím vzpomenout alespoň Josefa Kainara: Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly, kadeře padaly jak růže do hrobu, železná židle se otáčela… a co z toho udělal Vladimír Mišík! Poslechněte si.
A samozřejmě dost nepřehledná řada dalších. Byla to doba, kdy nedostatek konzumních podnětů způsobil, že lidé měli čas. Nyní je to obráceně, čas cloumá s námi a ztratili jsme schopnost snít. Naše vize bývají jen opakováním reklamních sloganů konzumní společnosti nabízející celý svět, jen když před ní (konzumní společností) „padneme na kolena a budeme se jí klanět.“ Ale takový člověk pak již nesní, protože přišel o fantazii. Většina lidí je přesvědčena, že pokud nejsou otevřeně donuceni vnější silou něco dělat, jsou jejich rozhodnutí jejich rozhodnutími, a chtějí-li něco, je to jen to, co chtějí oni sami. To je však jen jedna z velkých iluzí, které o sobě samých máme. Velký počet našich rozhodnutí není výsledkem naší vlastní volby, ale je nám vsugerována zvenčí. Krásnější polovina lidstva by mohla vykládat, když tento způsob, který si historicky přivlastnila jako první, je často jediný, jak s mužskou ješitností hnout. Dnes si jej osvojila „na plné pecky“ propaganda.
Tím nechci říct, že konzumentské nálady se v tehdejší společnosti nevyskytovaly. Když někdo přinesl čtvrtkilovou švýcarskou čokoládu nebo přijel novým mercedesem, obdivovali jsme zpracování, barvy, lesk, vót éto těchnika, a ne ty naše čokolády a ty naše škodovky. Ale to byly jen takové mžiky a vzápětí jsme se už bavili o tom jestli už přišlo další vydání edice Světová literatura nebo Lawrence Ferlinghetti z klubu přátel poezie. Vzpomínáte?
Svět je báječné místo k narození
jestli vám nevadí
že štěstí vždycky není
tak velký požitek
jestli vám nevadí že si tu a tam
šeredně spálíte prsty
zrovna když je všechno tak prima
to víte ani na nebesích
nezpívají
po celý čas…
Minulá doba byla taková jaká byla. Nebyla jenom hnusná. Komunisté, když chtěli být „avatgardou společnosti“ museli také nějaký ten „chlup“ pustit. Bylo jich něco přes milion, ale většina z toho počtu byla „u komunistů.“ Aby je jednou většina nesmetla (stejně k tomu došlo), tak museli být schopni s tou společností komunikovat. Dnes už se málo ví, že i přes partaj existovala instituce. Říkalo se jí Výbor lidové kontroly (VLK) a docela z ní měli komunisté nahnáno. Jestli vám tedy někdo tvrdí, že minulý režim byl jenom hnusný a že si nezadal ani s nacisty, nebavte se sním! Má na očích ideologické klapky. Bez lidí, kteří v tom režimu žili a tvořili, by byl dnešek o moc chudší.
