Zdeněk Jemelík
25.8.2017 blog autora
Chce-li policie proniknout do soukromí osoby, podezřelé z trestné činnosti, musí požádat státního zástupce, aby navrhl soudu povolení k použití příslušných opatření. I když soud žádosti vyhoví, může se v budoucnu stát, že Nejvyšší soud ČR jeho rozhodnutí přezkoumá a zpětně je prohlásí za nezákonné. Policejní zájem nelze považovat za neetický, protože prověření podezření na spáchání trestného činu či jeho prokázání je v nezpochybnitelném veřejném zájmu.
Novinářská chátra, která se zabývá skandalizací veřejně činných osob, se žádným podobným omezením nepodřizuje a bezohledně napadá bezbranné oběti své podlosti. Nikdo si nemůže být jistý, že jeho společenské setkání nebude fízlovat nějaký presstitut, který zprávu o něm uveřejní se znevažujícím komentářem. Nikdo si nemůže být jistý, že presstitut, s nímž se lehkomyslně pustil do hovoru, si nepořizuje zvukový záznam, jenž zveřejní s úmyslem svou oběť znevážit. Tímto způsobem vznikají nahrávky zcela soukromé povahy, které svým obsahem nemají povahu důkazu o trestném činu, ale jejich zveřejnění má sloužit pouze k házení bláta na oběť. Jejich skutečná informační hodnota bývá blízká nule. Mezi pachateli nestoudností se jména některých novinářů vyskytují opakovaně jako stálice. Za způsobené škody nenesou téměř nikdy odpovědnost, protože přece máme svobodu slova. Naopak, nekalým způsobem získané poznatky vplétají do svých článků, čímž je přetvářejí na peníze.
Zveřejnění takto získaných informací často přináší postiženým osobám různé nepříjemnosti.
Například účastníci pohodového přátelského večírku, pořádaného jistou advokátní kanceláří pro své příznivce, dostali díky serveru Neovlivní Sabiny Slonkové příležitost, aby se pokochali svými karikaturami na uveřejněném komentovaném seznamu účastníků. Nad jejich účastí pak projevil nevoli ministr spravedlnosti, který dokonce hrozil, že jednoho z justičních činitelů pošle před kárný soud. Napadený jej nevykázal do patřičných mezí, ale za údajně pokleslé jednání se pokorně omluvil. Příštího večírku se již nezúčastnil. Také několik dalších stálých účastníků se příštího rozptýlení raději vzdalo.
Podobné večírky pořádají i jiné advokátní kanceláře. Bývá na nich přívětivá atmosféra. Přicházejí na ně kultivovaní lidé s podobným vzděláním a zájmy, kteří se většinou znají řadu let a navzájem se rádi vidí. Dbá se na důstojné vystupování účastníků. Zájmu Sabiny Slonkové se ale těšil právě jen určitý večírek, který je svou úrovní po všech stránkách špičkový.
Mezi případy tajného pořizování zvukových nebo i audiovizuálních záznamů a jejich zveřejnění některé vyvolaly vážné problémy. Tak Luboš Xaver Veselý po natáčení rozhovoru s vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou pro rádio Frekvence 1 nechal zapnuté mikrofony a zveřejnil pak záznam jejího uvolněného povídání. Výsledkem bylo narušení součinnosti mezi vrchním státním zastupitelstvím a protikorupční policií a nakonec odchod ředitele protikorupční policie Tomáše Martince ze služby u Policie České republiky. Na Lenku Bradáčovou pak podal žalobu na ochranu osobnosti, s kterou u soudu neuspěl. Ten, jenž svou indiskrétností patálii vyvolal, si asi pomyslel, že nejlepší obranou je útok a také podal na Lenku Bradáčovou žalobu na ochranu osobnosti. Rovněž neuspěl, ale jinak se mu nedostalo žádné odvety za vyvolání skandálu, jenž měl za následek poruchy v chodu trestního řízení.
Mimořádně velký otřes na politické scéně vyvolalo zveřejnění údajných tajných nahrávek rozhovorů dnes již bývalého novináře MF Dnes Marka Přibila s Andrejem Babišem.Poslancům dalo podnět k mnohahodinovému mlácení prázdné slámy, jímž klesli na úroveň téže novinářské chátry, nad jejímž chováním se okázale pohoršovali. Důstojnost by si zachovali, kdyby s nahrávkami naložili podle návodu k zacházení s anonymy, jenž jsem v raném mládí slýchal ve škole: anonym patří do koše. Marek Přibil tak za součinnosti poslanců spustil bouři, na jejímž konci stál odchod Andreje Babiše z vlády.
Zářící hvězdou mezi skandalizujícími pressstituty je nepochybně Janek Kroupa. Soudím, že zástup lidí, jimž během své kariéry dopomohl k nesnázím, je hodně dlouhý. Přiživil se i na kauze Marka Přibila. Snažil se prokázat jeho napojení na nejvyšší kruhy velení Policie České republiky. V této souvislosti škodil policistovi Bronislavu Šabršulovi, který se sice nikdy v životě s Přibilem nesetkal, ale podle Kroupy měl být jedním ze zdrojů jeho informací. Policistu požádal o rozhovor. Před jeho zahájením se zavázal, že jej nebude nahrávat a znova i v průběhu rozhovoru jej ujistil, že nepořizuje zvukový záznam. Zachoval se ale podle: slib nedodržel a takto získané informace zhodnotil v několika článcích, v nichž policistovy výroky umně překroutil, přeměnil v polopravdy, nebo do nich vsunul prosté nepravdy. Obešel také se svými falešnými informacemi policistovy nadřízené a snažil se jej poškodit.
Bronislav Šabršula je policista s dlouholetou praxí. Byl vedoucím Územního odboru PČR v Uherském Hradišti. Vystoupil jako svědek obhajoby v procesu proti bývalému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu, instalovanému k velké nevoli Petra Nečase a dalších předáků ODS a následně svrženému intrikami GIBS a bývalého ministra vnitra Jana Kubiceho. Bronislav Šabršula ve svědecké výpovědi mimo jiné odhalil nekalé praktiky tehdejšího krajského ředitele PČR Bedřicha Koutného a jeho náměstka Jaroslava Vaňka, čímž uvedl do chodu děje, jež nakonec vedly k jejich odchodu do civilu. Než ale padli, stačili vyvolat proti němu kárné řízení a postavili jej mimo službu. Vyšetřováním GIBS se později prokázalo, že skutek, kvůli němuž bylo řízení proti němu zahájeno, se nestal. Vrátil se do služby, nikoli však na své původní místo: během kritické doby mu vypršela platnost bezpečnostní prověrky, bez které by nemohl svou původní funkci zastávat, a NBÚ její obnovu neuvěřitelně protáhl daleko přes hranici limitů, stanovených zákonem. Nové uplatnění se pak pro něj našlo až v Praze. Pro policistu, který má kořeny na Luhačovicku a jehož rodina žije v Luhačovicích v rodinném domě, je přeložení pohromou. Snaží se o návrat domů a právě skandalizace Jankem Kroupou mohla jeho úsilí zmařit.
Janek Kroupa se ale pustil i do přímé skandalizace Andreje Babiše zveřejněním části nahrávky jeho rozhovoru s dvěma podnikateli, pocházející z r. 2012. Její obsah má částečně znevážit Václava Klause. Informační hodnota nahrávky a souvisejícího článku je prakticky nulová. Dovídáme se o jednáních a postojích Andreje Babiše před založením hnutí ANO2011 způsobem, jenž jej zpochybňuje jako autora myšlenky na jeho ustavení, o jeho sponzorování ODS, nebo také o tom, že Václav Klaus bral svou sekretářku za ruku a vysloužil si její neuctivé výroky. Domnívám se, že bez těchto informací by se veřejnost bez obtíží obešla.
Na nestoudnost Janka Kroupy navazuje další stálice mezi skandalisty, tedy Jan Hrbáček, který „pro jistotu“ uveřejnil výše uvedenou nahrávku s patřičným komentářem celou, prý aby předešel zneužití jednotlivých jejích částí.
Pořizování tajných nahrávek a jejich zveřejňování ve chvíli, kdy mohou napáchat co nejvíce škody, je mimořádně podlé jednání, které by měla veřejnost odmítnout a slušné redakce by měly odmítat jejich zveřejňování. Ale veřejnost se pídí po senzacích a jejich uveřejňování zlepšuje odbyt novin či zájem posluchačů a diváků o vysílání, proto je naopak přijímá a přispívá tím k udržování životní úrovně skandalistů. Je to podobný případ jako úniky informací z trestních spisů: žádná organizační, kázeňská či trestní opatření jim nezabrání, pokud je zde někdo, kdo je ochoten za uniknuvší informace zaplatit a zveřejnit je.
Skandalisté potřebují vyvolávat nepříjemnosti a chaos. V tomto se podobají teroristům. Pokud se jimi zabývají orgány veřejné moci, naskakují na jejich hru a dodávají jim chuť k pokračování v nemravném díle.
Skandalistům nejde o veřejný zájem, ale o jejich prestiž a peníze. Nejzajímavější jsou pro ně placené zakázky, aby někoho poškodili. Všimněme si například, kolik článků vyšlo a kolik hodin vysílacího času rozhlasu a televize zabraly komentáře k Přibilovým nahrávkám. Vše se ve výsledku zaplatilo z kapes příjemců bezcenných informací.
