Zestátnění strategických odvětví národního hospodářství a přírodního bohatství je nejschůdnější možnost zajištění ekonomické stránky naší budoucnosti

Jaroslav Tichý
25.7.2017  Aliance Národních Sil

Nikoliv náhodou je to právě Aliance národních sil, která se ve svém programu zabývá jednotlivými závažnými otázkami, které stojí před naší vládou a společností a k jejichž řešení je zapotřebí neprodleně přistoupit. K otevření diskuze nad další z nich přispěl článkem spolupracovník ANS ing. Bradávka pod názvem „Existuje slovo, kterého se mnozí bojí jak čert kříže“ ze dne 24.7.t.r..

Chtěl bych touto cestou na jeho článek navázat a dále ho rozvést. A vyvolat tak nejen širší diskuzi nad uvedeným záměrem, nýbrž především nad jeho širšími souvislostmi a dopady.
Tak tedy:

ANS má ve svém programu jako jediná bod s názvem: Zestátnění strategických odvětví národního hospodářství a přírodního bohatství.
Související problematiku je třeba rozdělit do několika bodů:


1/ Rekapitulace vývoje

Především je zapotřebí si uvědomit to, že zatímco do r. 1989 šel celý zisk každého podniku do státního rozpočtu, dnes tam má jít jen 19 % formou daně z příjmu. „Má“, ale často nejde. Jednak proto, že část podniků byla nevratně rozkradena a zničena, část podniků je ve ztrátě (ať již fiktivní či skutečné), další část je v rukou zahraničních firem, které dostaly od našeho státu buď daňové prázdniny, nebo v rámci své konsolidované bilance ziskem vytvářeným u nás kompenzují ztráty svých podniků jinde v zahraničí. A jednak i proto, že mnoho firem (dnes již přes 1.500) od nás má zřízena svá sídla v daňových rájích, takže se placení daní u nás zcela vyhýbá.

Uskrovnil se snad proto byrokratický aparát tohoto státu? Nikoliv, právě naopak. Poslanci a soudci si přidávají jako o závod, mnohým lidem byla naopak sebrána kvalifikovaná práce a jsou dnes zaměstnáni často za pakatel za otrockých podmínek v cizích montovnách u nás. Jejich kupní síla neroste, pokud přímo neklesá. Sociální rozdíly mezi našimi spoluobčany se dále prudce prohlubují. Prohlubuje se současně i propast mezi platy našich zaměstnanců a platy zaměstnanců ve srovnatelných zemích EU za srovnatelnou práci. Naši občané se stále více zadlužují, obce, města a stát rovněž. V oblasti služeb zajišťovaných státem nejsou již opět peníze téměř na nic. Jde o záměrný postup s cílem tento stát co nejvíce zadlužit a mimo jiné i prostřednictvím dluhu si ho podmanit.

Jinde tento naordinovaný záměr funguje rovněž, u nás jsou ale jeho důsledky už hodně křiklavé. Stačí si srovnat výplaty a důchody lidí u nás se srovnatelným zahraničím. Určitým lidem a zahraničním firmám bylo u nás tedy pomoženo, a to na úkor nás všech ostatních. A zatímco mnozí nadšeně oslavovali svého času velkou privatizaci, tak si vůbec neuvědomili, že její důsledky ponesou trvale sami a ze svého. A my ostatní jako občané tohoto státu s nimi. Jako občané jsme totiž určeni k tomu, abychom nahrazovali výpadky v příjmu státního rozpočtu vytvořené z titulu velké privatizace a jejích následků.

Nejsem si ale jist, zda to mnozí lidé již konečně pochopili. A když si k tomu lidé ještě připočtou ceny a způsob privatizace mnohých podniků a k tomu navíc uměle a záměrně podtržený kurs koruny přijdou nutně k dalšímu poznání, že ty podniky byly “koupeny za hubičku”. Doslova. Svého času se tomu říkalo „transformační polštář“. Pamatujete se ještě všichni?

2/ Jaký je současný stav?

Mnohé z podniků, které u nás do dnešního dne ekonomicky přežily, vyvádějí maximum zisku do zahraničí (a to i v případě předchozího zaplacení daní). Případně ho investují do jiných, s jejich činností nesouvisejících oborů. Neinvestují do svého technického rozvoje, do své modernizace. Snaží se udržet si konkurenceschopnost nízkými cenami, nikoliv kvalitou a parametry svých výrobků. Dostaly se tak samy do situace, kdy za své výrobky vesměs s nižší přidanou hodnotou vyšší prodejní ceny již nedocílí. Jsou nákladově téměř u stropu, k němuž se mohou bez vytváření ztrát z hlediska příjmů dostat. Nemohou tedy ani zvyšovat mzdy svých pracovníků. Hledají tedy zaměstnance, s nízkými nároky na mzdovou úroveň. V ideálním případě z Ukrajiny či Rumunska, případně si zcela nesmyslně slibují něco od zaměstnání migrantů.


3/ Jaká je blízká budoucnost?

Nepochybně již všichni slyšeli o nové průmyslové revoluci 4.0, kde namísto automatizace průmyslové výroby přichází její robotizace. V její vrcholné fázi nebude zapotřebí ve výrobní sféře (tak jak ji chápeme dnes) až 90 % všech zaměstnanců. Ta k nám má dorazit postupně v průběhu 10 let. Ano, mají vznikat nová zaměstnání jako je např. výchova vlastních dětí a jiné. Jenže, ty žádný soukromník platit nebude. Takže všichni uvolnění pracovníci (ať již bez práce či v nových druzích zaměstnání, jako byl uvedený příklad) skončí na krku státu. Soukromí podnikatelé se jich rádi zbaví. Jednak s nimi nebudou mít starosti, jednak jim nebudou platit mzdy a platy, jednak za ně nebudou platit zdravotní a sociální. Položme si ale naléhavě tyto otázky:

– z čeho budou ti lidé pak živi?

– za co pak budou kupovat výrobky z robotizované výroby?

Hovoří se obecně o nepodmíněném příjmu jako zdroji financování pro všechny lidi. Pro ty zaměstnané (kteří si navíc ještě vydělají v práci) i pro ty nezaměstnané. Někde ho zatím odmítli zkusit (Švýcarsko), jinde na něj již zkusmo najeli (Finsko).

Zodpovězme si i kardinální otázku, z čeho ty lidi bude stát platit? (A nechtějme ani domýšlet, co by nastalo, kdyby došlo v mezidobí k likvidaci států, jak o to usiluje EU).

Jaká tedy vlastně existují možná řešení? V zásadě jen dvě.

Zaprvé: opětovné zestátnění klíčových podniků (a nerostných zdrojů a přírodního bohatství země jako je např. voda – to v každém případě) nebo

zadruhé: drastické zdanění vlastníků velkých podniků. Třeba až 90% daní. Přitom ale stát nebude mít jistotu, že vlastník takového podniku se bude za těchto okolností snažit nějaký zisk vytvářet. Spíše ho bude sám tunelovat a peníze ulévat do zahraničí. Když si k tomu přičtete i podniky vyrábějící zbraně, střelivo či výbušniny, které nikdy do soukromých rukou přijít správně neměly, je zřejmé, že zestátnění velkých podniků je tou lepší z obou možností.

Máte snad někdo lepší řešení? Navrhněte je, vždyť půjde i o Vás!

4/ Jakou formou by probíhalo zestátnění velkých klíčových či strategických podniků a nerostných zdrojů či přírodního bohatství, pokud bylo již zprivatizováno?

Poctivou. Tedy za kupní cenu, která bude odpovídat původní ceně kupní + investicím do těchto podniků soukromými vlastníky vloženým minus odpisy tak, aby to odpovídalo současnému technickému stavu takových podniků.

5/ A kde na to stát vezme?

No půjčí si na to od investiční banky v zahraničí, nejlépe od AIIB či jiné vhodné banky. Půjčit si nakonec lze i od bank v ČR, které začnou konečně financovat něco užitečného namísto různých spekulativních operací. Je třeba přitom vzít ale v úvahu, že mezi ty klíčové podniky budou patřit i některé banky, dnes v zahraničních rukou, které spolu se supermarkety působí na trhu jako vysavač peněz, jež končí v zahraničí. Tady bude třeba provést určitou diferenciaci.

6/ Z čeho to stát bude splácet?

Z úspor peněz, které dosud unikají každoročně do zahraničí. Ideálním řešením by přitom bylo realizovat tuto záležitost (vytvoření zdrojů pro tento stát k vyplácení nepodmíněného měsíčního příjmu svým občanům) co nejdříve, tedy ještě před tím, než vyvstane potřeba vyplácet nepodmíněný příjem občanům naplno. Stát by tak již mohl mít značnou část přijatých úvěrů splacenou. Případná představa kohokoliv, že stát bude moci živit téměř celý národ z úvěrů, které navíc nebude mít z čeho splácet, neboť se dopředu zbavil veškerého majetku, je nesmyslná. Rozlišujme proto důsledně úvěry na investice do zestátněných podniků od úvěrů k pouhé spotřebě (projedení), a to doslova. Ty první ano, ty druhé nikdy.

 
Shrnutí

Má-li v tomto státě začít řádně fungovat ekonomika, má-li stát přistoupit ke svému skutečnému oddlužování, mají-li se u nás zlepšit životní podmínky a životní úroveň našich obyvatel, má-li být udržen a postupně znovu obnovován sociální systém a sociální solidarita lidí, je zde třeba především k tomu vytvořit elementární podmínky a mít vládu, která bude o to skutečně (ne pouze slovy a to občas) usilovat.

Předchozí vlády (bez ohledu na jejich složení podle stranické příslušnosti) zavinily současný stav. Některá více, jiná méně, ale všechny bez rozdílu. Za přihlížení občanů a jejich podpory (ať již vědomě či z nevědomosti). A je nesmyslné se domnívat, že příchodem jiných tváří do vlády, avšak ponecháním současných podmínek beze změn či pouze provedením kosmetických změn se můžeme někam dostat, něco začít napravovat. Těch problémů je daleko více. Nikoliv náhodou proto jako Aliance národních sil jasně říkáme, že systémová změna je nutná. A buď občané chtějí nápravu a pak náš program podpoří, nebo nechtějí. A pak budou podporovat nové lakýrníky starých potěmkinovských kulis, kteří jen nahradí u hodovního stolu některé odpadlíky z řad parlamentních stran, které se již do nového parlamentu díky nedostatečnému počtu voličských hlasů nedostanou. Tito noví lakýrníci tak doplní svými hlasy chybějící hlasy těch zbývajících parlamentních stran, vytvoří tak novou vládní koalici a pomohou těmto zbývajícím parlamentním stranám znovu si upevnit své postavení v parlamentě a tím zachovat i stávající mizérii. Z čeho pak budou živi mnozí naši lidé a za co si budou kupovat výrobky z robotizované produkce, bude vědět jen pánbůh.

Jsou to lidé ve svém vlastním zájmu schopni pochopit a podle toho i postupovat?

– – –