Všeslovanský sjezd v Rusku – postřehy účastníka

Miroslav Polreich
25. 7. 2017
Vzhledem k tomu, že jsem znám jako člověk zajímající se o mezinárodní problematiku a v tomto směru také publikující, byl jsem osloven: „Máš peníze a můžeš si zaplatit účast na Všeslovanském sjezdu v Rusku?“ Ano, byla má odpověď. Nyní jsem se dočetl, že „Miroslav Polreich si nechal zaplatit od Rusů pobyt“ na této události. Dočetl jsem se o Sjezdu i jiné desinformace a tak myslím, že není od věci podělit se se čtenáři o své individuální dojmy zásadnějším přístupem.


Sjezd se konal ve dnech 26.5. až 3.6.2017 v Moskvě a poté, na k tomu vhodném prostředí, na lodi cestou z Moskvy do Petrohradu. (7 dnů).

Zúčastnily se všechny slovanské národy mimo Chorvatska a někdo dosti neomaleně oznámil, že pozvánku dostali, ale přišla odpověď, že se nepovažují za slovanský národ. Hovořilo se rusky až na Srby, jinak velmi aktivní, kteří přecházeli do své mateřštiny, ale pro mne jim bylo překvapivě dobře rozumět.

Zařízení obřího říčního parníku mělo několik sálů k debatám a přednáškám a večernímu kulturnímu programu. Omezenost prostoru poskytoval možnost nepřetržitých vzájemných debat a seznámení.

Naše delegace (asi 15 lidí) nebyla zcela organizačně podchycena a proto jsem si z vlastní iniciativy připravil dvojí vystoupení. Předně o „Současné mezinárodně politické situaci a její perspektivě“ a myslím že jsem dobře udělal, protože ostatní referáty nepovažovaly tento přístup za nutný, neboť měly svět rozdělen z mého pohledu trochu jednoduše na My a Oni, takže trochu hlubší přístup myslím nebyl na závadu. Některé téze z mého projevu připojím k závěru této informace.

Dále jsem se zamyslel a připravil si krátké vystoupení o „Postavení Slovanů v současném světovém politickém prostředí“. Toto vystoupení uvádím s krátkými doplňujícími poznámkami pro našeho čtenáře.

Všichni známe historii slovanských národů a jejich neopomenutelnou historickou funkci při formování evropské civilizace a to nejenom z kulturního hlediska, ale i z důvodů obrany a bezpečnosti. Rodina slovanských národů svojí sounáležitostí byla a bude významným faktorem i v současných podmínkách.

Víme, že to nebyl vždy bezproblémový monolitní útvar. Na jednoznačně převažující Rusko se mnozí dívali s nadějí (historicky má vlast), ale i s obavou.

Panslavistické hnutí šířili v minulosti převážně spisovatelé s dalšími umělci a prvá světová válka vedla dokonce k formulování Slovanské ústavy. Nebyly to reálné kroky. Bylo dosti rozličných zájmů i střetů, které sjednocovací tendence neumožňovaly. Následný „socialistický internacionalismus“ překryl, ale opět jen dočasně, panslavistické myšlenky.

Rozpadem bipolárního světa a důslednou dekolonizací dochází k uvědomění si opět národních prvků, ale i společných kořenů i u slovanských národů. To je nyní reálný objektivní faktor, který umožňuje porozumění a vytvoření prostředí spolupráce. Lidská civilizace, nejenom slovanstvo, je totiž ve střetu s novými bezpečnostními hrozbami. O tom v části o politickém prostředí. Jen malou poznámku. Motivy slovanství jsou těžko definovatelné, ale existují a mají svoji nepopiratelnou váhu.

Jen pro ilustraci. Kdysi, (dnes již dávno) jsem byl pozván majitelem zbrojařského podniku (výrobce raket pro armádu a vesmírný program) Slovákem, pravděpodobně již rodilým Američanem, ale s velmi dobrou slovenštinou. Bylo to v Indianapolis. Po prohlídce závodu navečer u něho doma tento zralý muž řekl, „musím se ti přiznat, že když vyletěl sputnik, bylo mě dobře u srdce, že my Slované jsme byli první“. To jde těžko racionálně vysvětlit. Jedná se o vnitřní hodnotu, která se nezískává – je dána. Slovanství je nesrovnatelné v pangermanizmem, britským společenstvím, frankofonním uskupením apod. Je ojedinělé.

Svoji sounáležitost se slovanstvím se snaží mnozí z účelové servility (a momentálního prospěchu) zatracovat. Víme o tom, žijeme v dosti podobném mediálním prostředí. Na druhé straně se snaží někteří si myšlenku slovanství přivlastnit. I tyto tendence byly na Sjezdu dosti patrné ve vystoupení některých Rusů, což nakonec vyznělo v neznalost či nedůvěru ve vlastní historický přínos samotného Ruska ke světové civilizaci, jak k nepopiratelné minulosti, tak i naději v budoucí humanitární a civilizační vklad.

Před námi stojí hlavní zadání. Překlenout vlastní rozpory, a víme o nich, a tím na základě národnostním i humanitárním být předvojem globalizované odpovědnosti. Naše kulturní a dokonce civilizační závislost nás k tomu předurčuje a zavazuje.

O jednom současném problému se však musím zmínit. Je to uměle vyvolávaná rusofobie, dnes již bez jakýchkoliv argumentů, ale s velice nebezpečnou tendencí.

Současná nejednotnost slovanských národů má i své krajnosti. Mám na mysli i dva největší slovanské národy – Rusko a Ukrajinu. Hledejme řešení a tento motiv byl v podstatě hlavním, proč jsem se vlastně chtěl Sjezdu zúčastnit. Bohužel myslím, že jsem se nesetkal s pochopením. Proto i Vám předkládám svůj vlastní názor.

Tyto dva největší slovanské národy mají unikátní nepominutelnou vazbu. Mají totiž jedinou společnou kulturu. Řešení je proto možno postavit na respektu k široké jednotné kultuře obou národů V tom jsou tyto dva národy historicky stmeleny jako žádný jiný na světě.

Zde je dle mého názoru základ pro jednání, porozumění a soulad. Proč odborníci konkrétně nedefinují tyto vazby v kultuře, vědě, ale v podstatě ve všech oborech společenského žití. Vím, musí být dobrá vůle. Nakonec by se zjistilo, že tyto národy nelze kulturně oddělit. Hranice je v podstatě jen dělící čára, ale kultura? Komu by měla vadit? Těm, kteří hledají vzhledem ke své nízké gramotnosti nepřítele. Proto bohužel i v Praze Ministerstvo vnitra (či rozvědka) organizují konferenci, kde nacistické bojůvky Ukrajinců vykřikují hesla o přípravě na nukleární válku s Ruskem. Takto naše vláda bohužel pracuje v rozporu dokonce se svým jediným závazkem v NATO, předcházet konfliktům a vždy hledat řešení v souladu s mezinárodním právem a Chartou OSN.

Vraťme se však na Všeslovanský sjezd. Také ze nebylo vše ke snadnému pochopení. Poslouchal jsem dlouhou přednášku o „ruské civilizaci“, Až dosud jsem byl přesvědčen a myslím, že na tom mohu trvat, že je jediná civilizace, ke které právě Rusové přispěli mimořádnou mírou a jejich kapacita a vnitřní hodnota je předurčuje být nedílnou součástí právě této civilizace. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že právě někteří účastníci si tuto hodnotu vlastního národa plně neuvědomují. Vysvětlení jsem měl jedno, Až mnoho delegátů právě z ruské strany byli již penzisté (konečně já také) a nové pojetí vývoje společnosti jim tak nějak uniká. Bylo zajímavé, že slovo Putin jsem sám nezaslechl (nebyl jsem všude) a to ani ve snadno pozitivním smyslu, ale ani v souvislosti s jistou pochybou.

Účast české delegace, která na Sjezd odejela, byla tak trochu poloilegální. Nenabyl jsem dojmu, jak se nyní prezentuje, že byla jednoznačně proruská, ale uvědomovala si význam slovanství a jeho pozitivní funkci v minulosti a nabízené možnosti pro politickou situaci alespoň právě v dnešní Evropě.

Úvodem jsem vzpomenul svůj prvý politicky směřovaný projev, který právě v tomto prostředí měl svoji funkci. Bohužel i vzhledem k naší současné situaci a tendenci myslím, že od věci není, abych některé jeho podstatné části (zásady) ocitoval.

„Sešli jsme se zde nejenom proto, abychom zhodnotili současný stav, ale předně jakou měrou by právě naše národy a slovanství mohlo přispět ke společné kulturní, ale i bezpečnostní situaci v rámci dnes již dokonce civilizačním hrozbám, které před mezinárodním společenstvím stojí.

Naše národy v minulosti prokázaly v tomto směru historicky neomezené a nedoceněné aktivity ať se již jedná o ochranu civilizačního teritoria Evropy nebo i jeho bezpečnostní ohrožení. I nyní to byly změny v SSSR, které přispěly ke společenským změnám a dali důvěře a spolupráci operativní charakter v zájmu univerzálnosti bezpečnosti a souladnému spravování světa.

Vzpomeňme na devadesátá léta a nastupující spolupráci, kdy došlo k bezprecedenčnímu odzbrojování a hledání kompromisů. A přesto zvítězilo, doufejme, že dočasně, nové období podezírání, nedůvěry, fobie a přiznejme si přímého nepřátelství.

V současné situaci stojí před námi nové bezpečnostní priority. Všichni je dobře známe. Priority USA a Ruské federace jsou zcela zákonitě shodné (nešíření zbraní hromadného ničení, boj s terorizmem, organisovaným zločinem, drogy, násilná migrace, problémy životního prostředí, zdravotní ohrožení a další. Ani jedna z uvedených mocností není však v pozici je řešit samostatně a svoji vlastní kapacitou. Je proto zcela nutná podmínka operativní spolupráce, neboť všichni jsme ve vzájemné závislosti a to dokonce bezpečnostní, nebo chcete-li, dnes již přímo existenční.

Na druhé straně nejenom obrana, ale i vývoj společnosti v oblasti vědy, ale i třeba vesmíru vyžaduje a dokonce již realizuje jednotný postup. I tento perspektivní cíl má jednotící prvek.

Rozhoduje tudíž obecná hrozba a tudíž naše slabost, která je již univerzálním faktorem a povede nutně k řešení za podmínek důvěry a spolupráce. Jiná cesta objektivně ani není.

Jistá, uměle vyvolávaná rusofobní atmosféra se proto zcela zákonitě pojí s antiamerikanismem a naopak antiamerikanismus je jen jinou stránkou rusofobie. To si musíme uvědomovat právě zde. Nejsem si jist, zda jsem byl pochopen. Ale to není problém jen účastníků Sjezdu, jak dobře víme z vlastního politického prostředí.

Velký Rus a občan světové civilizace Dostojevskij celý svůj život hledal, jak napsal, člověka v člověku. To je univerzální zadání, neboť ještě dnes pro valnou část lidstva „Lidská práva“ začínají a končí snídaní, to proto, aby se dožili příštího dne.“