Rostislav Iščenko
16. 7. 2017 Zdroj
Následující text je nepatrně zkráceným překladem článku Rostislava Iščenka, autora píšícího pro agenturu RIA Novosti, který se původně jmenoval: „Trumpovy manévry v Evropě. Jak si Washington a Moskva budou dělit Berlín.“ Obsahuje pozoruhodné a dá se říci, že velmi závažné, informace týkající se letošních zahraničněpolitických jednání Donalda Trumpa v Evropě včetně výstupů z nedávných jednání G-20. Rozhodně se dočtete daleko více, než bylo přiznáno v médiích. Pokud se dále tyto informace v praxi postupně potvrdí, bude se jednat o celkovou změnu a nové uspořádání politické situace v Evropě i ve světě. Rozhodně se takto otevřené informace jen tak nedovíte v oficiálních médiích, ani u většiny politických analytiků a komentátorů. (Croix)
Během uplynulého týdne se americký prezident stihl zúčastnit jednání v Polsku o projektu Trojmoří (projekt o systému států mezi Baltským, Černým a Jaderským mořem, o němž snil už Pilsudský, pozn. překl.), jednal s polskou vládou, zúčastnil se konference G-20 v Hamburku a logicky završil svou cestu při setkání s Macronem, když přijel do Francie oslavit 100. výročí vstupu Spojených států amerických do I. světové války. Rozhovory a protokolární ceremonie s francouzským prezidentem zabraly 27 hodin.
Od května to byl již druhý okruh jednání Donalda Trumpa s jeho evropskými spojenci. V květnu během prvního evropského turné se pán Bílého domu pouze seznamoval se svými kontragenty a zároveň šokoval Evropany novým požadavkem nejen plnit závazky financování NATO, ale i zaplatit dosavadní nedoplatky plynoucí z těchto závazků.
V květnu ještě nebyl program pro Evropu zřejmý, šlo o jednotlivá bilaterální jednání. Červencová jednání už byla mnohem produktivnější.
Trump měl před sebou nejednoduchý úkol. Během setkání s Putinem a Si Ťin Pchingem v Hamburku musel zjistit, jaké jsou šance na dosažení kompromisních dohod v obou směrech a rozhodnout na které politické frontě otevřené Američany (evropsko-blízkovýchodní a asijsko-pacifické) bude klid a na které bude nutné koncentrovat zdroje pro zvýšení nátlaku.
Druhý úkol (a z hlediska závažnosti zřejmě první v pořadí), který stál před americkým lídrem, byla konsolidace evropských spojenců kolem nové americké strategie. Nejde jen o novou strategii ve vztahu k Rusku a Číně, v tom je Západ celkově zajedno. Kromě toho na asijském jevišti vojenských událostí mají USA místní spojence a role Evropy je tam okrajová. Řeč je hlavně o konsolidaci EU na základě nových pravidel spolupráce s USA.
První úkol se Trumpovi nepodařilo dotáhnout do konce. S Ruskem dosáhl kompromisu ve věci syrského urovnání, ale to nebylo všechno. Hlavní je, že Moskva nedala najevo připravenost vzdát se podpory Číny a Íránu. Navíc, po rozhovorech s Trumpem se objevil únik informací o konečné dohodě o dodávkách systému S-400 Turecku. To je přímé vtrhnutí do sféry amerických zájmů. Rusko, kromě upevnění svých pozic v Sýrii a na Blízkém Východě obecně, vstoupilo na zbraňový trh nejdůležitější země NATO v regionu, která má druhé nejsilnější ozbrojené síly, co se bojové pohotovosti a početnosti týče, v NATO. „Kdo dívku odívá, ten s ní i tančívá.“
Souvislost má i to, že k informačnímu úniku došlo, když se objevila informace o dohodě mezi Polskem a USA o dodávce systému protivzdušné obrany Patriot Varšavě. S-400 je efektivnější analog Patriota. V případě jeho získání Tureckem by mohla Ankara společně s ruskými silami v Sýrii v případě potřeby uzavřít nebe nad celým východním Středomořím.
Jednotlivé země se pokoušejí využít příměří na Blízkém Východě k získání lepších pozic před dalším kolem boje. Nicméně Moskva i Washington se snaží naplňovat podmínky taktické spolupráce v Sýrii, včetně takových operací, které nebyly zveřejněny. Například, po setkání s americkým prezidentem změnil Macron výrazně francouzskou pozici a prohlásil, že Paříž už dále netrvá na Asadově odstoupení. Připomínám, že v předvečer jednání G-20 v Hamburku jako první přijal formulaci o tom, že „o osudu Asada rozhoduje Rusko“ Státní departement USA. V této rovině změna francouzské pozice na základě rozhovorů s americkým prezidentem je především znakem toho, že Washington přesvědčil svého spojence, aby se podílel na řešení situace.
Francie ruku v ruce s Polskem se začíná ucházet o roli prioritního spojence USA v Evropě, začíná vytěsňovat Německo, jehož kancléřka, oblíbenkyně Obamy, jejíž vztahy s Trumpem zjevně nejsou dobré, neskrývá rozladění z nového formátu americké politiky.
Je třeba říci, že si americký prezident nevybral nejlepší čas na to, aby téměř ultimativně požadoval po německé kancléřce vzdát se Severního proudu – 2 a přistoupit na dodávky amerického LPG. Merkelovou čekají už v září parlamentní volby, které rozhodnou o jejím další setrvání v úřadu kancléře. Odmítnutí Severního proudu – 2 z pohledu jejích politických perspektiv je stejně nežádoucí jako veřejný spor s Američany kvůli spolupráci s Ruskem na budování plynovodu. Proto odmítnutí americké iniciativy kancléřkou bylo v maximální míře mírné, ale stejně zaznělo důrazně.
Očividně to byl poslední test perspektivnosti uchování formátu spolupráce USA s Německem jako dominujícím členem EU. Jak jsem psal už dříve, Trump v Polsku získal jednoznačné poznatky o tom, že je Varšava připravená vzít na sebe roli hegemona Východní Evropy – představitele USA v regionu. Je to prakticky pokus vzít Německu kontrolu nad polovinou EU, „novými Evropany,“ a získat ji pro USA.
Během produktivních rozhovorů s Macronem se začala rýsovat na USA orientovaná protiněmecká osa v EU: Paříž – Varšava. Berlínu připravenému vzít na sebe samostatnou odpovědnost za Evropu bez účasti USA byla připravena tradiční anglosaská alternativa v podobě francouzsko-polského kontinentálního spojenectví. Jeho odlišnost od dřívějších podobných spojenectví spočívá v tom, že se Německo jako finančně-ekonomický tahoun EU ocitne v pozici, kdy bude nuceno financovat své konkurenty v boji o vliv v EU.
To vše oslabuje vnitřní evropskou jednotu a posiluje pozice USA na kontinentě. Vypadá to, že se Trumpovi přinejmenším podařilo vyřešit problém neutralizace Evropy (německé Evropy) na období vlastní americké slabosti v této oblasti. Přičemž tohoto řešení dosáhl Washington zadarmo. Vezmeme-li v úvahu, že Polsko podporuje americký projekt odpoutání EU od dodávek plynu od Gazpromu a přechodu na dodávky zaoceánského plynu a Francie je připravena tento projekt podpořit, protože není na dodávkách plynu z Ruska závislá, pak má Washington šanci na nové evropské konfiguraci ještě zapracovat. Samozřejmě, pokud se podaří část trhu Gazpromu odebrat.
Nová rýsující se strategie USA celkově stojí na tom, že netrvá na ideologických požadavcích (pokud nejsou proveditelné, například odchod Asada), ale ostře se bere za své tržně-ekonomické zájmy. V rámci této strategie se první dostanou pod úder Čína s Německem, čili hlavní ekonomičtí konkurenti USA a potenciální spojenci Ruska.
Pokud je s Čínou vše jasné – Rusko s ní udržuje neformální vojensko-politické spojenectví, které může být v případě nezbytnosti kdykoliv formalizováno, pak s Německem je to složitější. Německo je spojenec USA v NATO a je vázáno svými závazky v EU. Ani němečtí politici, ani německé veřejné mínění nejsou připraveni k ostré změně kursu o 180 stupňů své zahraniční politiky.
Stejně jako před 72 lety (v květnu 1945) se budoucí evropské poměry utváří během bitvy o Berlín. Přičemž zájmy účastníků jsou mnohavrstvé a svazky, úsilí a kontakty se navzájem protínají. Partie to bude složitá a neuvěřitelně zajímavá.
Překlad: CROIX
