To pořád moudré hlavy spekulují o tom, kde se bere násilí a terorismus, pořád se hledá příčina tu v Koránu, tu v mešitách, až přijde nějaký Ibrahim Bohari, fotbalista ze Středoafrické republiky, a rozštípne to:

Právě na tyto mladé muže se musíme soustředit. Mnoho z nich je totiž bez práce a hlavy mají plné hudby a filmů oslavujících násilí. Když je někdo vyzve, ať vstoupí do nějaké povstalecké skupiny, myslí si, že mohou podobný příběh sami prožít.

Mluví sice o realitě právě té Středoafrické republiky, ale ruku na srdce, je to snad na periferiích Evropy či ve vyloučených lokalitách Ameriky nějak zásadně odlišné? Radikální islám je jen platforma, kdyby nebyl, tak by si nevybouření frustrovaní mladíci našli jinou, protože příčina je v nich a v podmínkách, v nichž žijí. Stokrát můžeme zakázat islám, stokrát můžeme zbourat všechny mešity a jako pověrčivé baby prolít půdu, na níž stály, prasečí krví, náš problém s  násilím a terorismem to nevyřeší, protože jeho příčiny jsou kulturně-sociální. A nedělejme si iluze, že se od těch černochů z Africké džungle nějak zvlášť lišíme. Ty filmy, na které koukají, jsou totiž s největší pravděpodobností naše.